Postkomunismus a postmodernismus K politickým dějům, procesům a proměnám většinou přistupujeme s přiměřenou dávkou naivity, která je dílem vrozená, dílem získaná neblahou zkušeností s „politikou jako svinstvem“ a dílem vyprodukovaná masovými médii.S tímto typem naivity přistoupili jsme po roce 1989 k faktu, že „komunismus padl“, z čehož jsme vyvodili příliš optimistický závěr (protože zatroleně předčasný), že dveře k demokracii jsou otevřeny dokořán. Nebyly a nejsou. Jak však rozumět tomuto kacířskému tvrzení, které je přece v rozporu se vším, co se kolem nás děje – máme demokraticky volený parlament, máme demokratické volby, máme demokraticky povolovaná shromáždění levicových i pravicových extremistů, máme demokratický tisk s novináři-demokraty, kteří hlídají demokracii ne-li jako pitbulové, tož rozhodně jako němečtí ovčáci. Tak odkud ta skepse? Inu – kontexty, v nichž se náš těžký přerod k demokracii děje, jsou totiž minimálně dva – ten první je vskutku p
