DANIEL SZABÓ: Wendersovo anti-postmoderní vyprávění
Wim Wenders (* 14. 8. 1945) oslaví v srpnu narozeniny a jeho film Nebe
nad Berlínem (Der Himmel über
Berlin) byl natočen před třiceti lety. Tento text je malým zamyšlením nad Wendersovým filmovým opusem, který reflektuje ztrátu vztahu k niternosti a odcizení člověka v patologickém stavu modernity a konečnosti.
Postmoderní princip vyprávění je koncem epických narací, kde velký příběh ztratil svou věrohodnost. Nebe na Berlínem je velkým epickým příběhem v postmoderní době, který zobrazuje složitost lidského života a metafyzickou přítomnost "andělských" duší. Jean-Francois
Lyotard se ve své knize O
postmodernismu (1993) zamýšlí
nad funkcí vědění: „Postmoderní vědění není pouze nástrojem moci. Zjemňuje
naší vnímavost pro různosti a stupňuje naši schopnost snášet nesouměřitelné. Vědění je a bude produkováno proto, aby bylo prodáváno, a
je a bude konzumováno proto, aby bylo zhodnoceno v další produkci:
v obou případech proto, aby bylo směňováno. Přestává být samo o sobě
vlastním účelem, ztrácí svoji „užitnou hodnotu“."
Práce kameramana Henriho Alekana v Nebi nad Berlínem je postavena na funkcí světla a nasvícení jednotlivých záběrů. Francouzský filozof Gilles Deleuze funkci obrazu a celkový záběr ve filmu považuje za "obraz – vjem (soubor prvků, které působí na nějaký střed, a které se v poměru k němu proměňují)". Pokud budeme tuto definici aplikovat na Wendersův film, můžeme si středem nazvat postavu Marion a souborem prvků ostatní filmové postavy, které působí na její proměnu. Hlavním hybatelem skupiny prvků je postava anděla Damiela. Deleuze vychází ve své filmové teorii z vlivu Henriho Bergsona, který pod pojmem obraz rozumí "určitou formu existence nacházející se na půli cesty mezi „věcí“ a „představou“.
Ve filmovém obraze rozlišujeme dvě základní funkce světla. 1/ Světlo je předmětem zobrazení člověka nebo věci. 2/ Světlo je výrazovým prostředkem. Nasvícení jednotlivých záběrů a sekvencí v Nebi nad Berlínem určuje podobu lidské zkušenosti postav, a to jak zkušenosti prostorové, tak i zkušenosti časové. Světlo i „duše“ postav andělů otiskují do filmu zastavující se čas, který se proměňuje v určité stopy, které mohou působit nezměnitelně, ale zároveň i nahodile. S použitím a s prací světla ve filmu úzce souvisí stín. Stín Wenders využívá v překrývajících se objektech a vržený odrazech. Vytváří tím jakýsi vyprázdněný libovolný prostor, který je determinován určitou formou metafyzičnosti.
Jean Mitry tvrdí, že „filmový obraz je situován spíše mezi podstatou a existencí, než mezi skutečností a imaginací". Skutečnost a imaginace. Mezi těmito dvěma pojmy se rozprostírá celé Nebe nad Berlínem. Skutečnost zastupují postavy lidí a město Berlín, imaginaci postavy andělů („spasitelů“). Tomu je přizpůsobeno i snímání filmu. Různé pohledy a záběry kamery (od detailu až po pohled z ptačí perspektivy) jsou důležité pro dramatičnost práce kamery. Kamera slouží v Nebi nad Berlínem jako vševědoucí oko a je neustále v pohybu, jen málokdy je statická. Tento postup se dá vysvětlit tím, že Wenders s Alekanem použili kameru jako metaforický pohled postav andělů. Už to je velký rozdíl a posun oproti dvěma předešlým Wendersovým filmům, kterými jsou Stav věcí (Der Stand der Dinge, 1982) a Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984). V obou zmiňovaných filmech má kamera bezesporu také vyprávěcí funkci, ale není až tak osobní a popisná ve smyslu pohledu do nitra postav jako v Nebi nad Berlínem. Ve Stavu věcí i v Paříž, Texas si kamera drží určitou distanci mezi postavami a narací. V tomto smyslu si drží distanci i postavy v obou filmech. Friedrich (Patrick Bauchau) a Anna (Isabelle Weingarten) ve Stavu věcí, ani Travis (Harry Dean Stanton) a Jane (Nastassja Kinski) v Paříž, Texas se k sobě nedokáží „přiblížit“, tak jako Damiel a Marion.
Wenders neustále narušuje hypotetické předpoklady diváka, který se musí tázat, o co vlastně v Nebi nad Berlínem půjde. Nabízí divákovi možnost volby jako identifikaci s postavami, které jsou promítnuty do podoby lidské existence. Na tuto tematickou rovinu navazuje rovina postihnutí duševního stavu a psychologie postav. Hloubka ponoru do subjektivity postav je maximální. Je to největší vodítko, které nám autor poskytuje během celého filmu. V narativní rovině převažují poetické až téměř filozofické repliky. Napětí se u Wenderse vytrácí a vše je posunuto „výš“, do roviny metafyzické. Do roviny, jak metafyziku chápe Bergson, jako "lidský duch, snažící se oprostit od podmínek užitečné činnosti a opět se vzchopit jako čistá tvůrčí energie“.
Čas není jen intervalem přítomnosti, ale jako celek zobrazuje minulost i budoucnost. Wenders do velké míry s divákem hraje časovou hru, ve které se protíná čas vyprávění, s časem vyprávěným a časem života. V Nebi nad Berlínem film začíná, ale příběh ještě ne. Wenders jako specifická autorská osobnost si vynucuje zastavení času příběhu. Čas je subjektivní proces, vymezení a volba postav vůči vnitřní svobodě. Koncept času, kde se vše opakuje, ale zároveň i posouvá vpřed, do budoucna. Nejasnost (nerozhodnost), která se týká pozemského a transcendentního života je základním problémem mezi klasickým západním náboženstvím a vědeckým zesvětštěním. U Wendersova filmu tomu, ale tak není. Tyto otázky stojí naprosto stranou. Ve filmu je využito „napětí“ mezi překrývajícími se prostory (andělský a lidský) postav andělů. Damiel a Cassiel mají charakter přítomnosti. Lidské postavy procházejí vývojem, ale mají i duchovní potenciál. Dialogy a monology všech postav ve filmu mohou sloužit k poznání pozemské hranice. Pokud je tato pozemská hranice překročena, mění se ve stav bezvýznamnosti. Ten je vytvořen postrádáním jednoho člověka druhým. Láska, lidskost, historie, transcendence. To může být Nebe nad Berlínem...
Použitá literatura:
BERGSON,
Henri
(2003):
Hmota
a
paměť.
Praha:
OIKOYMENH.
CASSIRER,
Ernst
(1977):
Esej
o
člověku.
Bratislava:
Pravda.
DELEUZE,
Gilles
(2000):
Film
1
Obraz-pohyb.
Praha:
Národní
filmový
archiv.
DELEUZE, Gilles (2006): Film 2 Obraz-čas. Praha: Národní filmový archiv.
DELEUZE, Gilles (2006): Film 2 Obraz-čas. Praha: Národní filmový archiv.
CHATMAN,
Seymour
(2000):
Dohodnuté
termíny.
Rétorika
narativu
ve
fikci
a
filmu.
Olomouc:
Univerzita
Palackého.
LYOTARD, Jean-Francois (1993): O postmodernismu. Praha: FÚ AV ČR.
METZ,
Christian
(1991):
Imaginární
signifikant.
Psychoanalýza
a
film.
Praha:
Československý
filmový
ústav.
ZUZKA, Vlastimil (1993): Temporalita metafory. Praha: AMU.
Komentáře