Rozhovor s hudebníkem Michalem Pavlíčkem

Divadlo Na Zábradlí letos slaví 50 let své existence. Trochu symbolicky jsme se sešli k rozhovoru s hudebníkem Michalem Pavlíčkem právě v kavárně Divadla Na Zábradlí. Bez nadsázky se dá říci, že jsme si s kytarovou a skladatelskou legendou povídali v legendárním divadelním prostoru. Michal ostatně jen pár kroků od Divadla Na Zábradlí bydlí a v posledních letech je jeviště tohoto divadla trochu jeho domovskou scénou. Rozhovor se točil kolem Michalovi hudební práce, ale došlo i na osobní a společenská témata.

Za poslední dva roky se toho v tvém osobním i pracovním životě hodně změnilo. Jaké teď prožíváš životní stadium a v jakém jsi rozpoložení?

Uzavřely se věci, týkající se mých osobních i profesních problémů. Jednoho dne jsem zkrátka praštil do stolu a udělal razantní změny. Zásadní proměna v mém životě mi dala nové naplnění a propojila mé touhy a sny s realitou. Je to jako když vystoupíte z šedivě zakouřeného údolí stereotypu do rozkvetlé, prosluněné zahrady. Jsem teď jednoduše šťastný. Ale aby to nebylo tak idylické, tak se zároveň objevily nakumulované zdravotní problémy, které jsem dlouho ignoroval, a ty mi občas tuto nirvánu přetaví v pocit strachu, že mi štěstí zmizí v tunelu na Homolce. S tím souvisí, že víc přemýšlím o tématu smrti. A začínám se někdy nořit do myšlenek, že naše snažení a hledání nekončí jen tmou, že někde musí nebo může pokračovat dál. Daleko víc než předtím věřím i na náhody a osudová setkání a začínám vnímat některé věci v životě trochu zodpovědněji.

Tento rok ti má vyjít kniha rozhovorů. Jak to s ní vypadá a kdy vyjde?

Právě vyšlo CD k muzikálu Dáma s kaméliemi a měl premiéru Višňový sad, který v divadle Na Vinohradech režíroval Vladimír Morávek a ke kterému jsem dělal muziku. A teď se trochu nadechnu a nastává čas na dokončení knížky. Nebude to tradiční životopis,ale chtěl bych, aby to byla upřímná zpověď, obnažující některé moje pocity, které nejsem schopen vložit do hudby a nebo se v ní těžce identifikují. Bude to spíše takové zamyšlení nad životem a hudbou. Zpovídá mne Marie Reslová (dramaturgyně divadel Na Zábradlí nebo Ta Fantastika – pozn. red.), která se pokouší poodhalit věci ve mně a s nimi i odvrácenou stránku duše a mozku poškozeného nejen tzv. virem sex, drugs and rockenroll ale i symfonickým blouzněním.

Spolupracuješ už dlouhou dobu s režisérem Vladimírem Morávkem. Jak vaše spolupráce funguje?

Vladimír Morávek rád pracuje se silnými dramatickými tématy, které je schopen svou citlivou optikou umocnit a vložit do nich svoji vnitřní interpretaci. Morávkův Višnový sad je zajímavá úprava Čechova, ve které se hodně škrtalo a věci se spojovaly trochu jiným způsobem, než to u této hry bylo běžné. Vláďa je citlivý visionář a zároveň i takový režisér šachista, který si vykládá témata svým způsobem a hraje si s autory i herci takové své šachové partie s nezvyklými tahy. Máme spolu silnou nonverbální vazbu a společné propojení určitých pocitů a emocí. Naše spolupráce nespočívá v tom, že bychom si několikrát denně volali a něco dlouze probírali. Máme to spíš tak „na dálku“. Moje hudba v jeho představeních je hodně frekventovaná a on s její pomocí vytváří takové uzavřené barevné atmosféry jednotlivých scén jako kužely světel, aby zároveň s ní v pravou chvíli zaútočil na citlivá srdeční místa.

Když se vrátíme k Pražskému výběru, dá se říct, že už jsi tu kauzu definitivně „odpískal“ a jdeš dál?

Pražský výběr je pro mě velká deziluze. Snažím se zbavit té pachutě jak to jde, ale kocovina stále trvá. Jde to ztěžka. Čtvrtstoletí spoluvytvářím tvář kapely, podílím se na půlce repertoáru, je to kus mého života a názoru a potom se dozvím, že jsem byl součástí tvůrčí dílny Michaela Kocába, to je na mě už silná káva. Je to pro mě i pro Viléma Čoka velmi frustrující a myslím, že tato devalvace jména je tristní pro většinu příznivců této kapely. Ale člověk musí jít dál.

Tak pojďme k něčemu příjemnějšímu. Jak to vypadá s tvými hudebními projekty BSP, Stromboli a Big Heads? Bude nějaké pokračování?

Kauzou s Výběrem jsem vlastně teď všechno přehodnotil. S BSP jsme se domluvili, že už nebudeme navazovat. Je to složité pořád vstupovat do těch stejných řek. Nechci se zabývat minulostí. Těším se na jaro, kdy budu točit svou sólovou desku. Budu ji nahrávat s bubeníkem Milošem Meierem a basistou Martinem Ivanem. Některé věci budu zpívat sám v angličtině a texty si píšu sám a pár jich dělá i Jan Sahara Hedl.

U vydavatelství Respekt ti minulý rok vyšlo CD s Monikou Načevou a DJ Five. Jak ke spolupráci s Respektem došlo?

S Monikou Načevou jsme se potkali před pár lety na vernisáži Michala Blažka, kde jsme ještě s Tadeášem Věrčákem odehráli několik písniček a bylo to příjemný. Pak jsem si s Monikou i s Dj Five párkrát zajamovali. Bavilo nás to a začali jsme z toho vytvářet seriozní projekt. Pro mě je to zajímavý výlet. Skládám podle básní a jsem přímo inspirován topolovskou poetikou (na textech k písním Moniky Načevy i zmiňovaného projektu se podílel spisovatel Jáchym Topol – pozn. red.), se kterou se Načeva ztotožnila. Myslím, že z tohoto hlediska se naše světy propojily nejzdařileji ve skladbě Obrovské slunce. Vedle toho jako kytarista se snažím hrát úsporně, psychedelicky a dokreslovat abstraktních nálady a taky doprovázet temné nekompromisní groovy. Dohromady to vytváří jakousi silnou vlnu. Sehnat hudební firmu, která by nahrávku vydala, bylo docela obtížné. A je to tím, že vidění hudby v Česku je velmi konzervativní. Češi mají, z hlediska úrovně a kvality, vkus na muziku poznamenaný minulostí a zajetými šablonami kýčů. Je tady sice neuvěřitelné rockové zázemí, viz. mamutí hudební festivaly atd., ale obecně v oblasti populární hudby jsou tu pořád zahnívající koleje. Hudba, kterou děláme s Monikou a Dj Five je nějakým způsobem hledačská (alternativní) a hudební vydavatelství nám říkala, že je to sice zajímavý projekt, ale pro normální komerční média nepřijatelný. Vydavatelství Respekt nám nabídlo propojení a náš projekt se jim líbil.

Píšeš často hudbu pro filmy i pro televizní inscenace a seriály. Zároveň skládáš hudbu pro divadelní inscenace. Je velký rozdíl mezi komponováním divadelní a filmové hudby?

V televizních seriálech skládám hudbu srozumitelnější, která v principu přímočaře podporuje a umocňuje základní vnímání emocí a jednotlivých situací. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl dělat hudbu pro seriály, které mě oslovily. Třeba Dobrá čtvrť režiséra Karla Smyczka je, myslím, hodně povedený seriál. Scénická hudba pro divadlo, kterou jsem v poslední době hodně skládal třeba pro divadlo Na zábradlí či Husa na provázku je úplně něco jiného. Člověk je daleko svobodnější a víc experimentuje. Hudba ve finále ovlivňuje vyznění představení i tím, že na ni herci v jednotlivých představeních pokaždé reagují trochu jinak. Mám teď období, kdy jsem propadl divadlu a tahle práce mě baví.

Napsal jsi hudbu k TV seriálu Konec velkých prázdnin podle scénáře Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové. Uvažoval jsi stejně jako hrdinové zmíněného seriálu a knižní předlohy o emigraci do zahraničí?

Téma emigrace probíhalo člověku za totality hlavou stále. U nás to díky zákazu Pražského výběru probíhalo ještě intenzivněji. Emigroval jeden z mých nejbližších přátel Jiří Hrubeš (bubeník Pražského výběru – pozn. red.). Ale já jsem nějak nemohl. Moje máma byla vážně nemocná, měl jsem dvě děti a neměl jsem tu sílu odjet a nechat ji odejít samotnou. V době zákazu Pražského výběru ani nebyla možnost vycestovat. Devizový příslib jsme dostali až později a to jen jeden z rodiny, s dětmi nešlo vycestovat. Měli jsem kam jít, měli jsem blízkého kamaráda v Holandsku a tím i zázemí. Nakonec to vyřešila sametová revoluce .

Jaký pro tebe vůbec byl život (osobní i profesní) v totalitě?

S Pražským výběrem jsme měli v 80. letech velmi bohatý život. Na koncertech jsme vytvářeli svou iluzi svobodného světa. Život před zákazem byl pro Výběr v něčem zajímavější než teď. Byli jsme nadupaný a revoltující. Byl tady jasně daný nepřítel v podobě bolševika a člověk na koncertech ukazoval lidem, že to jde. Že jde „řvát“, i když ne úplně otevřeně, ale šlo to. Bylo to vzrušující, bez diktátu komunistů i peněz. Bylo to v něčem velmi upřímné, proto tak vyzněla Straka v hrsti (debutové album Pražského výběru natočené v roce 1982, ale vydané až v roce 1988 a zároveň stejnojmenný film Juraje Herze – pozn. red.). Těžkým obdobím bylo období zákazu Výběru. Spadla klec. Přestřihnutí křídel. Člověk, aby měl co žrát, tak musel nakonec jezdit anonymně nahrávat do studii.Pár let to bylo takové hnití za živa. Měl jsem v té době depresivní pocity. A trvalo mi docela dlouho, než jsem se toho zbavil. Ta nesvoboda byla ponižující.

Odložme totalitu a pojďme k současnosti. Pro BBC jsi napsal hudbu k TV seriálu Červený Bedrník. Jak došlo ke spolupráci s tak prestižní televizí jako BBC je?

Televizní seriál Červený bedrník byl velkým mezinárodním projektem, kterého zúčastnily tři TV stanice. Práce na tom seriálu bylo takové vkročení do jiného světa a byla to pro mne velká zkouška, zda obstojím. Strávil jsem tím projektem rok života, denně 16 hodin skládání symfonické hudby a natáčení. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Musel jsem se tím porvat a překonat sám sebe. Červený bedrník se točil v českých lokalitách. Režisér chtěl vyzkoušet českého hudebního skladatele. Vybral si mě s producentem na základě hudby, kterou slyšel. Potom jsem tři měsíce pracoval na dvouminutové hudební sekvenci, kde jsem vytvořil dvanáct symfonických témat a oni si vybrali tři, která se potom stala těmi hlavními hudebními motivy pro seriál. Nakonec jsem skládal hudbu k pěti celovečerním dílům a v každém bylo skoro 40 minut velké symfonické hudby. Byla to šílená dřina. Stal se ze mně takový galejník. Ale stálo to za to. Seriál se hrál v 30-ti státech světa na hlavních TV kanálech a já byl za hudbu nominován na cenu na televizním festivalu v Birminghamu.

V roce 2002 jsi zkomponoval hudbu pro summit NATO, který se konal v Praze. Oslovil tě s nabídkou přímo prezident Havel?

Teď právě režisér Jan Němec sestříhal pro ČT 2 dokument z toho summitu, ve kterém budou úryvky z této mé hudební koláže. Výzva přišla přímo od Václava Havla. Byl to vlastně státní úkol. Během dvou měsíců jsem musel vytvořit patnáctiminutovou skladbu Oslava svobody. Což nebylo vůbec jednoduché. Summit NATO je prestižní akce, kde se sejde většina hlav států světa a na jeho konci musí zaznít slavností hudební performance. Václav Havel nejdříve oslovil Michaela Kocába, ten nabídnul úryvky z Odyssea, ale Václav Havel chtěl něco nového. Kocáb se toho nakonec vzdal a doporučil mne. Chvilku jsem se zdráhal, že já odchovanec hippies budu skládat hudbu k vojenskému paktu. Ale nakonec jsem si uvědomil, že právě Havel je tou osobností, které si velmi vážím a která u mně pozměnila pohled na politika. Nakonec jsem tu nabídku přijal a uvázal si na krk obrovský balvan zodpovědnosti, kvůli kterému jsem se i potil v bezesných nocích. Dostal jsem od Havla tématické zadání a on byl vlastně takovým dramaturgem. Nejdříve jsem mu popsal formou dopisu svou hudební představu a pak natočil symfonické demo. Jemu se to líbilo a na základě toho jsem ten projekt finálně hudebně zrealizoval. Ve výsledku to byla vlastně taková velká hudební koláž, s citací a úpravou slavných revolučních témat, propojených mojí hudbou, ve které byl zapojen symfonický orchestr, dětský pěvecký sbor, hudbu Hradní stráže, rocková kapela a čtyři sólisté. Na závěr pak údajně prezidenti pískali a dupali nadšením, ale já to moc v tu chvíli nevnímal, protože mi právě ten balvan zodpovědnosti, který mě tížil, padal ze srdce.

Tvůj hudební rozptyl je velmi široký. Používáš při tak rozdílné práci jako je třeba scénická hudba pro Laternu Magiku a naopak písnička pro Načevu, či Dana Hůlku nějaké společné hudební postupy?

Hudba je pro mne svoboda a já mám rád výlety do různých stylů a žánrů. Celou svou hudební cestu jsem skládal pro různé interprety a snažil se jim psát na tělo. U Dana Hůlky to byl úplně jiný počin, kdy jsme se ho snažil přetvořit ve zpěváka, bez patetických manýr a najít jeho úplně novou civilní tvář. Ta deska měla být takovou jeho „perestrojkou“. Ten posun se podařil částečně. Dan to chtěl a bylo to od něho docela odvážné vystoupit ze své zajeté, mediálně úspěšné šablony, ale nebyl na to asi úplně připraven. Když skládám scénickou hudbu, tak se musím podrobně zabývat tou látkou. Musím do ní proniknout a hudbou natáhnout pavučiny okolo diváků. Je to úplně něco jiného, než skládat písničky pro daného interpreta. Vyhovuje mi skládání muzikálů, protože vytváříte dějové linky, charaktery postav, atmosféru. Je to skladatelsky velmi pestrá práce a já se snažím jít jinou cestou, než klasickým muzikálovým klišé.

Nepřemýšlel jsi o tom, že bys složil třeba operu?

Pro mne to vlastně suplují muzikály. Excalibur i Obraz Dorian Graye jsou silná témata a jsou to de facto takové komorní rockové opery. I když mám rád vážnou hudbu a v některých projektech jako je třeba balet Malý princ jsem se ji zlehka dotýkal, láká mne propojování současných hudebních světů. Tento směr fůzí mne oslovuje nejvíc. Mám v hlavě projekt, který bych chtěl v budoucnu zrealizovat na velké scéně s živým orchestrem, kapelou a DJ. Jedná se o fantazijní kombinaci opery, muzikálu, tance a divadla s pracovním názvem Ponorka.

Podle toho jak často vystupuješ na podiích, předpokládám, že tě živé hraní hodně baví a nabíjí. Jaký proces máš nejraději. Pokud vymýšlíš sám doma hudbu, nahráváš s hudebníky ve studiu nebo koncertuješ?

Skládání hudby i koncertování má každé své a obojí je nenahraditelné. Když člověk skládá hudbu, je to intimní proces vnitřního vytržení někde v podvědomí. Hraní na podiu je podobný druh transu a extáze, ale víc obnažený, tváří tvář publiku. Nahrávání hudby ve studiu je pro mě nejméně zajímavé. Studiová práce je někdy velká řehole. Občas je těžké dostat do studia tu atmosféru živého hraní tak, aby nahrávka měla grády. Při nahrávání není taková svoboda jako při skládání, je to spíš taková mravenčí práce.

Co naše politická scéna, sleduješ ji?

Mám pocit, že teď je situace taková, že by asi měla nastat změna. Měli bychom se trochu odkonzervativnit směrem do Evropy. Všechny ty razantní změny po roku 1989, které byly vesměs pozitivní, ale byly v něčem zbrklé a nedotažené, mají spoustu vedlejších účinků, které cítíme i teď. Počínaje privatizací a konče různými tvz. transformacemi, nezdravým právním prostředím a nedůvěrou v rozkrádačský kapitalismus. Tyto věci by se měly dělat s rozvahou. Mám vlastně i problém s tím, jakou politickou stranu volit. Chybí mi tady taková zdravá a čistá středová strana. A v neposlední řadě je politický svět a politický styl u nás velmi neomalený a nekultivovaný. A to svědčí o nás samých.

Michal Pavlíček (* 14. února 1956) skladatel a kytarista, od roku 1980 člen legendární skupiny Pražský výběr, která byla v letech 1983-1987 komunistickým režimem zakázána. Mimo Pražského výběru byl Michal Pavlíček zakládajícím členem skupin Stromboli, BSP a Big Heads. Podílel se na deskách Jany Kratochvílové, Zuzany Michnové, Jany Koubkové, Báry Basikové, Moniky Načevy, Lenky Filipové, Míši Polákové, Kamila Střihavky, Dana Hůlky. Je autorem hudby k muzikálům Excalibur, Obraz Doriana Graye a Dáma s kaméliemi. Často se také věnuje skládání divadelní, televizní a scénické hudby. Pravidelně spolupracuje s Divadlem Na Zábradlí, divadlem V Celetné, Národním divadlem, Laternou Magikou, Ta Fantastikou.