DANIEL SZABÓ: Československá média v listopadových dnech roku 1989 / Mediální prostředí v posttotalitním státě aneb Kdo jsme?

"Masová společnost 20. století garantuje dosažitelnost konzumního štěstí jen za cenu toho, že jsou jedinci novými způsoby podrobováni kulturní manipulaci a indoktrinaci."  
(W. Adorno & M. Horkheimer)

Většina našich informací, které přijímáme, je zprostředkována a dostává se k nám složitými informačními kanály. To znamená, že informace jsou zpracovávány, upravovány a měněny lidmi, kteří mají s těmito obrazy specifický záměr. O mediálních informacích to platí v zesílené míře. Vše v demokracii vlastně stojí na relativitě hodnot a pojmů. Jaké hodnoty má jedinec a společnost a jak pracuje se znalostí pojmů? To vše se odráží v mentalitě a chování každého národa, společnosti, skupiny, jedince. Pokud ne, lze se odvolat na slova hlavní postavy Ecova románu Pražský hřbitov: " Tvrdí se, že duše je pouze to, co děláme, ale jestli někoho nenávidím a jestli tu zášť v sobě pěstuji, pak to panebože znamená, že tu nějaké uvnitř musí být! Jak to říkal filozof? Nenávidím, tedy jsem." (Eco, Umberto: Pražský hřbitov. Praha. 2010)

Konec roku 1989 znamenal v tehdejším Československu přechod z autoritativního režimu do demokratických poměrů. Do povědomí lidí se vžily listopadové události v roce 1989 jako tvz. „sametová revoluce“. Po dvaceti sedmi letech od rozpadu Východního (sovětského) bloku a po prozkoumání událostí historiky, můžeme tvrdit, že se o revoluci v Československu, v pravém slova smyslu, nejednalo. Spíše o plynulé předání moci z rukou komunistických funkcionářů do rukou představitelů Občanského fóra. Specifické postavení v té době měla média, která do podzimu 1989 byla plně pod kontrolou komunistické moci. Už při listopadových událostech se ale role médií radikálně mění. Média se stávají spojencem a také "hlídacím psem" nově se tvořící státní demokratické moci.

Pojem posttotalitní, který jsme použili v názvu textu, má své opodstatnění. Období let 1948 - 1989 v Československu je označováno jako totalitní (totalita). „Totalitní režimy mají pouze jedno koncentrované centrum moci (v případě Československa to byla Komunistická strana Československa) a život občanů je zcela ovládán a ideologicky řízen“ (Balík, Kubát: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha, 2004: 38-39). Pokud budeme na situaci v Československu nahlížet podle těchto kritérií, lze konstatovat, že od roku 1948 do konce 50. let bylo Československo totalitním státem. Počátkem 60. let přichází politické i společenské uvolnění, které vrcholí srpnovými událostmi roku 1968. Od roku 1969 přichází tzv. období normalizace. Podle této struktury lze nazvat Československo let 1960 - 1989 autoritativním posttotalitním státem.

Média mají ekonomickou a politickou moc. Tento diskurz platí v demokratickém zřízení. V totalitním platí pouze jeho druhá část (politická moc). Jako jedni z mnoha jedinců můžeme posoudit rozdíly ve fungování médií v obou zřízeních. Totalitní moc, představovaná u nás Komunistickou stranou Československa (KSČ), vtiskla masovým médiím funkci propagandistického nástroje. Více než čtyřicet let byla média v Československu ovládána libovůlí komunistických pohlavárů. Relativní uvolnění přineslo období 60. tet 20 století. Nejmarkantnější „liberalizace“ poměrů nastala v letech let 1968 - 1969. Komunisté ovšem rychle pochopili, že masová média jsou velmi účinný nástroj. Jejich kontrola a cenzura byla absolutní. Vše se změnilo až koncem roku 1989 a počátkem roku 1990, kdy demokratické síly (podobě konzervativně liberálních politických stran) v Československu definitivně převzaly politickou moc. A moc se vykonává, jak píše Michel Foucault, „pouze nad “svobodnými subjekty”, kterým se nabízí pole možností, v němž mohou realizovat širokou škálu chování a reakcí“ (Foucault, Michel: Subjekt a moc. Praha. 1996: str. 218).

Václav Bělohradský používá pojem patos (http://vaclav-belohradsky-texty7.webnode.cz/disidenti-pokus-o-definici/) jako rovnítko k totalitarismu. Demokracie je pro něho fraškou, ale v tom dobrém slova smyslu. Všechny mediální i nemediální informace existují pouze v určitých kontextech. Pokud nám kontexty chybí, ztrácí informace srozumitelnost a smysl. Pro Bělohradského také slovo nemá v demokracii žádnou váhu. Do jisté míry je to vlastně parafráze mezi svobodou a lhostejností. Proč tomu tak je, na to nám už odpovídali ve svých textech Jan Patočka, Milan Kundera nebo Václav Bělohradský. Ať už jde o maloměšťáctví a čecháčkovství, nebo o kýč (společenský a politický) a patos. 

Klíčová role médií, během „sametové“ revoluce v Československu v listopadu a prosinci 1989, je nezpochybnitelná. První týden po studentské demonstraci, která proběhla 17. listopadu 1989, byla ještě cenzura v oficiálních médiích téměř neprostupná. Pracovníci Československého rozhlasu a Československé televize neměli prostředky, jak cenzuru obejít. Ani v oficiálních denících se, v prvním "revolučním" týdnu, informace o celonárodní vlně odporu proti komunismu, příliš neobjevovaly. Hlavní informační úlohu převzaly rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, rakouské a západoněmecké televizní stanice a zahraniční tiskové agentury (AFP, AP, REUTERS). Drtivá většina obyvatel Československa se musela spokojit z informace z Televizních novin, které v prvních dnech po 17. listopadu, přinášely cenzurované příspěvky, které ovlivňovala komunistická ideologie. Večer 18. 11. v ČST promluvil předseda české vlády František Pitra. V úterý 21. 11. v Československé televizi vystupuje se svým projevem generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.

Razantní změna nastala až ve dnech 21. a 22. 11. 1989, kdy se v garážích Československé televize na Kavčích horách sešli její zaměstnanci a požadovali okamžité zrušení cenzury. Už v pátek 24. listopadu Televizní noviny informovaly o rezignaci Miloše Jakeše na funkci generálního tajemníka ÚV KSČ a bylo odvysíláno pět minut ze zásahu bezpečnostních složek proti demonstrantům 17. listopadu. V sobotu večer 25. 11. vystoupil na obrazovce nově zvolený generální tajemník ÚV KSČ Zdeněk Urbánek. O den později se poprvé ve vysílání Československé televize objevil Václav Havel. V mimořádném pořad „Na aktuální téma“, v němž se poprvé oficiálně na obrazovce objevil Václav Havel. K televizním divákům promluvil kromě Václava Havla tajemník ČSSS Jan Škoda, ředitel Prognostického ústavu ČSAV Valtr Komárek, filmový režisér Václav Vorlíček nebo komentátor Televizních novin Jiří Jambor. Zlom přišel 30. 11., kdy bylo v Televizních novinách oznámeno, že Československá televize přestává být ideovým nástrojem KSČ. Také zaměstnanci Československého rozhlasu pracovali na svých občanských aktivitách. V pondělí 20. listopadu se konalo jejich první protestní shromáždění v budově rozhlasu. O den později proběhla schůze proti zkreslování zpráv v rozhlase. Československý rozhlas se 27. 11. připojil ke generální stávce. Vysílání Občanského fóra připravilo 30. listopadu svůj první pořad na stanici Hvězda. Novým ředitelem Československého rozhlasu byl 3. prosince jmenován Karel Starý.

Podobná situace, jako v televizi a rozhlase, byla také v tištěných médiích. Oficiální deník KSČ Rudé právo přinesl 18. listopadu 1989 zprávu, že složky VB (Veřejná bezpečnost) udržovali na studentské demonstraci pořádek a demonstranti byli legitimováni a někteří z nich předvedeni na místní oddělení VB. Tři dny po demonstraci Občanské fórum rozesílá své prohlášení do redakcí novin a časopisů, ale cenzura ho nepovoluje otisknout. Rudé právo dál šíří své propagandistické články s názvy jako "Rozhodně proti provokacím" a "Očité svědectví". Lidová demokracie otiskla informaci o odsouzení zákroku na Národní třídě na plénu Městského výboru Československé strany lidové a Mladá fronta spolu s deníkem Svobodné slovo začínají šířit kritické informace o policejním zákroku ze 17. listopadu a o solidaritě studentů a umělců.

Oficiální deníky KSČ (Rudé právo a Práce) přinášely zprávy o pokusech narušovat pořádek a vyvolat nedůvěru vládě a ÚV KSČ. Situace v tisku se začíná krystalizovat mezi 24. až 26. listopadem. Většina deníků informovala o setkání předsedy vlády Ladislava Adamce se zástupci studentů, umělců a občanských sdružení pražské veřejnosti. Jiří Černý 24. listopadu přečetl na Václavském náměstí prohlášení novinářů. Deník Práce neustále informuje veřejnost o protistátním spiknutí a rozvracení socialistického zřízení, zatímco Svobodné slovo, Mladá fronta a Lidová demokracie otiskly 25. 11. prohlášení novinářů, spisovatelů, politických stran. Klíčovým dnem se stává neděle 26. listopadu, kdy vyšla mimořádná vydání deníků Svobodné slovo a Mladá fronta, které přinesly fotografie s ustavení Občanského fóra ze dne 19. listopadu. Většina deníků také v pondělí 27. 11. otiskla programové prohlášení Občanského fóra a tím byla po deseti dnech prolomena komunistická cenzura.

Počátkem roku 1990 dochází k radikální proměně mediální scény. Tu symbolicky odstartovalo první číslo legálně obnovených Lidových novin (2. 4. 1990) v čele s Jiřím Rumlem. Svoboda slova přinesla množství příležitostí pro lidi pracující v médiích. Proměny myšlení a přístupu k demokracii a svobodě se nemění tak rychle, jako ekonomika, politika a obchod. Časový úsek svobody v podobě čtvrtstoletí, ovšem nemusí nutně odpovídat stavu a vyspělosti občanské společnosti. Po roce 1989 přešla drtivá většina tištěných i elektronických médií do soukromého vlastnictví a nastala další „revoluce“, kterou už nelze označit přívlastkem sametová, ale spíše mediálně ekonomickou proměnou a transformací. Transformace médií po roce 1989 proběhla, na rozdíl od transformace společnosti, velmi rychle a standardně. Média sehrála, v období tzv. „sametové revoluce“, podobně významnou roli jako při srpnové invazi spřátelených armád do Československa v roce 1968.

Rok 1990 přinesl také nový fenomén moci, který se netýkal pouze médií, ale celého fungování společnosti. Začal boj o moc, o moc ekonomickou, politickou, mediální. Rok 2018 přináší boj o moc v podobě amalgámu obchodu, peněz, politiky, médií, zastrašování, nekorektnosti, korupce. Čas se proměnil, kulisy také, jen narativ zůstává podobný. Fenomén moci akcentuje zkoumání strategií, kterými proniká do určitých diskursů. Spojenectví moci a vědění vyjádřil Michel Foucault termínem moc/vědění. Podle něho “každá společnost disponuje režimem pravdy, svou všeobecnou politikou pravdy, tedy typem diskursu, který je přijímaný jako pravdivý; mechanismus a instance, jež umožňují rozlišit pravdivé a nepravdivé výroky, prostředky na potvrzování každého z nich; uznávané techniky a procedury pro získání pravdy; status těch, kteří jsou oprávněni říci, co je a co není pravdivé.”  (Foucault, Michel: Subjekt a moc. Praha: 1996. str. 210)

Velmi zjednodušeně, podle Foucaultova pojmu moc / vědění, lze nazvat dnešní podobu mediální scény jako střet veřejnoprávních institucí (Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář), které představují určitou formu mediálního vědění, versus privátních majitelů médií, představujících vlastnickou formu mediální moci. Záměrně uvádím slovo majitel(é) média, protože velmi často je to on, který rozhoduje o podobě určité televize, rádia nebo novin. S příchodem demokracie a rozvojem informačních technologií vstoupil na mediální trh důležitý hráč v podobě internetu. Masová média už tedy dnes netvoří pouze televize, rozhlas a tištěná média, ale i internet. A to velmi významně. Největší a nejdůležitější výhodou internetu, oproti ostatním masovým médiím, je samostatnost, rychlost a svoboda. Uživatel internetu sám řídí svou mediální komunikaci. Každý člověk, který má k dispozici internetové připojení a počítač, tablet nebo smartphone, může dnes samostatně tvořit a ihned na internetu svobodně publikovat. Pokud jsem psal, že je toto největší výhodou internetových médií, stává se to zároveň i jejich největším úskalím. 

Přirozeným jevem masových médií je selekce, nastolování a preferování určitých témat. Ta jsou potom předestřena veřejnosti (tzv. agenda setting) a ta je buď již považuje, nebo začne považovat, za důležitá. Určitá témata prezentovaná v masových médiích se promítnou (někdy i velmi radikálně) i do postojů veřejnosti. Tato situace nastala v masových médiích v České republice s příchodem televize NOVA na mediální trh. V roce 1994 byla TV NOVA (respektive jejímu majiteli společnosti CME Group a dceřiné společnosti CET 21) udělena celostátní vysílací licence. To nastartovalo obrovskou vlnu vulgarizace, bulvarizace a mediální pokleslosti. S tím přichází i zcela nový fenomén v podbě „mediálního magnáta“, který je reprezentován Vladimírem Železným. Ten o 20 let předběhl Andreje Babiše a už v polovině 90. let minulého století začal ukazovat, jak účelně a účelově lze propojit politiku, média, ekonomické a společenské zájmy a obchod.  

Pokud jsme již zmínili první privátní televizní stanici (TV NOVA), které byla udělena ve střední a východní Evropě vysílací licence, nelze také opomenout druhou privátní celoplošnou televizi, kterou je TV PRIMA. Ta byla založena v roce 1994 jako TV Premiéra. Obě komerční televizní stanice jsou dne již vlastněny zahraničními investory. Všichni ovšem pamatují neprůhledné majetkové a licenční transakce jak v TV NOVA (CME – CET 21 – Vladimír Železný – PPF – opět CME), tak i v TV PRIMA (GES Holding – Hartic – PPF). S postupujícím časem se vedle TV NOVA (vlastník CME Group) a TV Prima (vlastník MTG Broadcasting a GES Media Europe) objevila další privátní televize v o TV Barrandov vlastněné firmou Empressa Media. Všechny tři zmíněné televizní stanice postupně své celoplošné vysílání rozšířily na několik televizních kanálů (Nova Cinema, Nova Sport, Kino Barrandov, Family Barrandov, Prima Cool, Prima Love, atd.), které mají za úkol bavit jednotlivé populační skupiny diváků. Vedle celoplošných vysílacích kanálů jsou na tuzemském mediálním trhu etablovány také placené televizní kanály, věnující se zpravodajství, sportu, filmové a televizní tvorbě (CNN, Eurosport, HBO…).

I přes nástrahy tzv. „raného kapitalismu“ a „volné ruky trhu“ je pro mediální trh dobré, že tady komerční televize fungují. Vytváří určité konkurenční prostředí a divák má možnost volby. Temným stínem komerčních televizí ovšem zůstávají etické principy. Jejich primární činnost je zaměřena na výdělek a na sledovanost. Kvalita je až na posledním místě. Ale i v této oblasti přichází postupné změny. Pomalu končí boom převzatých pořadů a i komerční televize se více soustředí na svou původní tvorbu. Její těžiště spočívá převážně v „nekonečných“ televizních seriálech, které sice nabízí finanční výdělek pro herce a štáb, ale umělecká hodnota děl je více než diskutabilní a dostává se až do roviny kýče (více o fenoménu soap opery v analýze Soap opera, reklama a globalizace). Fatálním nedostatkem a ostudou všech celoplošných komerčních televizí stále zůstává zpravodajství. Převládá „lopotná“ investigativní publicistika (pokud to lze ještě vůbec publicistikou nazvat) a touha po senzacích. Naprosto chybí jakýkoliv odborný a analytický rozbor. Ani kvalita nabízených celovečerních filmů, na komerčních televizích, není nijak ohromující. Druhořadé zahraniční filmy se střídají s ještě horšími tuzemskými a lživou reklamou jsou vydávány za jakési mega filmy.

Zpravodajská ČT24 a sportovní ČT sport vznikly podle vzorů zahraničních televizí, ale zatím se jim ještě nepodařilo, svou programovou nabídkou, vytvořit korunce schopné formáty televizním stanicím jako CNN nebo Eurosport. Snaha o upoutání diváka za každou cenu, se v menší míře přenesla i do veřejnoprávního Českého rozhlasu. Nejvíce je to patrné v jeho nejposlouchanější stanici, kterou je Radiožurnál. Strojově se opakující hudební schéma, které každý den schematicky pouští českou a slovenskou pop music z 80. let a kombinuje ho s méně kvalitní zahraniční hudební produkcí. Na rozdíl od České televize, si ale Český rozhlas zachoval své analytické komentáře a diskuze (politické, kulturní a společenské). Na obranu veřejnoprávní televize je nutno podotknout, že poslední dva roky se snaží o analytičtější přístup k tématům ve zpravodajském i společenském kontextu.

Zpravodajská ČT24 a sportovní ČT sport vznikly podle vzorů zahraničních televizí, ale zatím se jim ještě nepodařilo, svou programovou nabídkou, vytvořit korunce schopné formáty televizním stanicím jako CNN nebo Eurosport. Snaha o upoutání diváka za každou cenu, se v menší míře přenesla i do veřejnoprávního Českého rozhlasu. Nejvíce je to patrné v jeho nejposlouchanější stanici, kterou je Radiožurnál. Strojově se opakující hudební schéma, které každý den schematicky pouští českou a slovenskou pop music z 80. let a kombinuje ho s méně kvalitní zahraniční hudební produkcí. Na rozdíl od České televize, si ale Český rozhlas zachoval své analytické komentáře a diskuze (politické, kulturní a společenské). Na obranu veřejnoprávní televize je nutno podotknout, že poslední dva roky se snaží o analytičtější přístup k tématům ve zpravodajském i společenském kontextu.

Během posledních dvaceti osmi let se tištěná média, co do kvantity, dostala na evropskou úroveň. Postupem let se vyprofilovala úroveň tištěných médií do různých pater kvality, které se více méně drží celé „porevoluční“ období. Denní tisk má stále své čtyři standardní seriózní média v podobě Lidových novin, Práva, MF DNES a Hospodářských novin. Za nimi se nachází dlouhá řada bulvárních tiskovin počínaje novinami (Blesk, Aha), přes tvz. ženské časopisy (Vlasta, Chvilka pro tebe, …) až po lifestyleové (Elle, Cosmopolitan, …). Zjednodušeně můžeme všechny tištěná média rozdělit na bulvární, lifestylové, odborné, politické a zpravodajské.

Pokud se opět zaměříme na vydavatelské domy a jejich majitele, zjistíme, že pouze Economia zůstala tzv. vydavatelstvím bez bulvárních titulů. O to více se v Economii zaměřili na propojení médií a internetu. Hospodářské Noviny a Respekt sice dál zůstávají jako printové rodinné zlato a stříbro vydavatelského domu, ale jejich internetové verze dosahují daleko větší čtenosti. Informační server Aktuálně.cz je bezprostředně propojen s vyhledávačem Centrum.cz a zasahuje největší počet konzumentů. V posledních letech Economia přidala i internetovou televizi Aktuálně.cz. Vydavatelství MAFRA, vlastněné Andrejem Babišem, do velké míry kopíruje slova Hannah Arendtové o moci a mocenském vztahu, když něměcká myslitelka říká, že “to, co definuje mocenský vztah, je ve skutečnosti způsob jednání, které na ostatní nepůsobí přímo a bezprostředně, nýbrž které působí na jejich vlastní jednání“ (Arendtová, Hannah: O násilí. Praha. 1995: str. 34). Babiš po vstupu do politiky posiluje svůj vliv i prostřednictvím médií a mediální dům MAFRA, který disponuje novinovými i internetovými deníky, televizí, rádii a virtuálním mobilním operátorem, mu k tomu poskytuje široké pole působnosti. Pro Andreje Babiše nejsou média jako taková primární záležitostí podnikání, ale poskytují mu pouze jeden z prostředků k dosažení politické a ekonomické moci. Takové moci, která by mu zaručoval takřka neomezený vliv. Vliv na společnost, ekonomiku i politiku. Proto musí jednat v souladu se všemi zájmy. Babiš dobře ví, že moc nepatří pouze jednotlivci, ale patří skupině. Pokud Andrej Babiš disponuje mocí, je pouze zmocněn jednat jménem určitého množství lidí.

Jak by tedy současný čtenář, divák nebo posluchač mohl vnímat tuzemskou mediální scénu? Rozhodně nelze říci, že by neměl z čeho vybírat. Pokud ho neuspokojují bulvární ani komerční média, může sáhnout po veřejnoprávních médiích. Trh je zároveň otevřen i třetí části lidí, kterou příliš nezajímají ani politické a zpravodajská média, ale soustředí se pouze na odborná média. Vychází jak literární (Literární noviny, HOST, Revolver Revue, Tvar) tiskoviny, filmové (Film a doba, Cinepur, Iluminace), výtvarné (Ateliér, Architekt, Revue art, Art & map; Antiques), tak i divadelní (Divadelní noviny, Svět a divadlo). Co ovšem mediální klima naprosto proměnilo, je televizní digitalizace. Došlo i na plány majitelů evropských a světových televizních licencí a dnešní divák může fungovat na principu vlastní virtuální televize ve spojení s internetem, kde si program vytváří sám konzument a určuje si, kdy jednotlivé programy chce shlédnout. Internet umožnil přehrávat téměř cokoliv a kdykoliv. 

Tištěná média jsou zatlačena do poněkud defenzivní role, ze které ale mohou těžit, díky své jedinečnosti, prestiži obsahu a autorské originalitě, byť provozované na placené platformě. Pro tak malý tuzemský trh, to bude situace, která v nejbližší době opět posune masmédia do nové role. Postavení médií a novinářů je v dnešní České republice zcela odlišné od mediálního obrazu v posttotalitním Československu. Novinářům, spisovatelů a intelektuální elitě byl v dějinách tohoto národa přisuzován pojem tzv. „svědomí národa“. Národ v dobách komunistické vlády přesunul své svědomí na tyto lidi. „Sametová revoluce“ logicky vrátila novináře, spisovatele i intelektuály na pozice, které jim v demokratickém státu náleží.

Stále více a znatelněji, se po dvaceti osmi letech, rozevírá prostor mezi kvalitou a věrohodnosti médií. Jen menší část médií zůstává tzv. nezávislá a nejsou jí diktovány podmínky majitelem nebo skupinou investorů. Česká média jsou také (ostatně jako celá česká společnost) značně konzervativní. Stejně jako jejich recipienti. Tuto hegemonii narušila až internetová média v podobě Deníku Referendum, Britských Listů, Přítomnosti, Alarmu nebo Salónu Práva, která kladou na čtenáře vyšší nároky ve vnímání a porozumění textu a v hledání kontextů a souvislostí. Těžko bychom dnes hledali tak vyhraněná média, jakými byli před rokem 1989 ilegální noviny a časopisy nebo předválečný a poválečný Kritický měsíčník, který vydával profesor Václav Černý. Zamyšlením na závěr možná zůstává, jestli je v současnosti mediální vyhraněnost a absolutní kritické myšlení vůbec možné a celospolečensky uplatnitelné. Možná, že i do budoucna postačí vnitřní svoboda a odpovědnost člověka, jak ji jednoduše definuje francouzský filozof Roger Garaudy: „Člověk svůj život žije podle projektů, které vznikají v určitých situacích. Ale to nijak neznamená, že člověk je sám absolutně determinován, naopak – to podstatné na lidském bytí je to, že člověk je svobodný ve svém rozhodování, a tedy i odpovědný za své činy.“ (Garaudy, Roger. 1964. Perspektivy člověka. Praha. 1964: s. 94)