PO SVATBĚ – skvělý filmový koncert

-->

Dánská kinematografie je již delší dobu stálicí na evropském filmové scéně. A stálicí velmi kvalitní. Slavné hnutí Dogma 95 režisérů Larse von Triera, Thomase Vinterberga a Sorena-Krahga Jacobsena je to ho jasným důkazem. Pokud se vrátíme hluboko do minulosti, tak je nutno připomenout i jméno dánského režiséra Carla Theodora Dreyera, jednoho z nejinspirativnějších tvůrců v dějinách kinematografie. Na tuto tradici navazuje i dva roky starý film Po svatbě režisérky Susanne Brier, který na konci srpna vstoupil do distribuce.

Susanne Brier mezitím již natočila film Things we lost in fire v americké produkci s komerčně velmi zajímavými jmény jako Halle Berry, Benicio del Toro nebo David Duchovny. Známými hereckými tvářemi se to ve filmu Po svatbě rozhodně nehemží. O to více, musíme ocenit kvality filmu. Herecké, scénáristické i režijní. Někdo může Po svatbě srovnávat s dalším výtečným dánským filmem Rodinná oslava od Thomase Vinterberga, ale toto porovnání je poněkud ploché a krátkozraké. Oba filmy sice popisují určitá lidská traumata, která se odehrávají v rodinném kruhu, ale tím veškerá podobnost končí.

Po svatbě je jasně sevřeným a uzavřeným filmovým celkem. I když po katarzi přichází čitelný závěr, režisérka nechává pokračování příběhu vztahu hlavních postav otevřený. Film stojí na pomyslné konfrontaci minulosti a budoucnosti. Muž středního věku Jakob (Mads Mikkelsen) je humanitárním pracovníkem v Dillí. Jeho sirotčinec nutně potřebuje finanční prostředky, a proto se Jakob vydává do svého rodného Dánska, které opustil před dvaceti lety. Přijímá nabídku bohatého stavebního podnikatele Jorgena (Rolf Lassgard), který se rozhodne sirotčinci finančně pomoci. Při setkání obou mužů dojde i k pozvání Jakoba na svatbu Jorgenovi dcery Anny (Stine Fischer Christensen). Tím jsou karty pokračování příběhu rozdány a divák čeká, co bude na svatebním obřadu následovat.

Následná vlna událostí, kterou svatba spustí, je sondou do niterných prožitků člověka. Témata jako rodičovství, smrt nebo manželská nevěra, jsou tak intimní, že ani nemá valného smyslu, se zde o nich rozepisovat. Jak je zpracovala Susanne Brier ve filmu, se prostě musí vidět. Podle mého subjektivního pohledu je celý film kombinací citlivého pojetí a dokonalé představy o výsledném tvaru díla. Brier si vybrala přesně takové herce, kteří nezahrají ani o pohyb nebo gesto více či méně. Scénář je vystavěn precizními přechody mezi jednotlivými obrazy a vyznačuje se stupňujícím emočním napětím, které ovšem není nijak patetické. Kamera ve filmu plní funkci vypravěče, který odhaluje v postavách skryté emoce a nutí je k jejich vyjádření. Důležitou a nedílnou součástí filmu je i hudba Johana Söderqvista, která přesně dokresluje tragicky mrazivou atmosféru snímku. Po svatbě je jednoduše jedním z filmových vrcholů letošního roku.