Rozhovor s ředitelem Divadla Archa Ondřejem Hrabem

Dělat rozhovor s Ondřejem Hrabem, není práce, ale čistá radost. Atmosféra jeho domovského Divadla Archa je přátelská a neopakovatelná. Stejně jako povídání s tímto přemýšlivým a hloubavým mužem, který je už 13. rok divadelním ředitelem. Dokázal z Archy udělat divadelní značku evropského jména. Divadlo je jeho vášní a věnuje se mu neustále. I když dosáhl na české poměry mnoha úspěchů, nedává je vůči svému okolí nijak nadřazeně najevo. Přemýšlel jsem, jak Ondřeje Hraba stručně charakterizovat. Vyšlo mi spojení „pokorný člověk s velkou vnitřní silou“. Potkávat se takovými lidmi, je čím dál tím větší vzácností. Ale o to více, si takových setkání člověk váží.

Co pro Vás znamená divadlo v tom nejširším slova smyslu?

Divadlo je pro mě laboratoří společnosti. Je to místo, kde se zkoumají možnosti vývoje společnosti. Divadlo má obrovskou výhodu v tom, že se odehrává tady a teď. Japonský tanečník Min Tanaka odpověděl na otázku, co je to tanec, větou: „Tanec je něco mezi mnou a vámi“. Jsem přesvědčený, že to platí obecně pro divadlo. Divadlo je „něco“ mezi tvůrcem na scéně a divákem v hledišti. Je to vzájemná výměna idejí a energií. Při dobrém divadelním představení se dozvíme nejen mnoho o dění na scéně, ale především hodně o publiku, které se na to dívá. Divadlo je skvělým indikátorem stavu společnosti a i toho, kam se bude společnost v budoucnu vyvíjet. Samozřejmě je indikátorem i těch slepých uliček.

Jak tedy vnímáte po roce od voleb naší politickou situaci? Ta se do určité míry odráží i ve financování kulturního dění v Praze, kam divadlo Archa patří.

Ta situace je tak zmatená, že člověk není schopen to relevantně posoudit. Jako pozitivní vidím, že vláda si dala do svého programu 1% ze státního rozpočtu na kulturu, což je alespoň nadějné. Jako jediný z vyspělých států, za který se považujeme, dáváme v současné době na kulturu pouze 0,47% ze státního rozpočtu. (ve standardních západoevropských státech se dává na kulturu kolem 2% ze státního rozpočtu – pozn. red.). Čeká nás, ale velmi dlouhá cesta ke standardní kulturní politice.

Jak jste spokojen s rozdělováním finančních grantů na kulturu v rámci Prahy?

V grantové politice města se udělal určitě výrazný krok vpřed. Ve srovnání s ostatními evropskými městy jsme třicet let pozadu. Nemyslím tím množství peněz na kulturu, ale způsob uvažování. Ten je až neuvěřitelně primitivní. A to nejen v případě politiků, kteří nejsou schopni rozlišit šoubyznys od umění, ale i ze strany umělců, kteří nejsou schopni svou roli jasně definovat. Kulturní politiku je nutno chápat jako dynamický model. Co doposud chybí, je důsledné zmapování kulturních potřeb společnosti. Mělo by se debatovat o tom, jakým kulturním životem by mělo město v budoucnosti žít. Z toho hlediska je to velmi složitý problém, který se nevyřeší dialog sebeosvícenějších politiků se sebenadanějšími umělci. Je to záležitost pro sociology, urbanisty, psychology, kulturology, politology a ekonomy. V evropských metropolích to pochopili před mnoha lety.

Minulý rok jste v parlamentních volbách veřejně podpořil Stranu zelených. Co Vás k tomu vedlo?

Ten důvod byl především v tom, že stále věřím, že je dobré chodit k volbám. A když už člověk k volbám jde, musí volit. Pro mě je ekologie velmi široký pojem. Odnaučili jsme se žít v přírodě a přestáváme umět žít s přírodou. Z tohoto důvodu je mi sympatická myšlenka založená na jakési sebekontrole člověka, kterou musíme uplatňovat vždy a všude. My tady v divadle se snažíme o „ekologii ducha“.

Přednášíte na DAMU obor Alternativy světového divadla 20. a 21. století (katedra Alternativního a loutkového divadla). Tato nabídka přišla přímo z DAMU? Jak vůbec vnímáte pojem alternativní divadlo?

Ten předmět má takový podivný název. Já spíše říkám, že divadlo má spoustu alternativ a snažím se je studentům představit. Před sedmi lety jsem byl osloven katedrou, která byla nespokojena s úrovní znalostí studentů o světovém divadle. Snažím se studentům přiblížit tvůrce soudobého divadla bez ohledu na hranice mezi žánry (jak dramatického, tak tanečního nebo loutkového). Jsou to většinou profily umělců, kteří posunuli hranice divadelní tvorby a ovlivnili vývoj soudobého divadla. Myslím si ale, že ani nemá smysl definovat pojem alternativní divadlo. Vždy se musíme ptát: Alternativa k čemu? Stejně tak se ptáme: Avantgarda čeho? Snažím se studentům vysvětlit, že každá avantgarda pokud chce být avantgardou v pravém slova smyslu, musí být zakořeněna v tradici.

Jak se Vám podařilo přivézt do Archy tak respektované a kvalitní umělce jako jsou Min Tanaka, Robert Wilson, John Cale nebo Philip Glass?

S Minem Tanakou je to už více než dvacetiletá historie. Tanaka tehdy přijel tajně jako turista mezi vystoupeními v Paříži a ve Vídni. Dovedete si představit, jak by asi v roce 1984 nějaká bolševická komise schvalovala vystoupení Japonce, který tančí podivný pomalý tanec, nahý s pohlavím zamotaným do jakési bandáže. Konspirační představení se konalo v klubu Na Chmelnici a diváky jsme zvali slovy: „Přijď a neříkej to nikomu.“ Sešlo se jich hodně, ale vůbec netušili, co je čeká. Když Tanaka začal tančit byl to šok, který se postupně proměňoval v obrovský emotivní zážitek. Byla to vlastně ideální situace pro umělecké setkání. Nikdo v té době nevěděl co je to tanec butó, jehož Tanaka je jedním z nejslavnějších představitelů. Ta nepřipravenost umožnila lidem vnímat jeho tanec bezprostředně, bez jakýchkoli předpojatostí nebo racionálních úsudků. Byl to zážitek nejen pro diváky, ale i pro samotného Tanaku, který potom začal do Prahy jezdit pravidelně. V následujících letech jsme našli cestu jak jeho představení legalizovat, i když první honorář dostal až za slavné Svěcení jara v Národním divadle v roce 1992. Bylo tedy přirozené, že jsem jej požádal, aby vytvořil zahajovací představení při otevření Archy v roce 1994. Zavolal jsem mu a zároveň jsem mu chtěl navrhnout, aby hudbu pro toto představení vytvořil John Cale. Aniž jsem jeho jméno vyslovil, Min řekl, že zrovna na Calea myslel. To stejné se opakovalo, když jsem volal Johnovi do New Yorku. Souhlasil s nabídkou a řekl, že na jeho hudbu musí tančit Min Tanaka. Bylo to prostě ve vzduchu. Tanaka s Calem se nikdy před tím osobně nepotkali. Setkali se až na scéně Archy. Bylo to symbolické: jeden ze západu a druhý z východu se sešli napůl cesty v Praze.

V Divadle Archa se vzácně a specificky propojuje tanec, hudba, divadlo, film. Byl to už v roce 1994 záměr projektu nebo se koncepce divadla nějak výrazně proměňovala?

Do konkurzu na ředitele divadla E. F. Buriana jsem šel s projektem proměnit toto tradiční repertoárové divadlo v produkční dům bez stálého souboru. V Praze počátkem devadesátých let chyběl prostor pro soudobé umění. Žánrové rozdělení divadla bylo vinou padesátileté totality strašlivě přísné. Ve světě tomu dávno už tak nebylo. Od samého počátku jsme deklarovali, že nebudeme dbát na hranice mezi jednotlivými uměleckými žánry stejně jako na hranice mezi jednotlivými kulturami a státy. Pro mě je, důležité jak umělec komunikuje s naším publikem. Ne odkud pochází.

V Arše dáváte hodně prostoru i soudobým uměleckým projektům třeba z Brna (Arnošt Goldflam, Vladimír Morávek, J. A. Pitínský). Je to dáno tím, že jste pracoval v brněnském HaDivadle a jaký úspěch mají tyto projekty?

Tehdy před dvaceti lety jsem odešel do Brna, protože se tam hrálo nejlepší divadlo u nás. Brněnská divadelní scéna je i dnes svébytná a zajímavá. Před pár lety bylo velmi zajímavé HaDivadlo. Dnes je to opět divadlo Husa na provázku, které příchodem režiséra Vladimíra Morávka, dostalo nový náboj. Orientuje se na velká témata a má úspěch, což dokazuje cyklus adaptací románu F.M. Dostojevského, který v Arše pravidelně uvádíme.

V roce 2005 se divadlo Archa zapojilo do mezinárodního projektu oslav dvousetletého výročí narození spisovatele Hanse Christiana Andersena. Jak k té spolupráci došlo?

V posledních letech stále více produkujeme vlastní představení. Od začátku Archa funguje ve dvou liniích. Linie prezentační (uvádění projektů různých umělců) a produkční (vlastní projekty – Sladký Theresienstadt, Marné tázání nebes). Ke znovuobjevení H. Ch. Andersena mě přivedl Lars Seberg bývalý ředitel Aarhuského festivalu. Lars pochází z Odense, stejně jako Andersen. Usmyslel si uspořádat celosvětové oslavy dvoustého výročí Andersenova narození. A my jsme se do projektu zapojili. Andersen pro nás byl spíše inspirací, odrazovým můstkem k úvahám o současném světě. Hlavní otázkou pro nás bylo, co Andersen může znamenat pro současného člověka. Na základě tohoto zadání jsme vytvořili několik představení - Tanec hraček (r. Petr Nikl), Understand (r. Skutr), SenAnderSen (r. Jana Svobodová ).

Plánujete do budoucna změnu v tom, že by Archa měla stálý umělecký soubor?

Ne, neplánujeme. Nemít stálý soubor, je totiž inspirující. Je sice obtížné neustále dávat lidi dohromady, nicméně si myslím, že je to pro divadlo zdravé. Obsazení jednotlivých představení je autentičtější. Archa tedy nemá stálý soubor, ale vytvořilo se kolem ní je společenství umělců, se kterými pravidelně spolupracuje. Před třemi lety jsme založili laboratoř pro současné divadlo Archa.lab. Je to rezidenční program, který umělecky vede Jana Svobodová. Vznikají zde projekty na základě zadaných témat. V současné době jsou členy Archa.lab vedle absolventů uměleckých škol jako jsou například Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, kteří tvoří režijní tandem Skutr, herci Rosťa Novák, Josef Rosen a Dora Kršková, tanečnice Adéla Laštovková, také umělci, kteří přišli doslova z ulice jako Jaroslav Vanický v hip-hopové komunitě známý jako Cossiga nebo čínská zpěvačka Jing Lu. V rámci Archa.lab vznikla představení „Chat - Nebezpečně snadné známosti“, „Nickname“, „Understand“, „SenAnderSen“ a „8 – polib prdel kosům“, která se za velmi krátkou dobu uplatnila i mezinárodně doslova od Tokia po New York.

Jak vnímáte v roce 2007 postavení Divadla Archa v kontextu pražských divadel a ostatních kulturních zařízení?

Protože nedbáme na hranice mezi jednotlivými uměleckými druhy nechceme vnímat Archu pouze jako jeden bod tzv. divadelní sítě. Pro nás jsou stejně důležitými partnery galerie, umělecká centra či festivaly, které se zabývají soudobým tancem nebo pohybovým divadlem. Důležité je, že to jsou instituce podporující umění, které nerezignovalo na hledání. Umělci musí neustále objevovat, hledat, ptát se. Archa nechce být místem, kam si lidé jdou odpočinout „po dobře vykonané práci“. Neplníme funkci uspokojovatele. Jestliže se vůči něčemu vymezujeme, pak ta hranice vede mezi uměním a zábavou. Umění má hledat nové cesty, zábava uspokojovat. Naším cílem je právě ta první cesta. Uspokojování potřeb necháváme jiným.

Co pro Vás znamená současné české divadlo a jak ho vidíte v kontextu světového divadla?

Česká divadelní scéna je vlastně takový betonový bunkr, který jsme si vybudovali k obraně národní kultury v devatenáctém století a za komunistů jsme jej ještě více vyztužili. Jeho stěny jsou pevné a my z něj stále moc nevykukujeme, a tak nevidíme, že svět je už úplně jinde. Je potřeba celý ten systém mnohem více uvolnit. Umožnit přirozený vznik a zánik uměleckých projektů, tak aby se to skutečně nové mohlo řádně uplatnit. Umění vždy vzniká v určitém prostředí a kontextu. Z tohoto hlediska jsou tady podmínky strašně omezené. Grantový systém, který zavedla Praha a Ministerstvo kultury dává na „nezávislou“ kulturu nepoměrně menší částku než příspěvkovým organizacím jejichž cílem je udržování standardu. Myslím si, že české divadlo má obrovský potenciál. Nicméně ve světovém kontextu máme pořád co dohánět. Divadlo ve světě velmi často funguje úplně jinak než u nás. Repertoárová divadla jsou už jen v Německu. Jinde v Evropě existují většinou samostatné produkční domy, divadelní a taneční skupiny nejsou vázány na jednu scénu. Pro celý systém je charakteristická mnohem větší dynamika a širší distribuce.

Vnímáte v malém pražském kulturním „písečku“ nějakou závist vůči Arše? Týkající ne např. ožehavého tématu finančních grantů a jejich čerpání.

Myslím, že závist existuje úplně všude. Je to dáno především disproporcí grantového systému. My se snažíme tyto věci nevnímat, pokud to přímo neovlivňuje existenci divadla nebo to není přímý útok, který nás má poškodit. V současné době samozřejmě trpíme nedostatkem financí. Po změně statutu divadla na obecně prospěšnou společnost máme výrazně méně peněz z grantu, než když jsme fungovali jako příspěvková organizace. Nájemné nám několikanásobně stouplo a tak na samotné umělecké projekty zbývá jen malá část financí. Zároveň ale nechceme jít s kvalitou představení dolů. Každý rok se v Arše odehraje přes 200 představení. To je na hranici nejen finanční, ale i personální únosnosti. Ale snad nejvíce mě mrzí, že v Praze nejsou další podobná divadla typu Archy, protože konkurenční prostředí je vždy zdravé.

Kam se bude v příštích několika letech Archa ubírat? Bude pokračovat v nastoleném trendu nebo přijde čas na nějaké další experimenty?

My samozřejmě nevíme co bude v budoucnosti. Ale nechceme slevovat z kvality. Chceme hrát roli toho místa, kde dochází k neobvyklým setkáním. Chceme prosazovat vizi divadla, kde každý prvek má stejně důležitou roli. Říkáme tomu neinterpretativní divadlo. Znamená to, že sdělení nemusí být neseno pouze textem. Může jej nést třeba gesto, pohyb, zvuk nebo světelná změna. Zároveň chceme více rozvíjet pedagogickou činnost. V rámci projektu Archa.lab pořádáme divadelní dílny nejen pro profesionální umělce, ale i pro děti a pubescenty. Samozřejmě, že budeme i nadále oslovovat a zvát významné umělce ze světa. Chceme se ovšem více orientovat na spolupráci s podobnými uměleckými centry v Evropě. Export a import hotových divadelních představení přestává být aktuální, mnohem více se chceme soustředit na společné projekty a koprodukce s našimi partnery v Berlíně, Hamburku, v Nizozemí či v Belgii. Připravujeme společný projekt v Japonsku. V neposlední řadě budeme pokračovat v projektu, který jsme před třemi lety začali v uprchlických táborech. Chápeme divadlo jako sociálně zodpovědnou činnost. Společenskou a uměleckou funkci divadla nelze oddělit.

Dnešní Divadlo Archa sídlí v prostorách původního divadla D34, následně Divadla E. F. Buriana. Divadlo – původně koncertní sál – bylo postaveno spolu s novou budovou funkcionalistického bankovního paláce v letech 1937-1939 podle návrhu architekta Františka Marka. Nové řešení interiéru je dílem architekta Ivana Plicky, divadelní technologie jsou realizovány podle návrhu Miroslava Meleny. Divadlo Archa zahájilo svůj provoz v červnu roku 1994. Společný projekt japonského tanečníka Mina Tanaky a amerického hudebníka Johna Calea symbolizoval spojení kultur, žánrů, kontinentů. Archa se stala během necelých třinácti let otevřeným prostorem pro operu, činohru, hudbu, scénický tanec, multimediální projekty. Představila veřejnosti takové osobnosti světového umění, jakými jsou režisér Robert Wilson, choreografové Wim Vandekeybus, Anna Teresa de Keersmaeker či Jan Fabre, hudebníci David Byrne, Randy Newman, Philip Glass, Meredith Monková, Einstürzende Neubauten, Tindersticks, Levellers a mnoho dalších. Hrály tu soubory Royal Shakespeare Company, Cheek By Jowl, Ultima Vez, DV8, Handspring Puppet Company či Dogtroep. Jedno ze svých posledních vystoupení zde měl americký básník Allen Ginsberg. V produkci Archy nastudovali svá představení Peter Schumann, Min Tanaka, Residents, vznikla tu například Opera La Serra Michala Vícha a Jaroslava Duška či Goldflamův Sladký Theresienstadt v režii Damiena Graye. Novým a dlouhodobým projektem Divadla Archa je Archa. lab, jehož cílem je vytvořit podmínky pro kontinuální tvorbu a umělecký výzkum. V rámci Archa. lab vznikly představení jako Understand, SenAnderSen, Chat - nebezpečně snadné známosti, Nickname, 8 polib prdel kosům, Divnej soused.

Ondřej Hrab - ředitel Divadla Archa

se narodil se 26. 7.1952 v Olomouci. Je ženatý a má dvě děti.V roce 1975 absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. V následujících letech pracoval jako sociolog. Od poloviny sedmdesátých let byl aktivní v nekonformních kulturních aktivitách. Mimo jiné inicioval a organizoval konspirační vystoupení zahraničních umělců jako např. The Living Theatre (1980) či japonského tanečníka Mina Tanaky (1984). V letech 1985-1987 byl manažerem brněnského HaDivadla. V letech 1990-1991 byl tajemníkem Divadelní obce, kde se zabýval především kulturní politikou, divadelním managementem a mezinárodními vztahy. V roce 1991 se stal ředitelem divadla E. F. Buriana s projektem proměnit toto repertoárové divadlo na produkční dům bez stálého souboru. V roce 1994 bylo divadlo E. F. Buriana po rozsáhlé rekonstrukci otevřeno pod novým názvem Archa. V roce 1994 Ondřej Hrab jako první cizinec obdržel v USA cenu Foundation for Contemporary Performance Arts. V letech 1997 - 1999 členem odborné rady Regionálního programu pro scénická umění (pro Evropu a post sovětské země) Open Society Fund (Sorosova nadace). Od roku 2000 učí předmět Alternativy světového divadla na DAMU v Praze. Již devátý rok produkuje společný projekt Divadla Archa a Vukani Community Theatre z Johannesburgu. V roce 2005 produkoval divadelní projekty v uprchlických táborech. Představení Putování za snem a V 11:20 tě opouštím! vytvořili profesionální umělci spolu se žadateli o azyl v České republice.