43. International Film Festival Karlovy Vary : Malá ohlédnutí

Festivalové ceny 43. ročníku Film Festival Karlovy Vary jsou rozdány a tvůrci i pořadatelé si mohou poklepat na rameno. Jako každoročně. Ale je Film Festival Karlovy Vary opravdu tím „důležitým“ festivalem, jak o sobě prohlašuje? Bezesporu zatím opravdu ne! Pokud vynecháme stále stejné rituály (tuzemští tvůrci a herci tvářící se veledůležitě, upachtěný a chatrný úvodní i závěrečný ceremoniál, toporné vstupy moderátorů České televize, prakticky minimální možnost návštěvníků, kteří mají obyčejné akreditace, dostat se na vybrané filmy, absence opravdu současných a důležitých režisérů), které již nabývají patosu, jeden přesvědčivý argument nám zbývá. Do Karlových Varů se nejezdí kvůli soutěžním filmům (tak jako do Berlína, Benátek, Cannes, Rotterdamu, Locarna), ale kvůli těm „ostatním“, které jsou uvedeny v různých sekcích mimo soutěž. Tento fakt zatím stále diskvalifikuje Karlovy Vary v porovnání s ostatními velkými festivaly. Na nich je právě nejvíce sledována hlavní soutěž, kde se pravidelně schází špička současné kinematografie. To ve Varech zatím chybí!

Dokázal to i letošní ročník. Dvě hlavní herecké ceny převzali protagonisté podprůměrného českého filmu Michaely Pavlátové Děti noci. Porota buďto tento film neviděla nebo její členové měli momentální zatemnění! Jinak se v soutěžní sekci neobjevilo jediné známější jméno, které by potvrdilo kredit soutěže. Jistěže Petr Zelenka nebo Zrinko Ogresta točí zajímavé filmy, ale bohužel jejich jméno nemá zdaleka takový zvuk a kvality jako Almodóvar, Trier nebo Jarmusch. Ale pojďme k tomu zajímavému, co letošní festival přinesl.

Mimo již zmíněného Zelenkova filmu Karamzovi, byl v soutěži právě chorvatský tvůrce Zrinko Ogresta, který představil svůj poslední film Za sklem. Pokud stále žehráme na českou patetičnost a smířlivost, u filmu Za sklem na ní zapomeňme. Ogresta citlivě a přitom velmi tvrdě a důrazně vykreslil milostný trojúhelník, ze kterého vede cesta jen skrze fatální rozhodnutí. To nakonec přichází v podobě nečekané, která diváka paralyzuje a zároveň ohromí.

Nikita Michalkov a Andrej Wajda znamenají pro své domácí kinematografie tolik, co pro český film třeba Miloš Forman nebo Věra Chytilová. Oba ve svých posledních filmech prokázali nesporné tvůrčí schopnosti, které je provází po celou jejich filmařskou kariéru. Michalkov po svém nejslabším filmu Lazebník sibiřský natočil remake filmu Dvanáct rozhněvaných mužů od Sydney Lumeta. Snímek nese jednoduchý název 12 a reflektuje na pozadí soudního přelíčení čečensko-ruský konflikt. Wajda je legendární tvůrce, který i ve svých 82 letech dokáže natočit strhující drama. Katyň do jisté míry tematicky navazuje na jeho Kanály, které v roce 1956 odstartovaly Wajdovu nekonečnou tvůrčí potenci. A stejně jako před 52 lety v Kanálech a následně v Popelu a démantu, je Wajda přesvědčivým vypravěčem s citem pro popis událostí, které svým stylem povyšuje na nezapomenutelné kinematografické obrazy.

Rumunská kinematografie zaznamenává v posledním období zasloužený rozmach a pozornost. Po oceněném snímku 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny se v soutěžní sekci Na Východ od Západu představil rumunský tvůrce střední generace Radu Muntean s filmem Boogie. Autentičnost a syrová realita jsou dokonale převedeny do filmové řeči. Muntean na pozadí jednoho dne, nechává své postavy podstupovat důležitou životní zkoušku. To vše zaznamenává až skoro dokumentaristickým pojetím, které ovšem dává hercům značný prostor pro vyjádření vnitřních pocitů postav.

Na podobném narativním principu staví své filmy bratři Dardenneové. Jejich filmografie je u nás celkem známá a filmy jako Rosetta, Slib, Syn nebo Dítě se objevili i v distribuci. Dardenneové svým posledním filmem Mlčení Lorny zdánlivě nepřichází s ničím novým, ale při hlubším pohledu zjišťujeme pravý opak. Film je opět neutěšeným sociálním dramatem, který ovšem nepreferuje pohled na sociální těžkosti hlavní postavy Lorny z úhlu „vyděračského“, který by se nabízel, ale v duchu poetiky bratří Dardenneových, což znamená prozkoumat lidské nitro postavy až „na kost“. Nesoudit, nedávat divákovi jednoduché návody, přimět diváka k interakci s vyprávěným příběhem. To Dardenneové umí dokonale. Ze zdánlivě tuctového příběhu udělat jedinečnou uměleckou výpověď, které vévodí skvělé herecké výkony, o kterých si čeští tvůrci a herci mohou nechat jen zdát.

Současná ruská kinematografie je žánrově i kvalitativně velmi bohatá. O čemž ostatně svědčí i úspěchy Andreje Zvjaginceva, Sergeje Bodrova, Alexandra Sokurova nebo Alexeje Balabanova. Právě Alexej Balabanov přivezl na festival svůj nový film Náklad 200. Na hodinu a půl vás tento film doslova přikurtuje k sedačce kina. Polovina 80. let 20. století v Rusku, tak jak ji vylíčil Balabanov, je doslova apokalyptickým stavem společnosti. Balabanov se snažil ukázat ruskou společnost v celé její šířce a nedával si žádná tabu. To co se u nás před více než 20-ti lety označovalo jako neutěšená normalizační léta, bylo v Rusku doslova otřesnou skutečností, která vyvěrala v obludných rozměrech násilí, korupce a bezpráví.

Naprosto jiný pohled na společnost přináší francouzský režisér Michel Gondry, který se už pevně adaptoval v USA. Prosíme přetočte je Gondryho čtvrtým filmem během šesti let. Je potěšující, že ani v jednom filmu Gondry nijak nezklamal a jeho nasazená laťka kvality je na americké poměry celkem vysoká. Pokud jsou třeba Jakubisko nebo Švankmajer nazýváni mistry imaginace, tak v menší míře a kontextu to platí i o Gondrym. Po skvělé Nauce o snech se v Prosíme přetočte Gondry vyloženě bavil a vytvořil satirickou komedii a velkou mírou nadsázky. Až na závěr filmu, který vyznívá trochu pateticky, je to skvělá podívaná, kterou budou mít diváci možnost vidět i v naší distribuci.

Na závěr se ještě dostanu ke dvěma zklamáním festivalu. Tím prvním byl poslední film Bély Tarra Muž z Londýna. Tento naprosto specifický tvůrce, jehož filmy se vyznačují dlouhými několikaminutovými záběry, natočil bohužel už jen variaci na sám sebe a parafrázi na své geniální filmy Zatracení a Satanské tango. Pokud bezmála sedmihodinové Satanské tango nenudilo a mělo neustálé napětí, tak Muž z Londýna po hodině začne ztrácet dech a ve druhé polovině už se jen marně snaží najít nějakou cestu a východisko.

Juraj Jakubisko je určitě jedním z nejdůležitějších Československých režisérů. Jeho tvorba po roce 1990 se dá označit za značně umělecky rozporuplnou. A takovou zůstává i po jeho posledním filmu Bathory. Proklamované velké historické drama se bohužel nekoná. Bathory je takovým evropský koprodukčním paskvilem, který má ovšem i spoustu dalších neduhů. Nedotažený scénář, slabou hudbu, nepřesvědčivé herecké výkony. Bathory působí jako předimenzovaná výpravná pohádka, která si snaží hrát si na rozsáhlý historický epos uměleckého charakteru, kterým skutečně není.

A ještě dva filmové tipy, které by neměly zůstat utajeny. Jeden z nestorů nezávislého filmu Todd Haynes (jeho film Poison z roku 1991 je skvělý) natočil film o Bobu Dylanovi I´m not there. Na konci prázdnin uvede Artcam do kin velmi zajímavý snímek Susan Brier Po svatbě.

Daniel Szabó