KIEŚLOWSKI O KIEŚLOWSKÉM - Academia (2013) / Krzysztof Kieślowski (27. 6. 1941

"Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem." Nietzsche

Mám strach z lidí, kteří chtějí člověka něčemu učit nebo mu ukázat cíl - mně a nebo komukoliv jinému. Nevěřím, že je možné někomu ukázat cíl; každý ho musí najít sám pro sebe. z takových lidí mám panický strach. Proto se bojím psychoanalytiků, psychoterapeutů. Samozřejmě, vždycky říkají; my přece neukazujeme, my pomáháme najít, všechny ty argumenty dobře znám. Bohužel je to ale jenom teorie, praxe je taková, že ukazují. Znám spoustu lidí, kteří se potom cítí skvěle. Ale také znám mnoho lidí, kteří se pak cítí strašně. Myslím, že ti, kteří se dnes cítí skvěle, se zítra tak dobře cítiti nebudou.

Od svých prvních filmů až po poslední vyprávím příběh právě na téma člověka, který se dost dobře nedokáže zorientovat ve světě, dost dobře neví, jak by měl žít, dost dobře neví, co je dobré a co zlé, a dost zoufale tápe. Hledá odpovědi na základní otázky: K čemu to všechno je? Proč mám ráno vstávat? Proč mám jít večer spát? Proč se znovu budit? Jak strávit čas mezi jedním a druhým probuzením, abych se ráno mohl klidně oholit, pokud jde o muže, anebo nalíčit, pokud je to žena.

Film ve světě dnes není v dobrém stavu. Ocitl se v podobné situaci jako manželé, kteří právě slaví stříbrnou svatbu, ale mají přitom jeden druhého plné zuby, vůbec už se o sebe nezajímají. Něco takového se stalo s filmem. Film se nezajímá o veřejnost a veřejnost se v souvislosti s tím stále méně zajímá o film.

Je však třeba přiznat, že veřejnosti moc příležitostí nedáváme. Samozřejmě, kromě Ameriky. Tam dbají o zájem veřejnosti, protože dbají o svoje peněženky. Mám na mysli zájem o život, řekněme o duchovní věci. Možná je to příliš velké slovo, ale v každém případě znamená víc než peníze. Američané se o peníze starají fantasticky. A příležitostně dělají tak či onak nejlepší filmy na světě, anebo alespoň jedny z těch lepších filmů. Taky vážné a psychologické. Ale oblast potřeb, stojících výš než pouhá zábava, zřetelně zanedbáváme, to nemůžeme popřít. Veřejnost to cítí a odvrací se od nás. Možná že se ty potřeby zmenšují. Ale pokud jde o tyhle věci, rád vezmu díl viny i na sebe.

Vždycky, když jsem v New Yorku, mám dojem, že se zhroutí. Kombinuji, jak to udělat, abych tam v tu chvíli nemusel být. V Kalifornii například není takové množství lidí a v ulicích není takový rámus jako v New Yorku, zato tam bez přestání jezdí neuvěřitelné množství aut a já vždycky vážně pochybuji o tom, jestli jsou uvnitř skutečně Američané. Zdá se mi totiž, jako by ta auta jezdila sama. Ta země mi nahání strach, pořád tam mám pocit, že jsem v neustálé defenzivě. Dokonce i v malých provinčních městech se bojím. Utíkám. Zamykám se. Běžím do hotelu a tam téměř celou dobu spím – pokud se mi podaří usnout. Teď už neusínám tak snadno jako kdysi.

Ptáš se na Ameriku. Proč tam nepracuji? Existuje mnoho důvodů, proč mě to do Ameriky netáhne. Především nemám Ameriku rád. Je příliš velká. Je tam moc lidí. Všichni běhají kolem dokola příliš rychle. Je tam na mě příliš hluku, příliš rámusu. Všichni se přetvařují, že jsou šťastní. Ale já v jejich štěstí nevěřím. Myslím, že bývají stejně nešťastní jako my, jenomže my o tom občas mluvíme, kdežto u nich je vždycky fantasticky. To mě v takovém tom každodenním životě dost dráždí a režírování filmu je můj každodenní život. Musím trávit půl roku na nějakém místě, v nějaké zemi, abych něco udělal. Kdybych měl celou tu dobu narážet na to obecně závazné štěstí nebo fantastičnost, prostě bych to nevydržel.

Když jsem přiletěl do Ameriky, ptali se mě: „Jak se máš?“ odpověděl jsem: „Jde to.“ Mysleli, že mi umřel někdo v rodině. A já jsem prostě měl jetlag, pásmovou nemoc, protože jsem seděl sedm hodin v letadle a necítil jsem se zrovna nejlíp. Ale stačilo, abych řekl „I’m so-so“, a hned si mysleli, že se stala nějaká tragédie. Musíš říct: „Well.“ Nebo: „Very well.“ To nejoptimističtější, co dokážu říct já, je: „I’m still alive.“ Pro Ameriku se nehodím už z tohoto důvodu.

Taky mi není po chuti, že tam režiséry nepouštějí do střižny – alespoň ve velkých studiích. A právě z takových studií jsem dostával nabídky. Režisér zrežíroval film, to je jeho práce. Jedni píšou scénáře, druzí režírují, další stříhají. Možná se mi někdy v životě podaří, že zrežíruji scénář někoho jiného, protože bude mnohem lepší a chytřejší než ten, který dokážu napsat já. Ale určitě nikdy neustoupím od stříhání. Takže nemůžu jet do Ameriky. Samozřejmě tam nepojedu taky proto, že tam zakazují lidem kouřit. Existuje dost důvodů, aby mě Amerika vůbec nepřitahovala.

Uznání samozřejmě všechno usnadňuje. Uspokojuje jistou ctižádost. Ale ctižádost není nikdy možné uspokojit úplně. Čím větší je, tím je to horší. Uznání usnadňuje řešení každodenních problémů. Určitě je daleko snazší sehnat peníze na film, obsadit dobré herce a další podobné věci. Současně si ale vůbec nejsem jistý, jestli usnadnění ve své podstatě znamená vůbec něco pozitivního. Jestli náhodou není lepší, když jdou věci ztuha, jestli není lepší trpět než netrpět. Myslím, že občas je dobré trpět. Teprve to nás formuje. Když žiješ snadno a lehce, nemáš žádný důvod, aby ses sklonil k jiným. Aby se člověk mohl sklonit k sobě a zvláště k někomu jinému, musí dostat pořádně zabrat, musí trpět a pochopit, co je utrpení, co je bolest. Jinak nepochopí, co je to nepřítomnost bolesti.

Když dostaneme v životě nejvíc zabrat, nikdy o tom nemluvíme. Je to ta nejbolestnější a nejskrytější věc v nás. V souvislosti s tím o tom nevyprávíme a taky se k tomu zřídka přiznáváme sami před sebou. Občas utíkáme. Obecně vzato utíkáme zřejmě nejen od sebe, ale také od své představy o sobě samém.

Nemám rád slovo úspěch, protože vůbec nevím, co vlastně znamená. Úspěch pro mě znamená dosáhnout něčeho, co bych si opravdu přál. A to, co chci, bývá s největší pravděpodobností nedosažitelné. Samozřejmě, uznání, které jsem získal, do určité míry – nebo velkou měrou – uspokojuje moji ctižádost. Ale nemá to nic společného s úspěchem. Úspěchu to je velmi vzdáleno.