Rozhovor s filmovým režisérem Jiřím Vejdělkem

S filmovým režisérem Jiřím Vejdělkem jsme se sešli po projekci jeho posledního filmu Václav. Na české poměry je to velmi specificky zpracovaný příběh. Zajímalo mě, jak pan režisér k výslednému tvaru došel. Mluvili jsme i o jeho předchozích filmech, o jeho vztahu k režijní práci a o spustě dalších témat. Doufám že se nám podařilo, udělat pro Vás zajímavý rozhovor.

Váš nový film Václav je inspirován skutečnou událostí. Kdo a kde objevil příběh reálného člověka, který se stal předobrazem pro hlavní postavu?

S tím námětem přišel již před lety Tomáš Kudrna, spolužák z FAMU, který po škole kroutil civilní službu v prezidentské kanceláři. Zaujali ho případy lidí, kterým byla udělena prezidentská milost. Napadlo ho, že by z toho mohl být pěkný televizní seriál, kde by každý z dílů byl inspirován jedním z těch pohnutých osudů. Spojil se scénáristou Markem Epsteinem a oba pak se mnou, jestli bych neměl zájem to režírovat. Marek mi dal přečíst první verzi zamýšleného pilotního dílu Václav a mě se příběh velmi zamlouval. A nejen mě. Řada lidí nás přesvědčovala, že ten příběh je silný a nosný, abychom z něj rovnou udělali celovečerní film. A tak jsme se do toho s Markem a ostatními spolupracovníky pustili, následkem čehož uvidíte na začátku prosince Václava v kině.

Komediální reflexe posttotalitní společnosti v Účastnících zájezdu, život Romů v Čechách znázorněný v Roamingu a nyní ve Václavovi prezidentská milost ve spojení s mentálním postižením člověka. Samá společensky ožehavá témata. Co Vás k nim vede?

Provokativnost! Baví mě točit o přetřásaných tématech, která jsou považována za kontroverzní a jsou na ně nejednotné, protichůdné názory. Nutí mě to zamyslet se nad tím, jaký názor mám na celou věc vlastně já. Prací na filmu pak hledám svou vlastní odpověď a diváci to následně mohou dělat spolu se mnou.

Jakou provokativní klíčovou otázku jste si tedy kladl u Václava?

Jsme schopni odpuštění? Dokážeme se smířit s nedokonalostí svých nejbližších?

Vzpomeňte si, jak se před lety diskutovalo o tom, jestli prezident měl nebo neměl udělit tomu či onomu milost. My jsme teď příběh jednoho člověka, který prokazatelně spáchal zločin natočili a diváci se sami mohou pasovat do role soudce a vnitřně zvážit, jestli by mu milost udělili či ne.

Byl scénář a ústřední postava psána přímo pro Ivana Trojana?

Zpočátku určitě ne. Scénář zrál několik let a Ivana jsme oslovili až v momentu, kdy bylo jisté, že se bude natáčet. Role lehce retardovaného uličníka, který svými kousky štve celou vesnici pro něho byla velkou výzvou.

Takže se Ivan Trojan na roli Václava připravoval nějak speciálně?

Rozhodně. Dokonce požádal o konzultaci psychiatričku, která nám podle tehdejší verze scénáře určila diagnózu hlavní postavy. Tím nám vytýčila mantinely jak pro scénář, tak pro herecké ztvárnění. Teprve potom vznikla konečná verze scénáře. Ivan se učil chůzi, pohyby, gesta, intonaci v hlase, aby se nakazil co nejvíce symptomy duševní poruchy, kterou ztvárňuje a byl co nejpodobnější pacientům, které nám lékařka popisovala.

Kromě komediální roviny, na kterou jsme u Vás zvyklí z předcházejících filmů se ve Václavovi objevují i scény závažné a dramatické. Byl to Váš záměr nebo je to čistě můj subjektivní pocit?

Bylo mým záměrem vyvolat ve Vás tenhle subjektivní pocit (smích). Počátek filmu je veselejší jakoby se nechumelilo, Václav provádí své rošťárny, lidé z vesnice zatínají zuby, aby to vydrželi. My podvědomě tušíme hrozbu, ale nevíme kdy a v jaké podobě uhodí. Až v druhé polovině filmu konflikty vyhřeznou v plné síle, „utahují se šrouby“ a vyhrocuje se dramatická linie. Chtěli jsme, aby prostředí vesnice byl takový uzavřený kotlík, ve kterém to bublá a vře a postavy se musí konfrontovat a nemají možnost se tomu vyhnout. Celý film je v podstatě o základních mezilidských vztazích jako je bratrská láska a nenávist, vztah matky a syna, postavení zamilované ženy mezi dvěma muži. Výrazné charaktery dávají vyniknout hereckým představitelům: Emílii Vašáryové, Janu Budařovi, Soně Norisové, Jiřímu Lábusovi a Petře Špalkové.

Se scenáristou Markem Epsteinem pracujete poněkolikáté. Jak moc si mluvíte do práce?

Naši spolupráci si nemůžu dost vynachválit. Marek mi do režie vůbec nemluví, zato já jemu do scénářů strašně (smích). Naštěstí je nejen velmi talentovaný, ale i trpělivý. U Václava to došlo tak daleko, že jsme scénář podepsali společně, stejně jako celý film. Vzájemně si práci připomínkujeme a snažíme si co nejvíce naslouchat. Je potřeba mít v úctě profesi toho druhého. Dobrých scénáristů jako je Marek je u nás málo a byla by od režiséra nafoukanost myslet si, že dokáže natočit vynikající film bez perfektního scénáře. Máme spolu připraveno několik dalších textů a teď se bude rozhodovat, který z nich točit. Chci, aby ten následující film byl zase nějak překvapivý.

Jak došlo ke spojení filmu Václav s hudbou Jana P. Muchowa?

S Honzou jsem poprvé spolupracoval paradoxně ne jako s muzikantem, ale jako s hercem. Zahrál si jako zvláštní host epizodní roličku v seriálu Redakce, který jsem tehdy spolurežíroval. Byl jsem rád, že jsem mu mohl po čase nabídnout další pikantnost, byť už tentokrát v jeho profesi. Spojení muziky J. P. Muchova s prostředím české vesnice mi přišlo jako rajcovní nápad a Honzu také náležitě rozvášnil. Bral to jako příležitost, aby ukázal i jiné nečekané odstíny své hudby. Pracoval se symfonickým orchestrem, ale jako hlavní sólový nástroj zvolil netradiční instrument. Virtuóza na skleničky dovlekl až z Rakouska. Ve studiu jsme pak fascinovaně pozorovali, jak nástroj ladí upíjením. Díky Honzově hudbě pak celý film vyznívá jako tón těch skleniček - tklivě a křehce.

Jak jste naznačil, ještě před celovečerními filmy jste natočil tři řady televizního seriálu Redakce. Nechystáte se v seriálové tvorbě pokračovat? Dá se z televizní zkušenosti něco přenést do celovečerního filmu?

Určitě se dá leccos aplikovat. Ta televizní zkušenost byla pro mě zásadní. Po dokončení školy jsem těžko hledal práci a nabídka na seriál Redakce byla pro mě velmi dobrou jak režijní, tak i scenáristickou průpravou. Spolupráci s televizí se nijak nebráním. Pokud by přišla nějaká opravdu zajímavá nabídka, která bude dostatečnou výzvou, tak ji velmi rád přijmu.

Potom přišli Účastníci zájezdu. Kniha Michaela Viewegha je velmi těžká pro filmové zpracování. Proč jste si vybral tak obtížně převeditelný literární styl (co se týče jazyka a vypravěčských rovin příběhu)?

Tu látku jsem si nevybral já. Ta si naopak vybrala mě. Byl jsem tenkrát úplně bezejmenný. Nabídka ke mně propadla přes několik režisérů, kteří váhali ten námět zfilmovat, protože si uvědomovali ta zmiňovaná úskalí předlohy. Já jsem nakonec byl ten cvok, který se do toho pustil. S Michaelem Vieweghem jsme se shodli na základních věcech ohledně scénáře, a pro mě pak mělo smysl do toho natáčení jít.

Jak na váš film Roming reagovala romská komunita?

Když jsme dali scénář číst odborným romským poradcům, reagovali nejdříve podrážděně. Báli se, že vznikne další pseudosociální sonda, která je v očích veřejnosti spíše poškodí. Poté jsme jim však promítli finální sestřih, bylo příjemné pozorovat, jak se u něho baví a upřímně se smějí sami sobě. Mnozí nám po projekcích dojatě děkovali. Dnes, kdyby se v hospodě strhla rvačka na nože, tak jsem v naprostém bezpečí.

Současnému českému filmu je velmi často vytýkána doslovnost, polopatičnost, podbízivost divákovi. Co vy na to?

Já bych to zas tak černě neviděl. Po revoluci český film má na kontě Oscara, několik nominací na Oscara a ceny z řady jiných filmových festivalů. Která část kultury se může pochlubit takovými úspěchy? Je tu řada velmi šikovných tvůrců, kteří kdyby měli lepší podmínky, zvládli by určitě natočit ještě zajímavější filmy. Střední proud tu vlastně tvoří žánr tragikomedie, který nám kritici neustále otloukají o hlavu. Má u nás, ale hluboké kořeny a tradici. Prostě ho umíme natočit, i když nás často jakýmsi způsobem limituje. Hořký humor je ale stále něco, o čem říkám, že je na vývoz. Když jsem promítal své filmy v zahraničí, hodně lidí si spojovalo českou tvorbu právě s humorem a ironií. Navíc, máme ještě něco, co nám v zahraničí mohou závidět – českého diváka. Jeho zájem drží vlastně český film nad vodou. Budeme se muset hodně snažit, abychom si jeho přízeň udrželi a jeho lásku neztratili. Myslím si, že nejenom peníze, které českému filmu schází, ale i touha českých diváků po nových příbězích a inovativních přístupech filmařů pomohou českému filmu nahoru.

Troufl by jste si natočit nějaký velký film v evropské koprodukci?

Koprodukční filmy vypadají velmi lákavě, jako že půjdou do Evropy, ale pak ta očekávání konkrétně naplnit, je velmi těžké. Není vůbec jednoduché koprodukce zafinancovat. Cizojazyčné natáčení je vždycky pro všechny velmi náročné. Dlouhodobě se o koprodukcích v Evropě mluví jako o východisku pro ty malé národní kinematografie, ale zatím se neukazuje, že by to byl ten univerzální lék. Záleží na konkrétním snímku. Pro některé je to jistě dobrá cesta.

Divácký úspěch Vašich filmů je velký. Odborná kritika ovšem zůstává spíše chladná. Čím si to vysvětlujete a má to na Vás nějaký vliv?

Obráceně by to bylo horší. Chladný divák by mě trápil víc. Kritiky vlastně dělím do dvou skupin: Na ty velice inteligentní s vytříbeným vkusem, kteří jsou k našim filmům vlídní a na ty druhé (smích). Záleží na samotných kriticích, do jaké skupiny se tentokrát zařadí. Jestli ty zatvrzelé nerozehřeje ani Václav, nezbude mi než provést jim to nejhorší…natočit další film.

Jiří Vejdělek (1972) je absolventem katedry hrané režie na FAMU. Na pole celovečerního filmu vstoupil s filmem Účastníci zájezdu, který je adaptací stejnojmenné knihy Michaela Viewegha. Tento film se stal divácky nejúspěšnějším titulem roku 2006. Tento rok vstoupil do kin jeho film Roming a v prosinci bude mít premiéru zatím poslední Vejdělkův snímek Václav. Jiří Vejdělek se i režijně podílel na televizním seriálu Redakce, který byl nominován na televizní ceny Elsa 2005.