Rozhovor s herečkou Petrou Špalkovou

S herečkou Petrou Špalkovou jsme se k rozhovoru sešli ve vinohradské kavárně Medůza. Bylo páteční poledne a na Pražském hradě probíhala volba prezidenta. Televizní diváci mohli Petru Špalkovou v poslední době vidět v seriálu Letiště. Na plátnech kin se v minulém roce objevila ve filmu Václav. Ale nejbohatší je její divadelní kariéra, se kterou začala už v pěti letech. Ve 33 letech je držitelkou dvou nejprestižnějších českých divadelních cen. Co mě na ní nejvíce okouzlilo, byla její pokora, otevřenost a bezprostřednost.

V brněnském divadle Husa na provázku jste začala hrát už v dětském věku. Co Vás do tohoto divadla přivedlo a jak došlo k tomu, že jste se stala dětskou herečkou?

Historka je taková, že mi bylo pět let a šli jsme do divadla vyzvednout bratra, který tam hrál v dětském studiu v Lyšce bystroušce. Při čekání na něj jsem zvědavě nahlížela na jeviště a herec Jiří Pecha mi řekl, ať tam vběhnu a řeknu „Kdo je tady režisér, já chcu hrát“. Takže jsem to udělala a takhle jsem se vlastně „vetřela“ do divadla. Potom jsem hrála v dětském studiu a velká změna nastala, když si mě Bolek Polívka vybral do představení Šašek a královna. Potom jsem převzala roli po synovi Idy Kelarové, která emigrovala, v představení Pezza vs. Čorba. Byl to velký zážitek hrát vedle Bolka Polívky a vidět ho při práci. Byla jsem jeho talentem fascinovaná. Husa na provázku pro mě znamená setkání a práci se spoustou úžasných herců a režisérů.

Přišla jste do Prahy ve svých třinácti letech a začala jste hrát v divadelním spolku Kašparu, který založil Váš bratr Jakub. Jaký byl vztah mezi divadelním principálem a herečkou, kteří jsou zároveň sourozenci?

Brácha byl na mě přísný a náročný. Kolikrát jsem se nad tím rozčilovala doma v kuchyni. Ale maminka mi na to odvětila, že „režisér a maminka mají vždy pravdu“ (smích). Naše spolupráce s bráchou byla dobrá. Fungovala jsem v divadle tak trochu jako jeho překladatel. Jakub má velmi rád realistické divadlo. Řekla bych, že nikdy neztratil takový ten pravý cit. Velmi rychle pozná, když je něco falešné a říká to hercům.

Během své divadelní kariéry jste prošla tak významnými divadly jako Husa na provázku, Národní divadlo, Kašpar, Činoherní klub, Divadlo Na Zábradlí. Co pro Vás znamená fakt, že ve svém poměrně mladém věku, máte už takovouhle divadelní zkušenost?

Každá z těch divadelních zkušeností byla obrovská. Ale rozhodně nevstávám každé ráno s pocitem, že jsem prošla zrovna těmito divadly. Je pro mě důležité, že jsem v životě párkrát na jevišti tzv. něco zahrála.

Jak v současnosti vnímáte komunikaci v divadelním světě?

Mezi herci se o divadle diskutuje daleko méně, než tomu bývalo. V Národním divadle mám pár kolegů, se kterými probíráme inscenace, ale třeba Na Zábradlí nebo v Činoherním klubu to bylo daleko intenzivnější. Myslím, že přichází doba, kdy jsou se sebou všichni tak nějak náramně spokojení. Z těch rozhovorů vnímám, že mizí sebekritika, že by někdo připustil svou chybu, kterou udělal. Mám pocit, že je to takový český knedlíkový stav po nedělní huse. Dříve se to divadlo dělalo víc přes herce a režisér je vedl k nějakému jednotnému stylu hraní. Na herce byly kladeny nároky a ty něco vytvářely. Teď jsme se trochu stali takovými figurkami v počítačové hře, která především musí dobře vypadat, musí tam být dobrá hudba, hezké kostýmy, zajímavá scéna, musíme říkat nějaký text, který je sice podstatný, ale to, jak k tomu herec přistupuje, se už stává jen okrajovou záležitostí.

Jste v angažmá v Národním divadle. Jaký máte pocit z této instituce, která je pro mnoho Čechů trošku posvátným divadelním stánkem?

Národní divadlo by právě mělo být tím divadlem pro „všechny“. Tím národním a vzdělávacím divadlem. Je důležité, aby se uváděly klasické divadelní hry. To, že jsou nové přístupy v inscenování je v pořádku. Odráží to dobu, ve které žijeme. Co je na Národním divadle pro mě trochu těžké, je to, že je to vlastně taková veliká továrna. V souboru je téměř padesát herců, takže s některými se třeba ani nepotkáte. Všichni vlastně dobře víme o své nahraditelnosti. Herci jsou na to připravováni od útlého mládí. Jeden den onemocníte a další večer za vás roli hraje už někdo jiný. Nemůžete vy, může někdo jiný. Třeba oproti Činohernímu klubu nebo Divadlu Na Zábradlí mám pocit, že v Národním divadle tento pocit sílí.

Dovolila jste si odmítnout nějakou roli v Národním divadle?

Nemáte možnost si diktovat co chcete a nechcete hrát. Jednou jsem vrátila roli kvůli svému psychickému oslabení a s paní režisérkou jsme se nějak umělecky „nepotkaly“. Bylo to pro mě docela trápení, nebylo mi z toho dobře. Takže jsem se po čtrnácti dnech zkoušení omluvila a roli vrátila. Chtěla jsem dát i výpověď, protože jsem měla pocit, že jsem profesně selhala.

Když se ještě na chvíli vrátíme zpátky do Divadla Na Zábradlí, kde jste herecky prožila slavnou éru Petra Lébla, myslíte si, že se ještě může do tohoto divadla vrátit tak silný „duch“ doby, jako tomu bylo v právě v případě Petra Lébla nebo Jana Grossmana (v letech šedesátých)?

Myslím, že v současné politické situaci, kdy Magistrát hl. m. Prahy nutí sedm pražských divadel do transformace ve společnosti s ručením omezeným a tím pádem je tlačí k naprosto komerčnímu repertoáru, je otázkou, zda se nějaký „duch“ doby vůbec bude mít kam vracet, protože jestli k takové transformaci divadel dojde většinu jich to položí a divadelní soubory zaniknou.

Váš bratr Jakub Špalek založil spolek Kašpar v divadle V Celetné. Potýká se i on politickým lobby v kultuře?

Můj bratr se jistě potýká s těmi problémy podobně, jako ostatní nekomerční divadla, jenže Kašpar už jako s. r. o. funguje vlastně od začátku a navíc Jakub, se svojí odolností pouštního kaktusu, schopného snášet nepříznivé počasí i dlouhé období sucha, je ojedinělou postavou principála i podnikatele, jakých tady není mnoho. Tvrdí o sobě, že přežije všechno.

Dostala jste dvě prestižní divadelní ceny (Thálii a Cenu Alfréda Radoka) a byla jste nominovaná na Českého lva za roli ve filmu Smradi. Jaký máte pocit z těchto ocenění?

Když zjistíte, že jste nominovaný na nějakou cenu nebo ji dokonce dostanete, tak z toho máte vždycky dobrý pocit. Jde jen o to, aby se z toho člověk „nezbláznil“.

Jak by jste sama sebe charakterizovala? Jaká jste herečka?

Myslím, že jsem člověk, který pracuje soustředěně a spontánně. Většinou věřím té práci, kterou dělám. Když tu víru třeba uvnitř ztratím, tak jsem ten typ herečky, která to nedává najevo. Prostě od desíti do dvou zkouším a v tom představení večer si najdu něco, co mě zaujme a naplní radostí. Nedovedu si představit, že bych se šla na jeviště dvě hodiny trápit a říkala si „proboha v čem to hraju“. To je asi nejhorší, co se může herci stát, když je z představení otrávený nebo naštvaný.

Jak vnímáte slovo popularita, zasahuje Vás nějakým způsobem?

V podstatě ani ne. Popularita třeba v tom, že dávám rozhovory k filmům, ve kterých jsem hrála, mi nevadí. Ale pokud by se bulvární tisk začal plést do mého soukromí, tak by mi to velmi vadilo. Stejně s tím ale člověk nemůže nic dělat. Nevadí mi, když mě lidi poznají na ulici a řeknou, že mě znají z filmu nebo z divadla. To je docela příjemné.

Máte nějakou vysněnou divadelní roli, kterou by jste si chtěla zahrát?

Hrozně ráda bych si zahrála postavu Arkadinové v Rackovi. To je role, která by mě velmi bavila. Vlastně jakoukoliv postavu v hrách od Čechova bych ráda zkoušela. Je to můj milovaný autor. V jeho hrách je strašlivá svoboda pro inscenátory. Čechov nic neurčuje. A to je kouzlo jeho textů. Je to rozhraní tragédie s komedií a stále se tam dá něco nového nacházet.

Jak to vypadá s Vaším učením na pražské Konzervatoři? Budete v něm ještě pokračovat?

V jistém smyslu slova to učení studentů bylo i takovým nabíjecím článkem. Přednášela jsem tam pět let. V současné době jsem lákána na DAMU, kde bych měla přednášet příští rok. Ale je to velký časový závazek. Konzervatoř byla velmi zvláštní zkušenost. Prošla jsem si od euforie po velké vystřízlivění. Cítím se být především divadelní herečkou a chtěla jsem studenty hlavně učit, to, jak hrát divadlo. Ale ne každý student je pro divadlo stvořen a je schopen jistých obětí a ne každý touží divadlo dělat.

Neuvažovala jste někdy o tom, že by jste zkusila i divadelní režii?

Láká mě to, ale čím jsem starší, tím ty režijní ambice ustupují. Ale herecké režie jsou velmi ošemetné. Režie je hodně jiný obor než herectví. A navíc žádné konkrétní téma, které bych chtěla přenést na jeviště, zatím v hlavě nemám.

Můžete jako herečka tvz. odpozorovat něco od režisérů, se kterými pracujete a potom to třeba uplatnit v té své režijní tvorbě?

Kamenem úrazu těch hereckých režií je právě to, že si režírující herec myslí, že už má od režisérů tolik odpozorováno, ale potom se posadí za režijní stůl a ono to nefunguje. Na těch dobrých divadelních režisérech je důležité to, že mají svůj směr vidění a ten prostě razí. A to právě u těch hereckých režií moc nefunguje.

Bylo vám 15 let, když přišel rok 1989 a vy jste v pubertálním věku skočila z totality do demokracie. Jak se Vám žije těch osmnáct let v demokracii a svobodě?

Jsem ráda, že padl bolševik. Jen mě mrzí, že Komunistická strana Československa nebyla postavena mimo zákon. A je mi líto, že ty změny nebyly pořádnější a důslednější. Obecně je to s politikou dost smutné. Jako ten řadový občan v jakémkoliv systému na politiku nadáváte. Politiku jsem vlastně přestala sledovat, když ODS a ČSSD vytvořily Opoziční smlouvu. Za poslední tři roky jsem měla tu „čest“ být jednou u soudu, na družstvu na ochranu nájemníků, legální cestou jsem se snažila sehnat byt, byla jsem ve státní nemocnici. Byla jsem velmi nemile překvapena, že 70. léta minulého století nejsou pryč. Ve většině institucí přístup jejich zaměstnanců k lidem považuji za dost tristní. A nemáte vlastně žádné zastání a odvolání. Když třeba k soudu přijde soudkyně, která nemá talár a chybí tam zapisovatelka, tak mi to připadá velmi divné. Ale na druhou stranu jsem ráda, že opět patříme do Evropy.

V minulých dvou letech jste objevovala v televizním seriálu Letiště. Co Vás vedlo k tomu přijmout takovou nabídku?

Na prvním místě byly finanční důvody. Ale i co se týče profesních důvodů, tak práce na tomto seriálu byla velmi příjemná. Byla tam skvělá parta tvůrců a herců všichni jsme se roztomile skamarádili. Když jsem se dívala na některé díly Letiště, tak jsem rozhodně neměla pocit, že se musím za něco stydět.

Vnímáte hereckou práci jako uměleckou činnost nebo zastáváte ten názor, že herec je pouze „najatou pracovní silou“?

Rozhodně vnímám herectví jako umění. Já stejně ve skrytu duše vím, že diváci chodí na nás herce (smích).

Přijala by jste nabídku na natočení televizní reklamy?

Reklamu už jsem vlastně točila. S Bolkem Polívkou jsme hráli ve spotu na Zlaté stránky. Reklamu točil Vladimír Michálek, kameramanem byl Martin Štrba a hrála jsem s Bolkem Polívkou. Co víc si v reklamě můžete přát.

Jak vnímáte kritiku v médiích na svou práci? Čtete ji?

Vnímám ji špatně a těžce. A zároveň těžce a špatně hledám tu fundovanou kritiku. Kritiky vlastně nečtu, protože se vždycky strašně rozčílím. Dramatik Thomas Bernhard v jednom svém textu píše „když se ponoříte do jejich absolutní tuposti, výrazně se vám zvýší krevní tlak. Ušetříte spoustu peněz za prášky“. Takže prostě ne. Ať si kritici píší co chtějí, je to jejich živobytí. Je málo kritiků, jejichž názor považuji za směrodatný pro sebe. Na adresu české divadelní kritiky: Michail Bulgakov – Mistr a Markétka, Kapitola 21 (smích).

Co pracovního chystáte v nejbližší době?

Hlavně bych chtěla co nejvíce odpočívat. Což je disciplína, na kterou se hodně zapomíná. Vypadá to, že budu chodit jen večer hrát do divadla a to bude do prázdnin vše. Zatím žádné natáčení ani zkoušení nové hry.

Petra Špalková (* 21. 2. 1975) začínala s herectvím v brněnském Divadle na provázku (Markéta Lazarová, Šašek a královna). V roce 1991 nastupuje do angažmá v divadelním spolku Kašpar, který založil její bratr Jakub Špalek. Tři sezóny byla členkou Činoherního klubu, kde za roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy získala Cenu Thálie pro umělce do 33 let. V roce 1997 obdržela za roli Madame Chauchatové v Kozelném vrchu (inscenaci režíroval J. A. Pitínský v Divadle v Dlouhé) Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku 1997. Rok 1999 přináší Petře Špalkové angažmá v Divadle Na Zábradlí, kde se objevuje dodnes. O rok později byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za Poliny v Ostrovského Výnosném místě v režii Sergeje Fedotova. V roce 2002 začíná hostovat v Národním divadle a od roku 2005 se stává členkou činohry ND (Naši furianti, Pygmalion, Arkádie, Markéta Lazarová, David a Goliáš, Rock´n´Roll, Babička). Jako filmová herečka se objevila na plátnech kin ve např. ve filmech Šakalí léta, Babí léto, Smradi (nominace na Českého lva), Milenci a vrazi, Sluneční stát, Marta nebo Václav. Zahrála si i v seriálech Zdivočelá země nebo Letiště.