CATARANGA

Jan Tříska je pro mnoho lidí hereckým symbolem. Svou jedinečnost si dokázal udržet během své celé kariéry. Do rodné země se vrací v posledních letech často. Hlavním důvodem jeho poslední návštěvy je divadelní práce. V současnosti můžeme herectví Jana Třísky obdivovat v Divadle Na Jezerce ve hře Kumšt a v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu v dramatu Bouře. Obě jeho divadelní role (Marek a Kalibán) jsou značně odlišné a dokonale ilustrují Třískův herecký rozsah. Tento rozhovor vznikl po premiéře hry Kumšt v Divadle Na Jezerce. Pro hereckou (ale ostatně i pro jakoukoliv uměleckou činnost) práci existují velmi těžká měřítka kvality. Poznáte Vy, po vice nez 50-ti leté profesní kariéře, dobrého a špatného herce? Nebo takové kategorie ani neexistují? J. T. Samozřejmě, že takové kategorie existují. Opravdu si myslíte, že „existují tak těžká měřítka kvality“? Jsou dobří muzikanti a špatní muzikanti. To se přece slyší. Dobří malíři a špatní malíři. To se přece vidí. A právě tak, js

Jaké míváte sny? „Velmi pestré a rozmanité, dost často politické. Nedávno jsem byl například s panem Štrougalem na opeře ve Smetanově divadle.“ (Václav Havel v rozhovoru s Jiřím Ledererem 29. 4. 1975) Dva filmy, jeden esej, společné téma. Džafar Panahí, Alexej German ml., Václav Havel. Taxi Teherán, Papírový voják, Moc bezmocných . Život člověka v totalitní společnosti kde vládne ideologie. Demokratický režim dbá na existenci pluralitního prostředí a vzájemně se respektujících ideologií. Ideologie v totalitním režimu považuje sama sebe za neomylnou, nezpochybnitelnou a dogmatickou. Stává se oficiálním státním učením a činí si nároky prostřednictvím státu ovládat celého člověka i společnost.       Není naším cílem zmíněná umělecká díla nějak popisovat, nebo srovnávat. Budeme se spíše zamýšlet nad otázkami, které díla vyvolávají tzv. „mezi řádky“ a nad jejich historickými souvislostmi. Na úvod si jako příklad vezměme jednu z filozoficky nejzásadnějších myšl

Vlastní já mnoho neznamená, ale není ničím izolovaným, je vřazeno do přediva vztahů, které je složitější a pohyblivější než kdy dřív.  J. - F. Lyotard V posledních letech jsme svědky nekonečného množství analýz a názorů na to, co je příčinou krize Evropy a západní společnosti. Všichni ti "proroci a mesiášové" nabízejí návody a recepty na "lepší časy", na rozdělení nebo sjednocení Evropy, na boj s terorismem, na ekonomickou prosperitu a na mnoho dalšího. Někdo by chtěl Evropu jaksi "reformovat", jiní navrhují vládu bez elit, ostatní se připojují k davu a požadují radikální řešení. Ale má vůbec Evropa nějaké řešení? Náboženský fundamentalismus, víra jako přesvědčení, které utváří lidská přání, postoje a jednání, konfrontace mezi tradicemi, přesvědčením, fanatismem a předsudky. To všechno často slýcháváme z úst politiků, "expertů a odborníků", kteří se mylně považují za elitu. Většina se zabývá zkoumáním socioekonomické reality, al

  Zkouška dospělosti  vstupuje do našich kin 13. dubna 2017                                                                Rumunský režisér Cristian Mungiu získal Zlatou palmu v Cannes již třikrát. Naposledy letos za Zkoušku dospělosti , předtím v letech 2012 ( Na druhé straně kopců ) a 2007 ( 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny ). Mungiu už svým debutovým filmem Západ (2002) navazoval na legendu rumunské kinematografie Luciana Pintilieho. Ten byl byl ostatně určitým vzorem i pro další tvůrce rumunské nové vlny, jejichž filmy se minulý a tento rok mihly v českých kinech. Nejde o nic menšího než o další tři pilíře rumunského filmového zázraku. Munteanův snímek O patro níž (2015), Sieranevada (2015) Christi Puiua a Poklad (2015) Cornelia Porumboiua. Film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vystavěl Mungiu na pocitu strachu, který provází hlavní postavy. Strach z interrupce, strach z totalitního zřízení, strach ze sebe a z lidí. Na stejném principu je vystavěna i Zkouška dospělosti (2016