KDO JE TADY ŘEDITEL? abeb LARS VON TRIER v plné kráse
Ještě, že tu máme distribuční společnost ARTCAM. Tak zní věta, kterou diváci mohou poděkovat za to, že budou mít na konci března možnost, zhlédnout v kinech film Larse von Triera Kdo je tady ředitel? Artcam se nezalekl toho, že nebude moci s filmem Larse von Triera zřejmě, soutěžit o nejvyšší návštěvnost ani o velké tržby. Ale v Artcamu jasně pochopili, že je čest a prestiž distribuovat film takto velké autorské osobnosti současné kinematografie, jakou Trier určitě je. Můžete mít na jeho filmy různý názor, ale originalitu a vizionářství mu upřít nelze. Potvrdil to i svým dosud posledním realizovaným filmem Kdo je tady ředitel? A těšme se na jeho další připravovaný film, který nese v případě Triera paradoxní název Washington.
Trierovi bude letos padesát jedna let, ale z jeho filmů stále vyzařuje mladická vitalita, která se snoubí s vyzrálostí zkušeného tvůrce středních let. Trierova tvorba je pozoruhodnou mozaikou, kterou lze sledovat ve dvou směrech. V první rovině se nachází velké studiové produkce, mezi které můžeme zařadit filmy jako Evropa (1991), Prolomit vlny (1996), Tanec v temnotách (2000), Dogville (2003), Manderlay (2005). Druhým proudem Trierovi tvorby jsou ryze „dánské“ filmy. Mezi ně patří u nás zcela neznámé projekty z let osmdesátých jako Nocturno (1980), Prvek zločinu (1984), Epdemie (1987), Médea (1988) a již v Česku promítané filmy Království (1994), Království II (1997) a Idioti (1998). Právě do tohoto druhého „dánského“ proudu můžeme zařadit i film Kdo je tady ředitel?
Trierův koncept celého filmu Kdo je tady ředitel? je založen na střetu. Na střetu jedince se společností i jedinců mezi sebou. V určité nadsázce můžeme tento film vnímat jako poctu Shakespearovi a Gogolovi. Tito dva velikáni světové literatury mohou mít z Trierova uměleckého vidění bezbřehé potěšení. Trier ve svém filmu odhaluje principy Hamleta a Revizora v celé své kráse. A činí to stejně dobře jako v proslulých Idiotech. Svléká postupně dánskou společnost kousek po kousku a ukazuje její bolavá místa. Tento princip, ale Trier může s přehledem uplatnit na více méně každý evropský stát a fungování společnosti v něm. Variabilita a nadčasovost tématu filmu Kdo je tady ředitel? je obrovská. Nemusíme si to uvědomit při jeho sledování nebo bezprostředně po jeho skončení, ale postupně nám to všechno do sebe zapadá.
V roce 1995 sepsali Lars von Trier a Thomas Vinterberg filmový slib (manifest) „čistoty“, který nazvali Dogma 95. A Trier se i v roce 2007 může, pod tento manifest směle podepsat. Kdo je tady ředitel? plní mnoho z deseti hlavních zásad manifestu. Není to žánrový film, je to barevný film, je snímán ruční kamerou, je natočen v reálném prostředí, zvuk vzniká kontinuálně s obrazem, striktně neodděluje místo a čas děje filmu. Trier pracuje v celém filmu s principem relativity. Chápání a porozumění celému filmovému příběhu je relativní. Často se Trier v Kdo je tady ředitel? pohybuje na hranici hraného a dokumentárního filmu. Jeho režijní styl je ovšem velmi kontinuální, ostatně jako ve všech jeho filmech. A to i přes to, že kamera se neustále hýbe a vnímání obrazů vyžaduje od diváka velké úsilí. Narativní linie příběhu je nám prozrazena hned v počátku filmu. Majitel firmy Raven (Peter Gantzler) přemluví svého přítele Kristoffera (Jens Albinus), aby místo něj představoval ředitele jeho firmy. Ravenův důvod je prostý, ale závažný. Chce firmu prodat islandskému obchodníkovi, kterého ztvárnil významný filmový režisér Fridrik Thor Fridriksson (připomeňme jeho filmy Zimnice, Andělé všehomíra nebo Ďáblův ostrov), ale nechce to říci svým nejbližším spolupracovníkům, se kterými společnost zakládal. Je zcela evidentní, že Trier pojal tuto situaci jako výchozí bod vyprávění. Úzkou propojenost s divadelním a literárním světem demonstruje Trier na postavě Kristoffera, který je neúspěšným hercem, oddaně milujícím Gambiniho.
Trier využívá ve svém posledním filmu všechny prostředky, které známe z Království I a II nebo z Idiotů. Výsledkem střihu nabývá divák dojmu, že kamera přebíhá z jednoho objektu na druhý a dezorientuje nás. Vypjatost sekvencí je stupňována na nejvyšší mez, ale zároveň ji Trier umí mistrně, během okamžiku, použít jako satirický a ironický vtip, který může přejít až do polohy tragična. Konfrontace všech hlavních postav filmu stojí na schopnosti sebekontroly. Pomocí chování svých postav nás Trier zbavuje jako diváky konvencí a zažitých zvyklostí. Každá z postav se trápí a trpí velkou vnitřní rozpolceností a bolestí. To vše sám režisér prokládá svým vlastním komentářem (mimo obraz) k filmu. Jemně návodný a vtipný komentář svědčí o Trierovu smyslu pro inteligentní humor. Právě podobný druh humoru, který není prvoplánový a můžeme ho nazvat tak trochu podprahový, jsme měli možnost u Triera, pozorovat už v je projektech Království I a II. Trier využívá jako svou další velkou přednost i fakt, že v rámci filmu Dogma, nemusí řešit nasvícení, zvuk, hudbu… Jeho hlavní „trumfy“ jsou v práci s hercem a ve skvěle vystavěném scénáři. V Kdo je tady ředitel? jsou sami herci hlavními hybateli diváckých emocí. Celé realistické pojetí filmu jim umožňuje velkou míru improvizace. To vše snímá kamera jakoby bez přerušení a pomáhá tím hercům zůstávat v jejich roli prakticky neustále.
Lars von Trier natočil film, ve kterém využívá principu hry. Hry s divákem i s postavami svého filmu. Překračuje všechny navyklé klišé a zdůrazňuje autenticitu filmu. Ovšem autenticitu promyšlenou a bravurně semknutou v jeden kompaktní celek. Pomocí těchto formálních prostředků se daří Trierovi přiblížit do intimní zóny diváků. Jeho obrazy a slova jsou, ale pouze doporučeními, které mohu naznačit, ale nijak neomezují a nechávají dostatečný prostor k vlastní interpretaci.
Trierovi bude letos padesát jedna let, ale z jeho filmů stále vyzařuje mladická vitalita, která se snoubí s vyzrálostí zkušeného tvůrce středních let. Trierova tvorba je pozoruhodnou mozaikou, kterou lze sledovat ve dvou směrech. V první rovině se nachází velké studiové produkce, mezi které můžeme zařadit filmy jako Evropa (1991), Prolomit vlny (1996), Tanec v temnotách (2000), Dogville (2003), Manderlay (2005). Druhým proudem Trierovi tvorby jsou ryze „dánské“ filmy. Mezi ně patří u nás zcela neznámé projekty z let osmdesátých jako Nocturno (1980), Prvek zločinu (1984), Epdemie (1987), Médea (1988) a již v Česku promítané filmy Království (1994), Království II (1997) a Idioti (1998). Právě do tohoto druhého „dánského“ proudu můžeme zařadit i film Kdo je tady ředitel?
Trierův koncept celého filmu Kdo je tady ředitel? je založen na střetu. Na střetu jedince se společností i jedinců mezi sebou. V určité nadsázce můžeme tento film vnímat jako poctu Shakespearovi a Gogolovi. Tito dva velikáni světové literatury mohou mít z Trierova uměleckého vidění bezbřehé potěšení. Trier ve svém filmu odhaluje principy Hamleta a Revizora v celé své kráse. A činí to stejně dobře jako v proslulých Idiotech. Svléká postupně dánskou společnost kousek po kousku a ukazuje její bolavá místa. Tento princip, ale Trier může s přehledem uplatnit na více méně každý evropský stát a fungování společnosti v něm. Variabilita a nadčasovost tématu filmu Kdo je tady ředitel? je obrovská. Nemusíme si to uvědomit při jeho sledování nebo bezprostředně po jeho skončení, ale postupně nám to všechno do sebe zapadá.
V roce 1995 sepsali Lars von Trier a Thomas Vinterberg filmový slib (manifest) „čistoty“, který nazvali Dogma 95. A Trier se i v roce 2007 může, pod tento manifest směle podepsat. Kdo je tady ředitel? plní mnoho z deseti hlavních zásad manifestu. Není to žánrový film, je to barevný film, je snímán ruční kamerou, je natočen v reálném prostředí, zvuk vzniká kontinuálně s obrazem, striktně neodděluje místo a čas děje filmu. Trier pracuje v celém filmu s principem relativity. Chápání a porozumění celému filmovému příběhu je relativní. Často se Trier v Kdo je tady ředitel? pohybuje na hranici hraného a dokumentárního filmu. Jeho režijní styl je ovšem velmi kontinuální, ostatně jako ve všech jeho filmech. A to i přes to, že kamera se neustále hýbe a vnímání obrazů vyžaduje od diváka velké úsilí. Narativní linie příběhu je nám prozrazena hned v počátku filmu. Majitel firmy Raven (Peter Gantzler) přemluví svého přítele Kristoffera (Jens Albinus), aby místo něj představoval ředitele jeho firmy. Ravenův důvod je prostý, ale závažný. Chce firmu prodat islandskému obchodníkovi, kterého ztvárnil významný filmový režisér Fridrik Thor Fridriksson (připomeňme jeho filmy Zimnice, Andělé všehomíra nebo Ďáblův ostrov), ale nechce to říci svým nejbližším spolupracovníkům, se kterými společnost zakládal. Je zcela evidentní, že Trier pojal tuto situaci jako výchozí bod vyprávění. Úzkou propojenost s divadelním a literárním světem demonstruje Trier na postavě Kristoffera, který je neúspěšným hercem, oddaně milujícím Gambiniho.
Trier využívá ve svém posledním filmu všechny prostředky, které známe z Království I a II nebo z Idiotů. Výsledkem střihu nabývá divák dojmu, že kamera přebíhá z jednoho objektu na druhý a dezorientuje nás. Vypjatost sekvencí je stupňována na nejvyšší mez, ale zároveň ji Trier umí mistrně, během okamžiku, použít jako satirický a ironický vtip, který může přejít až do polohy tragična. Konfrontace všech hlavních postav filmu stojí na schopnosti sebekontroly. Pomocí chování svých postav nás Trier zbavuje jako diváky konvencí a zažitých zvyklostí. Každá z postav se trápí a trpí velkou vnitřní rozpolceností a bolestí. To vše sám režisér prokládá svým vlastním komentářem (mimo obraz) k filmu. Jemně návodný a vtipný komentář svědčí o Trierovu smyslu pro inteligentní humor. Právě podobný druh humoru, který není prvoplánový a můžeme ho nazvat tak trochu podprahový, jsme měli možnost u Triera, pozorovat už v je projektech Království I a II. Trier využívá jako svou další velkou přednost i fakt, že v rámci filmu Dogma, nemusí řešit nasvícení, zvuk, hudbu… Jeho hlavní „trumfy“ jsou v práci s hercem a ve skvěle vystavěném scénáři. V Kdo je tady ředitel? jsou sami herci hlavními hybateli diváckých emocí. Celé realistické pojetí filmu jim umožňuje velkou míru improvizace. To vše snímá kamera jakoby bez přerušení a pomáhá tím hercům zůstávat v jejich roli prakticky neustále.
Lars von Trier natočil film, ve kterém využívá principu hry. Hry s divákem i s postavami svého filmu. Překračuje všechny navyklé klišé a zdůrazňuje autenticitu filmu. Ovšem autenticitu promyšlenou a bravurně semknutou v jeden kompaktní celek. Pomocí těchto formálních prostředků se daří Trierovi přiblížit do intimní zóny diváků. Jeho obrazy a slova jsou, ale pouze doporučeními, které mohu naznačit, ale nijak neomezují a nechávají dostatečný prostor k vlastní interpretaci.
Komentáře