CATARANGA

--> Dánská kinematografie je již delší dobu stálicí na evropském filmové scéně. A stálicí velmi kvalitní. Slavné hnutí Dogma 95 režisérů Larse von Triera, Thomase Vinterberga a Sorena-Krahga Jacobsena je to ho jasným důkazem. Pokud se vrátíme hluboko do minulosti, tak je nutno připomenout i jméno dánského režiséra Carla Theodora Dreyera, jednoho z nejinspirativnějších tvůrců v dějinách kinematografie. Na tuto tradici navazuje i dva roky starý film Po svatbě režisérky Susanne Brier, který na konci srpna vstoupil do distribuce. Susanne Brier mezitím již natočila film Things we lost in fire v americké produkci s komerčně velmi zajímavými jmény jako Halle Berry, Benicio del Toro nebo David Duchovny. Známými hereckými tvářemi se to ve filmu Po svatbě rozhodně nehemží. O to více, musíme ocenit kvality filmu. Herecké, scénáristické i režijní. Někdo může Po svatbě srovnávat s dalším výtečným dánským filmem R odinná oslava od Thomase Vinterberga, ale toto porovnání je poněkud

Festivalové ceny 43. ročníku Film Festival Karlovy Vary jsou rozdány a tvůrci i pořadatelé si mohou poklepat na rameno. Jako každoročně. Ale je Film Festival Karlovy Vary opravdu tím „důležitým“ festivalem, jak o sobě prohlašuje? Bezesporu zatím opravdu ne! Pokud vynecháme stále stejné rituály (tuzemští tvůrci a herci tvářící se veledůležitě, upachtěný a chatrný úvodní i závěrečný ceremoniál, toporné vstupy moderátorů České televize, prakticky minimální možnost návštěvníků, kteří mají obyčejné akreditace, dostat se na vybrané filmy, absence opravdu současných a důležitých režisérů), které již nabývají patosu, jeden přesvědčivý argument nám zbývá. Do Karlových Varů se nejezdí kvůli soutěžním filmům (tak jako do Berlína, Benátek, Cannes, Rotterdamu, Locarna), ale kvůli těm „ostatním“, které jsou uvedeny v různých sekcích mimo soutěž. Tento fakt zatím stále diskvalifikuje Karlovy Vary v porovnání s ostatními velkými festivaly. Na nich je právě nejvíce sledována hlavní soutěž, kde se

Režisér a scénárista Petr Zelenka patří k nejoriginálnějším českým tvůrcům. Jeho autorské filmy a divadelní hry jsou kombinací inteligence, vtipu a nadsázky. V poslední době jsme mohli vidět jeho poslední film Karamazovi a divadelní inscenaci Herci. Obě díla sklidila příznivá hodnocení diváků i kritiky. Což je u nás jev vzácný. Petr Zelenka je režisérem filmů, které umí oslovit diváky všech věkových kategorií . Váš nový film Karamazovi je inspirován Dostojovského románem Bratři Karamazovi, dramatizací legendárního divadelního představení Evalda Schorma v Divadle Na Zábradlí a současnou podobu Bratrů Karamazových, jak ji uvádí Dejvické divadlo. Proč jste si vybral zrovna tuto inscenaci? Mě fascinovalo to představení v Dejvickém divadle. Dostojevskij je pro mě hodně současný autor. Jeho postavy jsou tak trochu šílenci, jsou správně vnitřně rozervané, jsou vášnivé a dějí se tam zajímavé příběhy. Téma toho románu je přenositelné do jakékoliv doby a Bratři Karamazovi jso

Divadelní granty jsou poslední dobou velmi ožehavé téma. S ředitelem Divadla Archa Ondřejem Hrabem jsme si povídali právě o grantech a došlo i na novou hru Václava Havla Odcházení, kterou právě v Arše inscenuje režisér David Radok. V hlavních rolích se představí Dagmar Havlová a Jan Tříska. Premiéra Odcházení je 22. května Pražskou divadelní scénou dlouhodobě hýbe téma grantové politiky, které se v současnosti značně vyostřilo. Jaký názor na to máte vy, jako ředitel jednoho z „postižených“ divadel? V souvislosti s inscenováním hry Václava Havla Odcházení jsme byli osočeni radním hlavního města Richterem, že si dovolujeme dělat tak náročnou a drahou inscenaci. Nic absurdnějšího, než toto osočení, nemůže už být. Je květen a do této chvíle jsme nedostali ani korunu z veřejných prostředků. Odcházení je projekt, který je plně financován privátním sektorem. Z veřejných rozpočtů do něj nešlo vůbec nic. Musím také vyvrátit, že by v případě Odcházení, šlo o nejdražší inscenaci českého div

V druhé polovině dubna se v kinech začnou promítat dva pozoruhodné filmy. Karamazovi od Petra Zelenky a Dech Kim Ki-duka. Proč právě tyto dva filmy v jednom kontextu? Snad proto, že v nich lze odhalit mnoho společných jmenovatelů. Zelenka i Kim jsou výraznými autorskými osobnostmi současné světové kinematografie. Kim je již minimálně deset let pevně etablovaným režisérem, který sbírá ceny na prestižních evropských festivalech. Petr Zelenka přichází s filmem, který by mohl prorazit na evropský filmový trh a může oslovit i velké evropské festivaly. Což je u českého filmu něco neobvyklého. Kimův poslední film Dech je postaven, jako jeho všechny předchozí filmy, na relativně jednoduché zápletce. Motivy lásky, nevěry a zrady jsou staré jako lidstvo samo. To ostatně ví i Zelenka a staví své Karamazovi na stejném principu. Tím je neustálé kladení si otázek po smyslu života, které tak přesně vystihl Evald Schorm: „Každý je v tom sám. V tom neustálém zmáhání dvou přátel. S

S herečkou Petrou Špalkovou jsme se k rozhovoru sešli ve vinohradské kavárně Medůza. Bylo páteční poledne a na Pražském hradě probíhala volba prezidenta. Televizní diváci mohli Petru Špalkovou v poslední době vidět v seriálu Letiště. Na plátnech kin se v minulém roce objevila ve filmu Václav. Ale nejbohatší je její divadelní kariéra, se kterou začala už v pěti letech. Ve 33 letech je držitelkou dvou nejprestižnějších českých divadelních cen. Co mě na ní nejvíce okouzlilo, byla její pokora, otevřenost a bezprostřednost. V brněnském divadle Husa na provázku jste začala hrát už v dětském věku. Co Vás do tohoto divadla přivedlo a jak došlo k tomu, že jste se stala dětskou herečkou? Historka je taková, že mi bylo pět let a šli jsme do divadla vyzvednout bratra, který tam hrál v dětském studiu v Lyšce bystroušce. Při čekání na něj jsem zvědavě nahlížela na jeviště a herec Jiří Pecha mi řekl, ať tam vběhnu a řeknu „Kdo je tady režisér, já chcu hrát“. Takže jsem to udělala a tak

Divadlo Na Zábradlí letos slaví 50 let své existence. Trochu symbolicky jsme se sešli k rozhovoru s hudebníkem Michalem Pavlíčkem právě v kavárně Divadla Na Zábradlí. Bez nadsázky se dá říci, že jsme si s kytarovou a skladatelskou legendou povídali v legendárním divadelním prostoru. Michal ostatně jen pár kroků od Divadla Na Zábradlí bydlí a v posledních letech je jeviště tohoto divadla trochu jeho domovskou scénou. Rozhovor se točil kolem Michalovi hudební práce, ale došlo i na osobní a společenská témata. Za poslední dva roky se toho v tvém osobním i pracovním životě hodně změnilo. Jaké teď prožíváš životní stadium a v jakém jsi rozpoložení? Uzavřely se věci, týkající se mých osobních i profesních problémů. Jednoho dne jsem zkrátka praštil do stolu a udělal razantní změny. Zásadní proměna v mém životě mi dala nové naplnění a propojila mé touhy a sny s realitou. Je to jako když vystoupíte z šedivě zakouřeného údolí stereotypu do rozkvetlé, prosluněné zahrady. Jsem teď j