CATARANGA

"Celý život je jen čekáním na smrt." Tak je to konečně tady, filmová událost roku 2013 přijde za týden do našich kin. Nymfomanka Larse von Triera bude promítána ve dvou částech (II. část přijde do kin 9. ledna 2014) a v jakési zkrácené podobě (dohromady 240 minut, nesestříhaná tzv. director´s cut má 330 minut), kterou von Trier posvětil. Tento text je psán po shlédnutí I. části filmu. Na úvod je potřeba jasně vymezit pojmy (marketing a samotné dílo) - marketingová stránka projektu vyšla výborně. Dávkování self promotion materiály údajně "šokujícího snímku", bylo vytrvalé a výživné, ale samotný film naštěstí zůstal mimo povrchní mantinely PR a marketingu. Že by von Trierova prozřetelnost nebo jeho plánovaná hra s divákem a masou? Není moc reálné a nemá to také logiku, aby na film chodili diváci, kteří sledují mainstremaovou produkci a chtějí Nymfomanku vidět, jen "kvůli tomu sexu", a že "o tom filmu psali na iDnes". Jistotou ovšem j

Prosba Sděl se mnou sděl co chce tma v níž světla rozvíjí se proč zavíjí se ve mne záře má Snad nespočet toho co již znám stínidlem temným je či už jiskry nerozumím vám Nechť něžná milost vaše opět kane do mého šeření a vůle nocí marnou nechť se stane František Halas   

Click on the link Pour Féliciter 2014

http://www.film.com/movies/best-opening-scenes-movies

Film  Pozice dítěte   ( Pozitia Copilului) si odnesl hlavní cenu z letošního Berlinale. Natočil jej rumunský režisér  Călin Peter Netzer (*1975) jehož  celovečerní debut  Maria  (2003) získal Hlavní cenu poroty a Stříbrného Leoparda v Locarnu 2003.  Netzera můžeme zahrnout mezi tvůrce tzv. rumunské nové vlny, která odstartovala už v roce 2001 filmem   Zboží a prachy  Cristia Puiua (pokračujícího dalším výrazným filmem z roku 2005   Smrt pana Lazaresca ) a čítá další tvůrce jako jsou  Cornelius Porumboiu a jeho  12:08 východně od Bukurešti (2006),  Cristian Mungiu natočil Západ (2001) a 4 měsíce, 3 týdny a  2 dny (2007),  Ruxandra Zenide  Rynu (2005),  Cătălin Mitulescu a jeho snímek  Jak jsem strávila konec světa (2006) nebo Radu Muntean s filmem    Papír bude modrý  (2006).  Pozice dítěte vznikla na jednoduchém schématu komorního dramatu několika málo postav, které si můžeme rozdělit na rodinu - asi šedesátiletá matka  Cornelie ( Luminiţu Gheorghiu),  její man

(Text vyšel v sobotním tištěném Právu, 7.9.2013)  "Byl  by přechod k poloprezidentskému systému řešením naší vleklé politické krize?" Ze zprávy Centra pro výzkum veřejného mínění se dovídáme, že na nejnižší příčce žebříčku prestiže povolání se mezi našimi občany umístilo povolání poslance – hodně pod povoláním uklízečky (nízkou prestiž mají také ministři a novináři). „Naše teprve dvacetiletá svoboda vyšuměla jako tableta celaskonu a zbyly po ní jen prázdné a bezbarvé bublinky ve sklenici vody… Pokud půjde vše stejným směrem, (přijde jednoho dne) zpráva o parlamentu, jenž se nejen rozpustí, ale rovnou zruší… (a možná půjde o) radostnou zvěst“ – napsal Lukáš Rychetský v úvaze Rozpuštěná demokracie. Myslím, že ty věty vystihují autoritu českého parlamentarismu (nejen) u nastupující generace. Volba Miloše Zemana prezidentem rozběhla diskusi o „možném posunu k prezidentskému systému“, v níž většina účastníků vystupuje v roli obránců parlamentní demokraci

Psáno pro rubriku Salon, deníku Právo. Původní italskou verzi přeložila Tereza Sieglová.  Chorvatský filosof Boris Buden v knize Konec postkomunismu připomíná petrohradskou uměleckou skupinu Čto dělat?, která vznikla v roce 2003. Ve svých programových tezích vyhlašuje, že své akce chce realizovat „sebeorganizací zdola, koordinací nezávislých pracovních skupin – současnou obdobou sovětů“. V jedné své videoinstalaci rekonstruovala známý obraz Viktora Popkova Budovatelé Bratska z roku 1960. Čtyři mladí muži a jedna žena zde pózují jako postavy na tom obraze, a otvírají tak otázku, zda budovatelské pracovní kolektivy byly jen způsobem jak mobilizovat masy k „budování průmyslové základny socialistického státu“, nebo naopak jednou z možných podob sebeorganizace pracujících. Budovatelské kolektivy  jsou překonanou minulostí, zbyly po nich jen stíny, které instalace skupiny Čto dělat? připomíná. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 ale zmizely nejen kolektivy budovatelů, ale spol

Tuzemská filmová distribuce se v posledním roce nečekaně činila a uvedla v kinech několik důležitých filmů ( Hon , Pieta , Je to jen vítr , Láska ), které nemají atributy mainstreamové produkce. K těmto titulům můžeme řadit i filmy Lore australské režisérky Cate Shortlandové a Před půlnocí (Before Midnight) amerického tvůrce Richarda Linklatera. Oba dva snímky jsou výraznými autorskými počiny, které spojují lineární témata rodiny a lidské existence. Richard Linklater natočil Před půlnocí jako poslední díl své trilogie ( Před úsvitem , Před soumrakem ). Celá trilogie je postavena na dvou ústředních postavách  - Celine (Julie Delpy) a Jessem (Ethan Hawke), které v poslední části tvoří manželský pár (rodinu) a velkém množství dialogů. Naopak film Lore je nahlížen z perspektivy dospívající dívky a dialogy jsou velmi úsporné, zdánlivě podřízené vizualitě obrazu. Hlubší příbuznost obou filmů najdeme v dominantním postavení jejich označení jako komorního psychologického dramatu

Více info po kliknutí na filmy: Oskar Roehler: Prameny života Yossi Madmoni: Místo v nebi Vinko Brešan: Knězovy děti János Szász: Velký sešit Jusup Razykov: Hanba Juraj Lehotský: Zázrak Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík: Sametoví teroristé Milos Pusic: Odumírání Serge Avedikian, Olena Fetisova: Paradžanov Wiktoria Szymanska: Marionetista Vitalij Manskij: Roura Vincent Lannoo: Ve jménu syna Emir Baigazin: Hodiny harmonie Jafar Panahi, Kambuzia Partovi: Zatažený závěs Bruno Dumont: Camille Claudel 1915 Danis Tanović: Epizoda ze života sběrače železa Denis Côté: Vic+Flo viděly medvěda Calin Peter Netzer: Pozice dítěte François Ozon: Jen 17 Elias Giannakakis: Radost Katrin Gebbe: Tore tančí