Soumrak liberální demokracie
Rok 2020 přinesl celosvětový otřes v podobě
pandemie Covidu 19. Mnoho lidí bylo negativně zasaženo po stránce zdravotní i finanční.
Rozpadla se jistota všedního dne, měsíce i roku, který měl svá pravidla. Virus
zasadil další těžkou ránu liberální demokracii. Ale nebyl to jen Covid, co v posledních
třech dekádách uvrhlo liberální demokracii do poločasu rozpadu. Krize v Perském
zálivu, 11. září 2001, „arabské jaro“, nekonečný konflikt Izrael – Palestina, nadvláda
Číny v oblasti ekonomického vlivu, světová hospodářská recese, migrační
krize, rozpínavé Rusko, drolící se Evropa. Lidé pochybují o svobodně zvolených zástupcích,
napadají instituce, vlády a nakonec i sami sebe, jak tomu bylo nedávno při
vniknutí nespokojených stoupenců Donalda Trumpa do Kapitolu. Česká liberální
demokracie je zatím v ohrožení ze strany některých opozičních politiků.
Pozadu nezůstává ani vládní garnitura. Největším ohrožením pro liberální
demokracii jsou ovšem sami občané státu. A to setrvale a kontinuálně.
Když budeme chtít prozkoumat soumrak
demokratických liberálů, je nutné začít právě u lidí. Každý člověk
interpretuje události "svýma očima". Jednotlivé
teorie osobního konstruktu se zaměřují
na procesy, které dávají možnost porozumět událostem. Posuzování a interpretace událostí je
pak výsledkem osobní zralosti člověka. Zralosti jako výsledku kontinuálního
životního procesu, který je odpovědností každého jedince. Na základě svobodných
rozhodnutí máme možnost životních voleb, pomocí kterých objevujeme a zkoumáme smysl
naší existence. Směřování a plnohodnotné fungování člověka je neustálý proces.
Není to konečný stav, naplnění, ani cíl. Celý životní proces se odehrává na
základě hodnotového
směřování člověka, které je teoretické (myšlenkové a vzdělanostní), ekonomické,
estetické, sociální, náboženské a politické.
Přejděme teď od jedinců k celku. K politickému
systému liberální demokracie, který zažívá kritické období. Nebude velký
problém se shodnout na tom, že člověk se během svého života zabývá především
péčí o sebe a své blízké a o své zabezpečení. To můžeme považovat za nekonfliktní
a bezpečné jednání. Trochu jinak se to už má se svobodou a rovností. Politická
svoboda zajišťuje mimořádný úspěch pouze úzké skupině občanů. Stejně tak
rovnost poskytuje velké mase lidí jen málo úspěchů. Potom tady máme ještě
demokracii. Aby ta fungovala, musejí si občané vypěstovat hrdost na své
demokratické instituce. Demokracie je ovšem také právo, přiznané obecně všem
občanům. Lidé mají účast na politické moci pomocí volebního práva. A tady
nastává zřejmě ten „soumrak“ demokracie a liberalismu. Mnoho lidí má pocit, že
jejich volební hlas není dostatečně vyslyšen. Zanevřeli na politickou kulturu a
stahují se z veřejného života do malých komunit. Zábava a volný čas
nahrazují politickou a občanskou společnost. Fundamentalisté, nacionalisté a
samozvaní mediální experti na všechno, toho využívají a zaplňují veřejný a
politický prostor. Proč se to děje a jaké jsou příčiny?
Na počátku roku
2021 je už jisté a viditelné, že západní člověk dospěl k naprostému pesimismu.
Pesimismu ohledně možnosti celkového pokroku v demokratických institucích. Většina
západních zemí, připomíná jedna druhou. Stejné sociální rozdělení lidí,
vzájemně provázané globální trhy, univerzální konzumní kultura, typizovaný a
uniformní koloběh nadnárodních korporací, unavená a vyprázdněná parlamentní
demokracie. Západní člověk dosáhl maxima. Byl uznán jako lidská bytost. Má
určitou hodnotu a důstojnost. Nabyl lidské svobody a tím dosáhl cíle. Řečeno
Kantem, „člověk se ocitl v konečném bodu dějin, jelikož bylo dosaženo
lidské svobody“. Ale je tomu opravdu tak, jsou lidé svobodní?
Liberální
demokratické společnosti často vytváří ekonomickou nerovnost a lidé zůstávají
odcizení. Kapitalistický trh je schopen vyprodukovat velké množství věcí, které
jsou sice užitečné, ale také nadbytečné množství zbytečností. Nadbytek
produkce, zábavy, finančních prostředků, možností, v kombinaci s vysokou
dostupností „všech materiální výdobytků pro všechny“, zasahuje společnost tím
nejtragičtějším způsobem. Lidé a rodiny často fungují na liberálních principech
užitku, spotřeby, pohodlnosti, absenci povinností, nezájmu. Chování lidí a
rodin více připomíná obchodní kontrakty za určitou cenu, než spojení na základě
vzájemného citu a lásky.
Nabízí se tedy
nějaká varianta, jak vyjít lidsky z úpadku liberální demokracie? Určitou
středovou cestou by mohl být koncept „demokracie sociálního humanismu“, ve
kterém jde jednoznačně o člověka, jako o cíl cesty. O návrat k sobě, k druhým
lidem, k přírodě, k Bohu, k jednotě. Inspiračním zdrojem mohou
být prvky sociální politiky, jak je vyslovil Marx – produkce je vytvářena
způsobem společenským, ne konkurenčním. Člověk produkuje racionálně a bez
odcizení. Nad člověkem nesmí vládnout byrokracie. Jedinec se aktivně účastní
politické i hospodářské demokracie. Koncept, který se nijak nepodobá socialismu
a vládě dělnické třídy, ale naopak je ve velké symbióze s pilíři liberální
demokracie.
Komentáře