Rozhovor s novinářkou Norou Fridrichovou

Nora Fridrichová se během krátkého času stala výraznou tváří České televize. Při rozhovoru ovšem působila sice sebevědomě, ale také velmi otevřeně a mile. Nora Fridrichová je typický příklad novinářského profesionála. Mluví za ni její práce a to, co během své žurnalistické práce dokázala. V příjemné restauraci v komplexu České televize jsme si povídali nejen o novinařině, ale také o dalších zajímavých tématech, na které má tato dáma osobité názory.

Je tomu více než rok, co odstartoval pořad 168 hodin, který moderujete. Jak by jste toto období zhodnotila a jak se pořad během roku proměnil?

Podstata pořadu zůstane více méně stejná. Stále budeme s mírným vtipem glosovat události uplynulého týdne. Chtěla bych, aby ve 168 hodin bylo více politiky. Hlavně události, které se dějí v zákulisí politických stran, parlamentu, senátu. V přísnosti na naše politiky mohou ještě čeští novináři přitvrdit.

V ČT pracujete už 7 let a během té doby jste vypracovala na jednu z „tváří“ zpravodajství. Ovlivnilo to nějak radikálně Váš profesní život?

Zřejmě mě to ovlivňuje do té míry, že se na mě občas dívá někdo na ulici, nebo že mě někdo někde osloví. Takže asi do takovéhle míry mě to ovlivňuje. Jsem spíše plachý člověk, takže z toho nejsem příliš ve své kůži. Ale spoustu mých kolegů lidé na ulici poznávají, protože Praha je malý mediální rybník. Nejsem žádná bulvární hvězda a myslím, že ta má popularita je držena ve velmi rozumné míře.

Na jaře tohoto roku jste byla odvolána Zdeňkem Šámalem z kauzy advokát Sokol – Dopravní podniky. Jak jste na to reagovala a sledujete tento problém dále?

Byla to moje první zkušenost s odvoláním z reportáže. Stále tu kauzu sleduji a to jak to dopadlo mě mrzí. Do budoucna si musím dávat větší pozor, aby se mi takovéhle věci nestávaly.

Tak trochu stranou zájmu médií proběhla zpráva, že Jiří Janeček dostal odměnu 800 000,- za to, že udržel vyrovnaný rozpočet. To je docela zajímavé téma pro novinářku věnující se politice nezdá se Vám? (smích)

Tak jsem si jistá, že tohle téma bych nedělala. A rozhodně by ho nedělal ani nikdo jiný v České televizi. Tím jsem si jistá. (smích)

Můžete porovnat podmínky v komerční i veřejnoprávní televizi. Jak moc se liší a proč podle Vás ČT1 směřuje ve zpravodajství tak radikálně ke kopírování komerčních médií?

Veřejnoprávní i komerční média mají pozitivní i negativní stánky. Mám pro komerční média větší pochopení než moji kolegové z veřejnoprávních médií. Rozumím tomu, proč komerční média cílí na divácké masy a na sledovanost. Myslím si, že každý novinář by měl poznat oba dva zmíněné mediální světy. Pokud mohu porovnávat, tak v TV NOVA byl malý tým lidí a všichni se vzájemně znali. Česká televize je pravý opak. Gigant s mnoha tisíci zaměstnanci. V privátních médiích se dbá hlavně na formu sdělení. Jak se to divákovi nabídne. V České televizi je to především o obsahu zpráv. Všechny informace se musí pečlivě prověřovat. V tom spatřuji největší rozdíl mezi oběma mediálními světy.

Neláká Vás zkusit pořad formátu Události, komentáře nebo Události? Jak moc podle Vás chybí v ČT analytický pořad věnovaný politice?

Zatím mi formát takových pořadů nebyl nabídnut. Myslím si, že jsem konfrontační typ novináře, což by byla v těchto pořadech výhoda. Nevýhodou je ovšem můj nízký věk a minimum zkušeností s pořady diskusního typu. Nejsem si jistá, jestli by se někdo na vyloženě analytický pořad o politice díval. Problém je především v tom, že české diváky politika příliš nezajímá.

Je nějaké vysvětlení proč lidi politika nezajímá? Veřejnoprávní televize má svůj vlastní zpravodajský program, na ČT1 věnuje politice poměrně dostatek prostoru, vychází respektované politické časopisy (Týden, Respekt), Český rozhlas provozuje ryze politickou stanici ČRo6. Přesto zájem o politiku u občanů trvale klesá. Kde hledat příčiny?

Lidi asi nejvíce štve, jak a na jaké úrovni se lokální česká politika dělá. Vadí jim, že politické debaty trvají neúměrně dlouho, když by se to dalo vyřešit v nepoměrně kratším časovém období. Lidi nebaví politici, kteří mluví o jednom tématu a výsledky nejsou vidět. Mají pocit, že by za své peníze měli od politiků dostávat kvalitnější servis. Na druhou stranu jsme na tom ekonomicky celkem dobře a politiky bereme jako nutné zlo, které si musíme platit, aby ten stát někdo řídil. Příliš se nestaráme o věci veřejné a politické, což je chyba. Například ve Velké Británii se strhla velká vlna občanské nevole proti válce v Iráku. Tato občanská angažovanost mi u nás chybí. Nevím, jestli je to tím, že lidé nebyli před rokem 1989 zvyklí vyjadřovat své názory nebo tím, že politici nemají pro lidi tu potřebnou „váhu“ a respekt. Politici si tady v podstatě dělají co chtějí.

Studovala jste v Anglii a máte vzdělání v oboru lidská práva. Jaký konkrétně to byl typ studia a chtěla by jste se k tomuto oboru v budoucnu vrátit? Věnujete se nějak problematice lidských práv?

Dostala jsem na studium od britské vlády stipendium. Magisterské studium jsem absolvovala prací s názvem Diskriminace Romů v jejich rodné vlasti. Sám název té diplomové práce je už docela provokativní. Spousta Čechů nevnímá Romy jako své spoluobčany. Velmi často narážím u lidí v otázce Romů na liché předsudky, stereotypní vnímání a rasismus. Příliš nevím co s tím. Stačí se podívat i na některé politiky a jejich výroky, týkající se romské otázky. Velmi nedoceňujeme v naší malosti, jak jsou naše kroky vnímány v zahraničí. Což byl třeba případ „slavné“ zdi v Matiční ulici. V zahraničí je zeď vnímána jako hraniční symbol. Tím pádem vrhá i špatné světlo na celou naší společnost. Zatím nejsme schopni pochopit, že jsme už součástí civilizované Evropy a musíme uvažovat jinak než doposud. V tom vidím zatím velký problém. Nejtragičtější na tom je to, že doposud Romy nerespektujeme jako etnickou menšinu, která tady žije. A přitom je to jediná trvale žijící národnostní menšina na našem území.

Byla by to právě lidská práva, kterým by jste chtěla věnovat, pokud by jste nedělala novinařinu?

Novinářská práce je vlastně ideální pro téma lidských práv. Máte možnost oslovit široké spektrum lidí. Ale dokážu si do budoucna představit, že odejdu z médií a budu pracovat v nevládním sektoru, kde bych se chtěla věnovat právě lidským právům. Trochu mě zrazuje to, že téma lidských práv tady nemá příliš hluboký dopad. Já se necítím být spasitelkou, která to změní. Ale přemýšlím o tom a vnímám to.

Není tajemstvím, že Vaším manželem je úspěšným a respektovaným novinářem Milanem Fridrichem. Necháváte se jedem druhým nějak ovlivňovat (inspirovat) ve své práci?

Samozřejmě se o práci bavíme,ale už se tomu snažíme více méně vyhýbat. Byly etapy v našem manželství, kdy jsme se nebavili o ničem jiném než o České televizi. Jeho práce i jeho názorů si velmi vážím, ale jako vzor ho asi nemám. Spíše ho beru jako osobnost něž jako vzor. Já vlastně ani nemám nějaké novinářské vzory.

Spolupracujete i s Českým rozhlasem (pořad Nad věcí). Čím Vás lákal tento typ masmédia a jak jste se v rozhlase cítíte?

V Českém rozhlase jsem dělala dva roky pořad pro gay a lesbickou menšinu, který mě velmi bavil. Pořad byl potom zrušen a bylo mi nabídnuto moderování pořad Nad věcí. Práce v rozhlase je pro mě příjemnější v tom, že rozhovory s nemusí být konfrontační. Což je přesný opak mé práce v televizi, která je na konfrontaci postavena. V tomto ohledu je pro mě práce v rozhlase lidsky snesitelnější.

Mediální scéna se čím dál více komercionalizuje a tvz. seriózních médií ubývá. Společnost často prahne a žádá jasné a krátké informace. Pokud se podívám dnes na hlavní zpravodajské relace všech tří televizí, mám pocit, že po dvaceti minutách člověk neví, co bylo na začátku. Reportáže se zkracují, informací přibývá, jazyk se bulvarizuje. Neztrácí tím pořady na kvalitě?

Myslím, že Česká televize není v tomhle případě v jednoduché pozici. Musí být veřejnoprávní, ale zároveň musí být televizí všech. Proto se Česká televize snaží zaujmout větší část diváků, než by si možná přáli ti, co se „bijí“ za tu veřejnoprávnost. Intelektuální spektrum diváků sice bude uspokojeno formátem programu ČT2, ale televizní poplatky neplatí jen intelektuálové. Česká televize se snaží vycházet vstříc divákům, jejichž požadavky na určité pořady nejsou až tak vysoké jako u zmíněné intelektuální obce. Česká televize má těžkou pozici i v tom, že pokud by se na ní nikdo nedíval, mohl by ze strany politiků přijít tlak na její privatizaci. A k té kvalitě a zkratkovitosti pořadů. Informační klipovost má na svědomí doba, která je dnes strašně rychlá. Média jsou jen jednou ze složek společnosti, které se té době přizpůsobují.

Jednou z podmínek novinářské páce je, si udržet odstup od tématu. Jaké jsou pro Vás kritéria novinářské práce? Čím se řídíte Vy?

Moje kritéria jsou velmi jednoduchá. Ctít etický princip, s nikým nedělat žádné výměnné protislužby, nenechat si od nikoho nic platit. V politickém prostředí je to pro novináře možná ještě těžší. Je to hodně maskulinní prostředí a každý vás chce někam pozvat a být s vámi kamarád. Takže proti tomuhle musí být člověk imunní.

Hodně se zabýváte domácí politikou. Co Vás na politice přitahuje a zajímá a jaký máte názor na politický vývoj po listopadu 1989?

Byla bych asi nejšťastnější, kdybych jako občanka žila ve Velké Británii. A to hlavně kvůli tomu, že tam jsou nejpřísnější nepsané standardy vůči chování politiků. Společnost v Británii dokáže fungovat mnohem čistěji a kvalitněji. Velmi se mi líbí státy, kde politici musí dodržovat přísná pravidla. Život tady, co se týče politiky, je život v holubníku. Mně velmi vadí jako občanovi, že politikům skoro vše projde. Veřejnost stále není schopná uplatnit na politiky tvrdý metr. Politikům to vyhovuje a nehodlají na tom nic měnit. Zatím nenastoupila politická reprezentace, která by dokázala dodržovat právě ty nepsaná pravidla, aniž by jim je kdokoliv vnucoval a přikazoval.

Okusila jste toho v médiích docela mnoho. Máte zkušenosti s novinářskou prací v televizi i v rozhlase. Neláká Vás práce v tištěných médiích?

Já jsem se začala s mediálním světem setkávat už od svých šestnácti let. Psala jsem do místních novin v Pardubicích, chtěla jsem pracovat pro místní rádio. V té době mi to bylo úplně jedno. Lákalo mě všechno co se týkalo novinařiny. Postupem času jsem okolnostmi a náhodami zakotvila v televizi a v rozhlase. Dnes si umím představit práci v tištěných médiích o mnoho méně než před několika lety. Práce v novinách je hodně rozdílná oproti televizní a rozhlasové novinařině. Mně právě nejvíce vyhovuje spojení obrazu a slova. Ale tištěných médií si velmi vážím a velmi ráda využívám jejich informací.

Jako parlamentní zpravodajka, která hojně přispívala do hlavní zpravodajské relace ČT a moderátorka týdenního pořadu 168 hodin máte celkem málo času na přípravu reportáží a přitom musí být vše profesionálně odvedené. Vyhotovuje Vám toto rychlé pracovní tempo, kde se musíte bezprostředně rozhodovat a netoužíte někdy po delší periodicitě pořadů?

Já vlastně nejlépe pracuji pod tlakem. Nejsem člověk, který by dokázal systematicky dlouho v něčem ležet. Vždycky jsem nejlepší výsledky podávala pod tíhou stresu. V pozici parlamentní zpravodajky pro mě bylo pracovní tempo úplně nejlepší. Ale i dnešní týdenní periodicita je v normě. Mám v hlavě i jeden projekt typu magazínu, kterého bych se já ujala jako režisérka. Zatím je to velmi nekonkrétní a raději počkám jak to dopadne. Ale docela mě tato výzva láká. Jen nevím, jak bych to zvládala časově.

Pocítila jste někdy během své práce změnu v rozložení politického spektra? Myslím tím politické tlaky na redakci zpravodajství nebo na Vás osobně?

Politici pořád na něco a někoho tlačí. Tlačí na všechna média. Nikdo jim to ovšem nemůže zakázat a mají na to právo. Takže to medium se s tím musí nějak vyrovnat. Měla jsem několikrát potíže v tom smyslu, že si na mě nějaký konkrétní politik přímo stěžoval na nejvyšších místech. To ovšem spíše vypovídá o tom politikovi než o té reportáži. Česká televize je v tomto opět v té nezáviděni hodné situaci, protože ji kontroluje Rada ČT, kterou ovšem volí politici.

Často se v posledních letech pronáší v médiích věta „svět nebude už nikdy stejný jako před 11. žářím 2001“. Ovlivnilo Vás osobně a profesně nějak toto datum?

Celý svět se po 11. září 2001 změnil. Amerika se z toho dodnes nesebrala a stále hledá viníka. Tato událost urychlila vyhřeznutí problému, se kterým svět vstoupil do 21. století. Tím je rozdělení na bohatý sever a chudý jih. Mělo by se pomáhat zemím blízkého a dálného východu a Afriky a ne jen na ně uplatňovat represe. Ti chudší a slabší si nikdy nepomohou sami. Špatným příkladem pomoci jsou africké země, kam se dávalo mnoho peněz a výsledky jsou velmi mizivé. V této souvislosti se hodně hovoří o vlivu celebrit na různé problémy (války v Iráku a Afhganistánu, globální oteplování, Chudoba). Ve světě se celebrity už velmi dlouho v těchto problémech angažují. Je s podivem, že u nás se tomu zatím tak neděje a všichni většinou jen nečinně mlčí a přihlíží.