Rozhovor s architektkou Vendulou Šafářovou

Architektka Vendula Šafářová si odskočila na týden z Číny do Čech. A mimo svých pracovních povinností mi i stihla poskytnout rozhovor. V jedné pražské pizzerii, jsme si za deštivého odpoledne povídali o její práci a jejím pobytu v Šanghaji, o architektuře, o tom co zajímavého prožila a zrealizovala. Vendula Šafářová je bytost nabitá energií, kterou vkládá do svého soukromí i do práce. I když venku vydatně pršelo a Richard Krajčo zpíval z reproduktoru svého Obchodníka s deštěm, u stolu pizzerii bylo skoro jako na letní písečné pláži.

Studovala jste teorii architektury na ČVUT u docentky Fantové a architekturu na VŠUP u profesorky Jiřičné (ta shodou okolností studovala u Jaroslava Fragnera). V čem Vás obě dámy ovlivnili?

Obě Evy mě velmi ovlivnily! Za to jim děkuji! Jejich sofistikovaný, jemný, otevřený způsob myšlení, mě hodně naučil. Ještě na škole jsem začala dělat konceptuální architekturu. Což bylo pro mnoho lidí nepochopitelné. Ale profesorka Jiřičná mě v tom podporovala. čerpám z toho, co čtu, chodím na koncerty, poslouchám hudbu a sleduji jak lidi žijí, dívám se kolem sebe! A taky se snažím meditovat. Meditace mi moc pomáhá a rovná mi myšlenky. Vnitřně mi pomáhá se balancovat a mít větší odstup na svět. Někdy rozvíjí kreativitu, představivost a to potřebuji i pro architekturu. Mám takové buddhistické myšlenky od Ramm Dasse, který říká „zmenšujte utrpení a prohlubujte prázdnotu.“ Je to opak konzumu, hromadění majetku a jiných zbytečných činností.... Co se týče architektů, které miluji, tak je to třeba Zaha Hadid, Peter Eisenman, Rem Koolhaas, dekonstruktivisty a všechny možné utopie.

Co říkáte vítěznému návrhu Národní knihovny, která vytvořil Jan Kaplický? Porotu vedla Vaše profesorka Eva Jiřičná.

Moc to sice nesleduji, ale ten návrh se mi líbí. A Kaplický je hvězda! Je úžasný přeci! Jsem pro, ať v Praze staví zahraniční architekti. A jsem pro ať se staví :crazy: projekty. Ať máme tu zkušenost se současným pohledem na architekturu. Situace v Praze je docela tristní. Je tu jen Tančící dům a Anděl od Jeana Nouvela a ještě pár drobností. To je strašlivě málo. Praha by se měla rozvíjet a expandovat. Ta strnulost je tu hrozná. A to nejen v architektuře.

Dostala jste cenu za urbanistický projekt, který spočíval v návrhu městečka Blatné po povodni. Jak jste se dostala k této práci?

To vzniklo tak, že jsme se přihlásili do soutěže o cenu Petra Parléře. Zeptala jsem se přátel zda chtějí do toho jít a bylo. Ta soutěž spočívá v tom, že se vždy vybere deset míst a na ně se vypracují architektonické návrhy. Vybrali jsme si právě Blatnou, která byla po povodních. Celý návrh projektu jsme vlastně vystavěli na systému povodni, která s sebou vše strhne. Propojili jsme tu koncepci s klasickými geometrickými tvary a vše jakoby vyvěralo z dynamiky proudu vody. Hodnotící komise nám na závěr napsal, že návrh je příliš dekonstruktivní (smích).

Zabýváte se hodně interiérovým designem. Proč zrovna tento obor?

Třeba v Šanghaji se interiéry nezabývám vůbec. Když jsem pracovala v Česku, tak jsem byla na volné noze a nejvíce zakázek přicházelo právě na interiéry. Je to asi také dané tím, že jsem docela umělecky založená a design je tím logickým vyústěním.

V letošním roce jste ve fakultní nemocnici v Ostravě realizovala výstavu Idea a místo. Proč zrovna tento prostor a v čem spočívala hlavní myšlenka výstavy?

Přišla nabídka z nemocnice, že bych mohla udělat výstavu v nemocniční chodbě. Což mi připadalo velmi zajímavé a naprosto kontrastní ke galerijním prostorům. Přes tu nemocniční chodbu projde velké penzum lidí. Mnohem více než do galerií. Takže moji práci můžou vidět i lidé, kteří by jinak do galerie na výstavu nešli. Vytvořila jsem vlastní koncept, který jsem realizovala v této nemocnici. Je to v podstatě projekt esoterické utopie v prostoru. Vystavovala jsem tam i svoji diplomovou práci, která se týkala konceptuální architektury. Což byl vlastně projekt, kdy jsem starou vodárnu v Bráníku přetvořila v multifunkční divadelní prostor. Bylo to v úzké spolupráci s Teatrem Novogo Fronta. Idea celé práce byla ve větě „celý prostor je totální jeviště.“

Spolupracovala jste také s hudebními kluby Mecca a Roxy, kde jste vytvořila interiéry pro chill outovou místnost. Co vůbec říkáte interiérům dnešních hudebních klubů? Lze tam najít něco zajímavého?

Spolupráce s Meccou byla vlastně náhodná. Dostala jsem se k ní přes jednoho člověka, který pracoval v reklamní agentuře a firma Lucky Strike chtěla mít v Praze svůj hudební klub. Nakonec si vybrali mě. Byla to příjemná práce a skvělý klient. Nechali mi naprosto volnou ruku v tvorbě. V Roxy jsem realizovala jen část projektu, která obsahuje boční místnost vedle velkého sálu. Na ostatní návrhy už nezbyli peníze. V Praze není moc pořádných hudebních klubů, co se týče interiéru, a nebo o nich nevím. Je Palác Akropolis, Roxy, Radost, Mecca. Nic moc dalšího. Zajímavý je vlastně ještě Cross. A tyhle kluby mají docela žalostný interiér. v Šanghaji mají interiéry hudebních klubů vysokou úroveň, jsou „šílené“ a luxusní. Opačné je to, ale s kvalitou hudby v těch klubech. V tom Praha vítězí na celé čáře.

V čem konkrétně spočívá Vaše práce v Šanghaji, kde už působíte od jara? A jak jste se k ní dostala?

Chtěla jsem jet někam do zahraničí. Dostala jsem pracovní nabídky na Kypr a do Londýna. Potom jsem se dozvěděla, že v Číně jsou čeští emigranti, kteří hledají architekty. Takhle vlastně vznikla naše spolupráce. V Šanghaji jsem už půl roku. Architektonické studio se jmenuje Allied Architects International a realizuje spoustu velkých projektů. Je to kanadská firma a zabývá se hodně rezidenčními stavbami. Navrhovali třeba město pro milion lidí. Ale vytváří i administrativní budovy, hotely, nákupní centra. Zastávám tam pozici architekt designer. Je to skvělá zkušenost, pracovní nasazení je abnormální.

Jak rozdílná je z Vašeho pohledu architektura v Číně a v Evropě?

V Evropě se hodně projevuje minimalismus. Celá architektura je taková studená, i když kvalitní. V Číně domy strašně rychle stárnou. Materiály nejsou kvalitní. Ale oproti Evropanům jsou Číňané hraví. Nebojí se nových forem. Ale berou to formálně a nejdou tolik do hloubky. Nejsou tak konzervativní jako Evropané. Z osobního pohledu jsem v Šanghaji velmi spokojená. Je to sice město, které má skoro 20 mil. obyvatel, ale je velmi pestré. A lidé si užívají života a jsou velmi vstřícní.

Studovala jste i v zahraničí (Izrael, Anglie). Jak velké jsou rozdíly mezi naším a zahraničním designem, architekturou?

V Jeruzalému jsem dělala urbanistický projekt. Ten se týkal infrastruktury a nových domů. Propojila jsem v tom projektu pevninu s mořem. Architekt vlastně tvoří prostor a musí vymyslet vždycky nějaký příběh jak ten prostor naplnit. V tom není rozdíl nikde na světě. Rozdíl je asi jen v tom, že u nás se hodně málo experimentuje a zkouší. Což ve světě funguje úplně opačně.

Podílela jste se i na návrhu na projekt Národní technické knihovny v Praze, který obdržel 3. místo. Podle čeho si vybíráte zakázky?

Práce je převážně nabízena. Nejsem zase taková Hvězda, abych si zakázky mohla vybírat (smích). Vůbec nerozděluji práci na komerční a nekomerční projekty. Prostě se musím něčím živit. Člověk se s tím musí poprat. V tom je architektura stejná jako jakýkoliv jiný obor. Například tady se s despektem pohlíží na někoho, kdo navrhuje nákupní centra. V Číně je tomu přesně naopak. A podobná situace je po celém světě.

Vystavovala jste prakticky ve všech prestižních pražských galeriích. Co pro Vás vůbec v dnešní době vystavovat svá díla v galerii znamená. Je to známka určité prestiže?

Mám asi štěstí, že jsem vystavovala v těchto galeriích. Ale nijak osobně důležité to pro mě není. Mam z toho radost. Pomáhá mi to prakticky v pracovních záležitostech. Je to dobrá image.

Kam se bude ubírat Vaše pracovní budoucnost?

Mým snem je pracovat pro nějakého světového top architekta. Chtěla bych poznat, jak se tam pracuje. To byla nenahraditelná zkušenost. Nakonec stejně zjistíte, že i ten hvězdný architekt je úplně normální člověk. Jedno z mých velkých témat je i digitální architektura, o které píšu v disertační práci.

Kdyby jste se nevěnovala architektuře, kam by Vás to táhlo?

Moc si nedokážu představit, že bych vůbec nedělala umění. Z toho bych se asi zbláznila (smích). Kromě architektury dělám výstavy, kreslím, vytvářím utopie, a to je volné umění.

Co Vás nejvíc zajímá na architektuře a proč jste jí začala věnovat a stále věnujete?

Nejvíce mě pohání to, že mám stále hodně nápadů, které bych chtěla realizovat. Člověk pořád přemýšlí kam dál a hledá různé nové cesty. V podstatě se dá říci, že jsem z architektury nadšená. Ne sice pořád, ale většinou ano. Život je hrozně zajímavý v tom, jak se o něj se třeba podělíte s ostatními. Práce musí naplňovat mě osobně, ale musí být přínosem i pro ostatní lidi.

Je pro Vás důležitější názor odborníka nebo laika na Vaši práci?

Každý názor je zajímavý. Nemohu říci, že tenhle názor je lepší než tamten. Sofistikovaní lidé mají své bariéry, které nikdy nepřekročí. Což je hrozná škoda. Na rozdíl od laiků, kteří svůj názor projeví naplno.

Dají se oddělit pojmy design a architektura?

Oddělit se to naprosto nedá. Splývá to v jeden proud. Design je návrh. Ale u nás se chápe ve smyslu tvarování. Což je mylná představa. A je to trochu škoda.

Pracujete raději sama nebo v tým?

Dříve jsem byla více individualistka, ale teď hrozně ráda pracuji v týmu lidí. V Číně se pracuje hodně týmově. Což mi teď velmi vyhovuje. Ale občas si ráda udělám to volné umění a tam mohu pracovat jako individualistka.

Vendula Šafářová se narodila 16. července 1976 v Ostravě. Vystudoval SUPŠ v Uherském Hradišti, VŠUP v Praze u prof. Arch. Jiřičné a prof. Arch. Fišera a studuje na ČVUT Teorii architektury u Doc. Fantové. Absolvovala stáže na JAMU v Brně v Ateliéru scénografie, na BEZALEL v Jeruzalému v Ateliéru architektury, v Ipswichi na College of Applied Arts. V roce 2006 byla přijata do Asociace interiérových architektů ČR. V tomto roce realizovala výstavu Idea a místo v ostravské nemocnici. V roce 2004 byla nominována na ocenění na Český interiér 2004 za realizaci interiéru chill outu v pražském hudebním klubu Mecca. Obdržela také čestné uznání Ceny Petra Parléře za urbanistický projekt Blatná po povodni. O rok dříve v klubu Roxy navrhla interiér chill outové scény. V roce 2001 spolupracovala na jednom z návrhů na výstavbu nové budovy Národní Technické knihovny. Během posledních deseti let vystavovala ve většině prestižních tuzemských galeriích Jízdárnou Pražského Hradu počínaje a Veletržním palácem konče.