25. 12. 2017

Rozhovor s Janem Třískou z roku 2007



Jan Tříska je pro mnoho lidí hereckým symbolem. Svou jedinečnost si dokázal udržet během své celé kariéry. Do rodné země se vrací v posledních letech často. Hlavním důvodem jeho poslední návštěvy je divadelní práce. V současnosti můžeme herectví Jana Třísky obdivovat v Divadle Na Jezerce ve hře Kumšt a v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu v dramatu Bouře. Obě jeho divadelní role (Marek a Kalibán) jsou značně odlišné a dokonale ilustrují Třískův herecký rozsah. Tento rozhovor vznikl po premiéře hry Kumšt v Divadle Na Jezerce.


Pro hereckou (ale ostatně i pro jakoukoliv uměleckou činnost) práci existují velmi těžká měřítka kvality. Poznáte Vy, po vice nez 50-ti leté profesní kariéře, dobrého a špatného herce? Nebo takové kategorie ani neexistují?
J. T. Samozřejmě, že takové kategorie existují. Opravdu si myslíte, že „existují tak těžká měřítka kvality“? Jsou dobří muzikanti a špatní muzikanti. To se přece slyší. Dobří malíři a špatní malíři. To se přece vidí. A právě tak, jsou dobří herci a špatní herci. Rozeznáte je okamžitě. Při první větě. Při prvním pohybu. Během dlouhých transkontinentalních letů se často dívám na filmy s vypnutým zvukem. Nevěřil byste, jak mnoho to na herce prozrazuje.

Váš přítel Josef Topol napsal v jednom z mála rozhovorů, které poskytl: „Co platí v normálním životě, platí na divadle dvojnásob. Herec na jevišti je, stejně jako člověk v životě, hrdinou okamžiku. Jenže herec musí za nesmírně krátkou časovou jednotku povědět tolik slov, kolik musí vydat ve zkratce svědectví o lidském osudu.“ Dá se tedy souhlasit s tím, že herec je do určité míry prostředníkem mezi fikcí a realitou?
J. T. Jsem prostředníkem mezi autorem a divákem. Jsem jedním hráčem v orchestru. Snažím se fidlat co nejlépe. Všechny noty mám nazpaměť naučené. Prstoklad a tahy smyčcem mám poctivě nacvičené. Pak už jen čekám na inspiraci. Když jsem dobře připravený, inspirace se dostaví.

Promítají se Vaše osobní životní změny i do Vaší herecké práce nebo jste schopen si držet dostatečný odstup a striktně oddělovat soukromí a profesní práci?
J. T. Vše z mého soukromého života se promítá do mé práce. Jinak to ani nejde. Mé soukromí je nedílnou součástí mého herectví. Kdybych si jak říkáte, „držel dostatečný odstup“, nebyl bych hercem. Každou rolí vypovídám o sobě samém.

Necháváte se jako herec režisérem režírovat nebo naopak také někdy dochází k situacím, že Vy režírujete režiséra?
J. T. Snažím se režiséra inspirovat. Při zkouškách mu nabízím různé možnosti. Často se stane, že pohybové nápady hned z první zkoušky, zůstanou už nedílnou částí výsledného díla.

Vaše práce je hodně postavena na jazykové komunikaci. Čím je pro Vás jazyk? Dá se jeho prostřednictvím nahlédnout do nitra člověka?
J. T. Vším. Jazyk je pro mě vším. A fyzikalita. Pohyb. Tělo, samozřejmě.

V rámci Letních shakespearovských slavností ztvárníte roli Kalibana v Bouři. Stejnou roli jste již vytvořil v roce 1980 v Americe. V Divadle Na Jezerce hrajete ve hře Kumšt společně s Janem Kačerem, který Bouři režíroval počátkem 80. let v Ostravě. Probírali jste spolu nějak Vaší roli v Shakespearově hře?
J. T. Ovšem že ne. Když intenzivně zkoušíte konverzační komedii Kumšt, nediskutujete komplexní Shakespearovu Bouři.

Bouři na Letních shakespearovských slavnostech režíruje Váš synovec Jakub Korčák. Počítal od počátku, kdy režijní nabídku dostal, pro roli Kalibana s Vámi?
J. T. To nevím. Jeho původní návrh byl, abych hrál Prospera. To byla už má třetí nabídka na Prospera. Na dvou kontinentech. Pokaždé jsem, ale Prospera odmítl. Kalibana hraji podruhé. Poprvé anglicky v Guthrie Theatre v Minneapolis. Podruhé teď česky na Hradě.

Shakespeare Vás vlastně tak trochu proslavil. Krejčova inscenace Romea a Julie je tady stále legendární. Před tímto představením jste už, ale účinkoval v Hamletovi a Králi Learovi. Čím pro Vás jsou Shakespearovi texty? Dotýkají se nějak Vaší osobnosti?
J. T. Miluji Shakespeara. Miluji poezii a tudíž miluji Shakespeara. Je mi zatěžko tohle říkat. Nerad bych zněl pateticky. Je těžké být herec a nemilovat Shakespeara. Nelze milovat divadlo a nemilovat Shakespeara.

Vaše dlouhodobá spolupráce s Otomarem Krejčou a Josefem Topolem je v celku dobře známa. Ale velmi málo se ví o Vaší divadelní a filmové práci po emigraci v roce 1977. A to i přes to, že jste spolupracoval s takovými jmény jako Miloš Forman, Warren Beatty, Sam Peckinpah nebo Peter Brook. Necítíte trochu lítost nad tím, že pokud se vysloví jméno Tříska, často mnoha lidem naskočí 60. léta , což je již hluboká minulost?
J. T. Lítost necítím. Se šedesátými lety si mne spojují ti, kteří ta léta pamatují. Ale jsou celé generace školáků, kteří trvají na tom, abych se jim podepsal do čítanky jako Igor Hnízdo. A pro další generaci jsem Velký Vont a musím se jim podepsat jako Širokko. Nikdo z nich nemá o šedesátých letech žádnou představu. Ani ponětí o Krejčově inscenaci Romea v Národním divadle. Tak jakápak litost?

Jako jeden z ne mnoha českých herců můžete porovnávat podmínky divadelní kvality v Americe a u nás. Jak to vyznívá pro české divadlo v konfrontaci se světovým divadlem?
J. T. V něčem je to stejné, v něčem zcela odlišné. Stejně jako v Čechách, u zadních dveří amerických divadel, tak zvaných stage door, čekají lidé s památníkem. Když jsem hrál Kalibana, někteří přišli s diktafonem a chtěli natočit kousek mého kalibanského monologu. V tom asi nebude velký rozdíl. Ten je jinde. V Americe hrajete roli, protože si režisér s producentem z velkého výběru herců vybrali právě vás. A ne někoho jiného. Ze vší vražedné konkurence, najali právě vás. V Čechách herec často dostane roli, protože je členem souboru. Herci pak mají tendenci se scházet, protože jsou ze stejného divadla. V Americe se scházíte, protože jste součástí té jedné inscenace – a pak už se třeba nikdy neuvidíte. Ta inscenace je vaše dítě. Hýčkáte ji jako miminko. Dennodenně se nad ním scházíte a skláníte, protože v Americe hrajete osmkrát týdně, a ne třikrát do měsíce. Jste profesionálně, citově a existenčně na ni závislí. A pak, jste za to placeni. Musíte odvést práci. Od výsledku jedné práce, závisí a přichází ta další. Tady mám někdy pocit, že se herci schází sice s radostí, ale aby si spolu dali kafe. A pak teprve, že budou hrát divadlo.


V Divadle Na Jezerce hrajete postavu Marka ve hře Kumšt od francouzské autorky Yasminy Rezy. Je Vám charakterově postava Marka něčím blízká nebo naopak cizí? Znal jste dílo této poměrně úspěšné dramatičky a spisovatelky ještě předtím, než jste začal Kumšt zkoušet?
J. T. Marek je mi velmi blízký. Tak jako on jsem kategorický. Mám tendenci vynášet ukvapené soudy. Nemám žádnou trpělivost. Snadno se zlobím pro maličkost. A pak toho lituji. Ale víte, i kdybych nenašel žádný z těchto styčných bodů, našel bych si jiné. To je totiž moje povolání, aby mi postava byla blízká. Já se živím tím, že jsou mi moje role blízké. Nikdy jsem nikoho nezabil, a přesto mohu přesvědčivě hrát sériového vraha. O hře a autorce jsem věděl. Nevědět v posledních deseti letech o Yasmine Reza a o její hře Art, to bych musel žít na jiné planetě.

Kumšt režíruje Jan Hřebejk a herecky jste se v této hře potkal s Janem Kačerem a Janem Hrušinským. Dvě legendy českého divadla, jeden herec a principál divadla a jeden velmi úspěšný režisér posledních 17-ti let. To je dost silné spojení na to, aby vznikla umělecky kvalitní divadelní inscenace. Máte pocit, že se tak stalo nebo cítíte ještě nějaké rezervy?
J. T. Honza Hřebejk se snažil vnést do inscenace Kumštu především lehkost. Přál si, aby dlouholeté přátelství Borise, Ivana a Marka, bylo stále přítomno. Aby prosvítalo nejenom v momentech kdy se škorpí, ale i ve chvílích, kdy mezi nimi dojde k vážnému konfliktu. Nebylo snadné udržet na sobě přikrývku letitého přátelství i v okamžicích, kdy si říkají do očí kruté věci. Myslím však, že se nám to nakonec podařilo.

Dají se nějak porovnat divadelní režijní metody Martina Huby a Jana Hřebejka? V čem spatřujete, Vy jako herec, který poznal oba režiséry, největší rozdíly?
J. T. Úkoly na kterých jsem s Martinem a Honzou pracoval, jsou rozdílné a je těžké je porovnávat. Odpovím Vám takto: jeden mi nadával po slovensky a ten druhý česky.

Po roce 1989 jste hrál v několika českých filmech. Režírovala Vás slavná jména jako Svěrák nebo Jan Švankmajer. Ale film Řád režiséra Petra Hviždě, který byl po Obecné škole Vaší druhou „českou“ filmovou rolí po 15-ti letech, je tady hodně pozapomenutý opomíjený. Jak dnes po 13-ti letech vzpomínáte na natáčení filmu Řád a jak na Vás film zapůsobil?
J. T. Ano, je to smutné. Osud režiséra Petra Hviždě a osud jeho filmu Řád. Měl jsem oba dva rád. Stejně tak kameraman Radu, starého přítele Emila Siroteka, který už není mezi námi. Bohužel, osudy filmů jsou nepředvídatelné jako osudy dětí. Nevíte zda z dítěte bude básník anebo drug dealer.

Podílel jste se na formování Divadla Za branou, které společně s Divadlem Na zábradlí a Činoherním klubem tvořilo „silnou trojku“, která se prosadila i v kontextu evropského divadla. Rok před ukončením (1972) Divadla Za branou jste vytvořil roli Oidipa v Sofoklově dramatu Oidipus. Byla to Vaše poslední spolupráce s režisérem Otomarem Krejčou. Proč si Krejča vybral tehdy právě Oidipa? Bylo v kontroverznosti té postavy něco symbolického pro Vás a pro dobu nastupující normalizace?
J. T. Opravdu nevím proč zrovna Oidipus. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Musel bych se zeptat Otomara Krejči, anebo jeho báječného dramaturga Karla Krause. Ale myslím, že v době Oidipa, ještě nikdo nevěděl, že Divadlo Za branou bude normalizačními úřady zlikvidováno. Byla to hnusná, depresivní doba.

Máte z něčeho konkrétního či domnělého strach? Litujete něčeho (profesně nebo i osobně), co jste, ať už záměrně nebo náhodou, ve svém životě udělal?
J. T. Ptáte se jako jeden z těch dobře placených psychoanalytiků. Jako doktor Finkelson, ze kterého si děláme legraci v insceanci Kumštu. Jistěže mám strach. Vy nemáte? Jistěže jsem mnohokrát v životě chybil a přestřelil. A vždycky jsem toho litoval. Omlouval jsem se, kupoval kytky a lahve drahého červeného vína…



Jan Tříska (* 4.11.1936 - 25.9.2017)
Vystudoval herectví na pražské DAMU (1955-1959) a stal se členem činohry Národního divadla (1959-66). Z Národního divadla odešel s režisérem Otomarem Krejčou do nově založeného Divadla za branou (1966-72). V roce 1968 se oženil s herečkou Karlou Chadimovou s níž má dvě dcery. Po násilném zrušení legendárního Divadla za branou nastoupil do Městských divadel pražských (1972-77). V roce 1977 z Československa emigroval do Kanady. Od roku 1982 žije v Los Angeles.

Jako divadelní herec ztvárnil v Národním divadle například postavy Trepleva v Čechovově Rackovi, Romea v Shakespearově dramatu Romeo a Julie, Rafaela v Konci masopustu Josefa Topola. V Divadle za branou ztvárnil Vénu v Topolově Kočce na kolejích, Tuzenbacha v Čechovových Třech sestrách, Ela v Topolově Hodině lásky nebo Oidipa v Sofoklově Králi Oidipovi. Po odchodu do USA vytvořil postavy v Bulgakovově Mistru a Markétce, Shakespearových hrách Romeo a Julie a Bouře, Čechovově Višňovém sadu nebo Havlově Largu Desolatu. V roce 2002 obdržel Ceny Alfráda Radoka a Divadelních novin za nejlepší herecký výkon roku za roli krále Leara ve stejnojmenném Shakespearově dramatu. Tento rok se Jan Tříska vrátil na česká divadelní prkna rolí Marka ve hře Kumšt francouzské autorky Yasminy Rezy, kterou uvádí Divadlo Na Jezerce. V rámci Letních shakespearovských slavností na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu budeme mít možnost, vidět Jana Třísku v roli Kalibana v Shakespearově Bouři.

Jan Tříska je také úspěšným filmovým hercem, který spolupracoval s režiséry jako Warren Beatty, Miloš Forman, Otakar Vávra, Jan Svěrák, Petr Hvižď, Jan Švankmajer, Ondřej Trojan, Jan Hřebejk nebo David Ondříček.

Okomentovat