DANIEL SZABÓ: Glosa k volbě generálního ředitele ČT

Vládne České televizi imagologie nebo ideologie?

    

     Komentáře se množí, očekávání jsou velká, zájem médií stoupá. Charakter situace kolem České televize by se dal nazvat jako „bouře před obdobím klidu.“ Masový čtenář a divák by si mohl myslet, že s nástupem nového generálního ředitele nastane v ČT velká změna. Média každodenně servírují postřehy a komentáře, ve kterých se různí kandidáti na post generálního ředitele vyjadřují, co nového by v televizi udělali a jak by ji změnili. Jeden by určitý televizní kanál zrušil, druhý by naopak vybudoval televizní kanál nový a třetí by vylepšil zpravodajství a původní dramatickou tvorbu. Vize jsou to různorodé, ale nepřináší nic nového ani původního. Obávám se, že ani nemohou, protože jak píše Milan Kundera „velkých myšlenek je málo a lidí mnoho.“

      

     Zastavme se na krátkou chvíli u zmíněného zpravodajství veřejnoprávní televize. V poslední době tolik kritizovaného, ale zároveň pracovníky České televize vynášené na piedestal žurnalistické práce. Paradoxní je, že jedním z kritiků hlavní zpravodajské relace Události je také ředitel sekce nových médií ČT Milan Fridrich. Ano, ten Milan Fridrich, který ještě nedávno zpravodajství veřejnoprávní televize vehementně obhajoval. Logika věci je ovšem jednoduchá a jasná. Politici jsou sice závislí na novinářích, ale novináři jsou závislí na lidech, kteří vytváří veřejné mínění. To utváří právě imagologové (pojem vymyšlený Kunderou) v podobě reklamních a PR agentur, lobbistických skupin a podnikatelských subjektů. Novináři jsou jen nástroji k dosažení kladného veřejného mínění k určitému tématu nebo události. Václav Bělohradský definuje imagologii zhruba jako „vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby určité skupiny investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne.“

     

     Česká televize není privátní firmou a její novináři jsou placeni z peněz daňových poplatníků. Je ovšem v rukou politických stran, které fakticky hlídají její chod. Stávající situace zpravodajství (a nejen jeho) tomu naprosto odpovídá. Novináři ČT, počínaje panem Železným a konče panem Wollnerem, se mohou tvářit investigativně a klást rádoby nepříjemné otázky, ale výsledek jejich snažení je logicky minimální. Ti, kdo ovládají politické a ekonomické zájmy v zemi, jim nic konkrétního nesdělí a soukromě jimi minimálně pohrdají a vysmívají se jim. Tento jev je ale přirozený ve většině demokratických zemí, záleží jen na tom, v jakých mantinelech se hra odvíjí. Česká televize by se neměla tolik soustředit na otřepané fráze „vyváženého“, „kvalitního“ a „dynamického“ zpravodajství, ale měla by se smířit s tím, že je pouze prostředníkem, nikoliv hybatelem událostí.

     

    Imagologové veřejnoprávní televizi vládnou a ideologové zatím podřimují. Ideology si dovolím nazvat dramaturgy televize a především její původní dramatické a zábavné tvorby. Pole dostatečně široké, aby se dalo naplnit určitými myšlenkami, které mohou mít společenský a ideologický přesah. Zatím se tak děje minimálně a dochází k tomu spíše reprízováním původní tvorby Československé televize (pro připomenutí z poslední doby: seriály Dlouhá míle a Velké sedlo, televizní film Antonína Moskalyka Zahrada dětí nebo talk show Lasici a Satinského Ktosi je za dverami). Současná tvorba je, bohužel, reprezentována paskvily typu seriál Vyprávěj nebo zábavnými pořady Kolo plné hvězd a Trumfy Miroslava Donutila. Podřimující dramaturgové buď definitivně usnou a nechají se ovládat skupinami imagologů, kteří protlačují určité herce a tvůrce do veřejnoprávní televize jen za účelem výdělku a na úkor kvality pořadu, nebo mají možnost prozřít a stavět původní dramatickou tvorbu na kamenech jako byl třeba seriál Konec velkých prázdnin. Volba varianty je více než jasná…  

     Psáno 4.9.2011, ještě pře 1. kolem volby na post generálního ředitele ČT...