DANIEL SZABÓ: Petr Dvořák na Kavčích horách aneb Kdo je tady ředitel?

    
     Tento text vznikl ( v říjnu roku 2011) po volbě Petra Dvořáka do funkce generálního ředitel České televize. Po dvou letech (v roce 2013) jsem ho mírně upravil. Ani jsem nečekal, že bych se k němu, v roce 2018, vrátil. Vývoj kolem veřejnoprávní televizi mě přivedl k jeho opětovnému uveřejnění. Nestavím se na stranu hysterických obránců ČT, ani netoužím po privatizaci a kontrole ČT prostřednictvím NKÚ a lidu této země. Obojí je pošetilé a k smíchu. Snažím se o střízlivě kritický pohled na Českou televizi, ke které mám osobní i "citový" vztah.

     Generální ředitel Petr Dvořák si "vydupal" v České televizi poměrně neotřesitelnou pozici spasitele. "Zatraktivnil" hlavní zpravodajskou relaci, udělal jakési personální přesuny, rozjel nový "dvojkanál" Déčko/ČTart a "přiblížil" ČT masovému divákovi. Je to opravdu úspěch a nenahradil kvalitu kvantitou?

     Volba Petra Dvořáka do funkce generálního ředitele České televize je spojena s mediální hysterií, kterou lze nazvat „českým morálním kýčem“, jak ho popisuje Václav Bělohradský. Média poukazují stále dokola na členství Dvořáka v KSČ, na výši jeho platu, na sledovanost pořadů, kterou musí zvýšit. To všechno jsou povrchní a pomíjivá témata, která zmizí během pár týdnů. Zůstane to podstatné, kterým je propojení politické a ekonomické moci s veřejnoprávní televizí. Kdo zná film Larse von Triera  Kdo je tady ředitel? (Direktøren for det hele, 2006), musí mít určité obavy, aby se Dvořák neubíral cestou postavy Svenda Ekersberga (Jens Albinius) alias Gambiniho s pověstnou šmouhou na tváři (nechť si každý sám dosadí, co je šmouhou na tváři myšleno…).

     
     Pokud nepřistoupíme na absurdní výkřiky českých médií v souvislosti s Českou televizí, jaké praktikuje například redaktor Reflexu Petr Holec, který by „toho, kdo pustil do vysílání hlavního veřejnoprávního kanálu seriál Malý pitaval z velkého města, nejraději odsoudil“ (byť v nadneseném slova smyslu), můžeme se krátce zamyslet nad mocenským propojením elit s veřejnoprávním médiem. Mediální analytik Edward S. Herman a filozof Noam Chomsky definovali v roce 1988 ve své knize Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media tzv. model propagandy, složený z pěti filtrů, které vnímáme jako filtry zpravodajství: 1. vlastnictví médií – majitelé médií kontrolují, vlastní a panují médiím; 2. reklama a inzerce – kvalita publika se nemusí odvíjet od jeho velikosti, důležitější je jeho schopnost a ochota utrácet za inzerci, kdo dostane reklamu a bude vydělávat; 3. výběr informačních zdrojů – PR výstupy rozhodují o zaměření a celkovém vyznění zpráv, které média zprostředkují veřejnosti; 4. negativní zpětná vazba (kritika a nátlak na média) – jen subjekty, které disponují mocí (vláda, politické strany, velké firmy), mají schopnost vyvíjet nátlak, kterému se média často podřizují; 5. dominantní ideologie – působí na pracovníky médií a na to, jak média pohlíží na okolní svět a jak ho prezentují.  

     Úkolem propagandy je podprahově vyrábět „souhlas“ mezi občany ve prospěch elit. Tento pojem souhlasu zavedli právě Herman a Chomsky ve svém modelu propagandy, kde odhalují, jaký vliv mají média v důsledku aktivit provozovaných v zájmu a ve prospěch elit. Elitami rozumíme vrcholné představitele politické nebo ekonomické moci. Ve vyspělých demokraciích západního typu pracují s propagandou, která využívá standardní techniky a nástroje public relations. Tím se nám propojují 3. (výběr informačních zdrojů ) a 5. filtr modelu propagandy. Pokud mluvíme o 5. filtru modelu propagandy, měli bychom si definovat pojem ideologie. Jedná se o „souhrnné označení pro upravená a hotová myšlenková schémata, jichž se přidržují lidé, kteří postrádají schopnost samostatně uvažovat a nejsou si jisti sami sebou“ (Adler, 1998: 80).

Pojem ideologie bezprostředně souvisí s diskurzem postkomunismu, který zkoumá se svém textu Václav Bělohradský. Ten vidí vývoj v Česku po roce 1989 jako „veřejný prostor, který ovládla norma - kdo není antikomunistou, je komunistou“. Používá také termín spiknutí v souvislosti s nejnebezpečnějším rysem polistopadového vývoje: „politika je spiknutí proti veřejnosti spíše než jednáním ve jménu veřejnosti“. Tady je nutno poznamenat, že Herman a Chomsky se termínu spiknutí, v modelu propagandy, striktně vyhýbají. Bělohradského kritika antikomunismu je věcná a jasná. „Žijeme v postdemokracii, která pro mě znamená především to, že demokracie ztratila schopnost být kompromisem mezi hloubkou změn a jejich legitimností – přijatelností pro všechny“ (Bělohradský, 2009: http://www.novinky.cz/kultura/salon/184829-vaclav-belohradsky-od-realneho-socialismu-k-realnemu-kapitalismu.html). Vedle pojmu postkomunistický antikomunismus definuje Bělohradský i tolik „oblíbené“ pojmy jako reálný socialismus „tenkrát by bylo nereálné snažit se podřídit veřejnou lež pravdě našich soukromých životů“ a reálný kapitalismus, kde naopak „nemá smysl bojovat o to, aby veřejná pravda byla pravdou i v našich soukromých životech“. 

   

     Všechny ideologie se ocitají v rámci postmoderního diskurzu (postindustriální společnosti a postmoderní kultury), o jehož pojetí vedli spor Jean-François Lyotard a Jürgen Habermas. Lyotardovo pojetí postmodernismu chápe Habermas jako antimodernismus. Podle Lyotarda nemá být umění ovládáno filozofickým či estetickým diskurzem. Habermas naopak vidí podstatný vnitřní vztah mezi modernou a racionalitou v podobě oslabování rozumu estetičnem. Naopak Michel Foucault chápe postmodernismus jako nerovnovážný vztah mezi státem a jedincem. Diskurz se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci. Což je důležité i pro Bělohradského interpretaci postkomunismu, kterou nastínil ve svém eseji

     Generální ředitel Dvořák se bude v České televizi pohybovat ve dvou rovinách, vytyčených Hermanem a Chomským. Zaprvé lze pozorovat těsné propojení mezi 3. (výběr informačních zdrojů) a 5. (dominantní ideologií) filtrem modelu propagandy (pokud bereme v potaz, že 1. a 2. filtr – vlastnictví a reklama – jsou také v těsném sepětí). Samozřejmost, jaká panuje v českých médiích, co se týče prezentace (hraničící s ideologií) názorů jednotlivých politických stran a jejich přívrženců, je téměř neomezená. Jako příklady nám mohou posloužit celostránkové prezentace politiků v tištěných médiích formou rozhovorů, nebo prezentace politických stran a jejich představitelů ve zpravodajství veřejnoprávních médií (Český rozhlas, Česká televize). Zadruhé je zřejmé, z analýzy Bělohradského textu, jak uzavřená do sebe je tuzemská politická, ekonomická a mediální scéna. Jak používá zjednodušující a odsuzující (politici a novináři) slova a pojmy, která souvisí s velmi častou neprofesionalitou a povrchností. Není proto překvapující, že veřejnost se potom velmi těžko orientuje a rozeznává termíny jako postkomunismus, propaganda, ideologie nebo diskurz. Úkolem Petra Dvořáka by mělo být také odpolitizování (alespoň do určité míry) České televize a zprůhlednění dramaturgických plánů jednotlivých kanálů. Což je skoro nemožný úkol pokud si uvědomíme, že rada ČT je volená politickými stranami zastoupenými v Parlamentu. Právě proto by se Dvořák měl na tento složitý úkol maximálně soustředit a vyvarovat se „experimentů“ s novým televizním kanálem pro děti. Zatím to vypadá, že Dvořák nebude chtít jít cestou rizika, ale spíše klidnou alejí prověřených stromů, které mu nezlomí vaz.

     Laskavému čtenáři nechám na posouzení, kam se Česká televize, během let, posunula. Ale ruku na srdce, jen pošetilec mohl čekat na ČTart kvalitní program a na Déčku něco inovativního. Proto není příliš pochopitelné, proč se mnoho "mediálních odborníků" diví tomu, že se nekoná žádné kulturní překvapení, ale že vznikla jen obyčejná nastavovaná kaše ČT2 a ČT24. Slovy Jaroslava Dietla "nemůžeme to míchat dohromady, nebo nám z toho vznikne bramboračka a nebudeme vědět z kterého konce talíře jí začít jíst"...