DANIEL SZABÓ: Několik poznámek ke Stromu Života Terrence Malicka

V kinematografii s rokem 2011 nenastal zásadní zlom, jak by tomu nasvědčovaly globální ohlasy na dvě filmové události roku. Melancholia Larse von Triera rychle upadá v zapomnění médií i diváků a v dějinách kinematografie zůstanou jiné jeho filmy (Médea, Evropa, Idioti), zapsány jako vrcholy jeho tvorby. Po Trierovi přebírá pomyslnou štafetu Terrence Malick, který se svým Stromem života (The Tree of Life) vyhrál soutěžní sekci v Cannes. Jaký je tedy Malick v roce 2011, třicet osm let po svém přelomovém debutu Badlands?

    

     

Nechci obhajovat ani zatracovat různé recenze v našich médiích, ale dovoluji si pouze přidat pár osobních postřehů ke Stromu života. Malick je ve své podstatě stále věrný svému životnímu i filmovému vidění světa. Zůstává okouzlen krutostí a krásou přírody a lidí. Lze tedy definovat o čem The Tree of Life je? Jedni říkají o hledání Boha, druzí o historii naší planety, třetí o vyrovnání se Malicka s životním traumatem a další interpretují zase něco jiného na základě někoho jiného. Z mého pohledu je Strom života hodinovým dokumentem ve stylu cyklu BBC: Planeta života a osmdesátiminutovým psychologickým dramatem o rodinných vztazích v americkém maloměstě. Zmíněný dramatický a psychologický rámec příběhu lze aplikovat v širším vnímání na jakoukoliv typickou heterosexuální rodinu. Právě v té hodině filmu (celková délka filmu je bezmála 140 min.) Malick dokázal, umělecky a s hlubokým přesahem, uchopit hlavní poselství jeho příběhu, kterým je projevení citu a lásky blízkému člověku.

    

     Nelze zatracovat herectví Seana Penna, ale je více než zřejmé, že v tomto filmu mu scénář nenabízí nic, co by mohl věrohodně zahrát a dát své postavě další rozměr. Scénář je podle mého vůbec nejslabší složkou Stromu života. Pennovo patnáctiminutové potácení se a jeho zachmuřený výraz tváře, je společně se závěrečnou metaforickou sekvencí ráje, promarněnou šancí. Pokud by Malick dokázal hodinové drama pětičlenné rodiny přenést i na postavu nejstaršího syna v dospělosti, kterou hraje právě Penn, bylo by zmíněných osmdesát minut filmu bezchybných. Takto převládá pocit nevyužitelnosti potenciálu, které téma poskytovalo a zbytečné kombinace obrazů přírody a evoluce, které se prolínají celým filmem a ruší jeho dějovou linii a narativní soudržnost.

    

     Vraťme se zpět k té podstatné hodině filmu. Co je v ní obsaženo? Bezesporu odkazy na biblické příběhy, klasickou filozofii (Schopenhauer, Nietzsche, Heidegger), ale především "nepřenosnou" zkušenost života, která se načerpá pouze fyzickým prožitkem. Pokud jsem určil jako základní téma filmu předávání citu a něhy svým blízkým, může se to zdát jako naprosto triviální. Většina populace si přeci řekne, že to umí a nemá s tím problém. Opak je ovšem pravdou a vlastní zkušenost to pouze potvrzuje. Malick se snaží ukázat zoufalou snahu otce (Brad Pitt) o autoritativní výchovu, která se ale obrací proti němu. Pittova postava postrádá jakoukoliv známku empatie, lidství a lásky. Frustrace ze svých neúspěchů dosahuje v postavě otce přesně těch všedních rozměrů člověka, které chtěl Malick ukázat a nabídnout divákovi k zamyšlení. Jeho záliba v klasické hudbě se to ovšem snaží vyvrátit a právě pomocí hudby dochází ke střetu v chápání situace, tak jak ji vnímá divák a sama postava. Hudba je protipólem otcova hrubého chování k dětem a manželce. Právě hudba a smrt jednoho ze tří synů ho mají kultivovat a přivést k novému pojetí a chápání bytí.

    

     Katarze příběhu se Malickovi povedla a je fascinujícím završením filmu. Na zásadní témata (smrt dítěte, rozklad rodiny, ztráta práce, neschopnost dávat a přijímat cit) dává i zásadní odpovědi. Většinová populace je schopna svým dětem poskytnout materiální zabezpečení (sice na rozdílné úrovni, ale dostačující), dát jim vzdělání, zabezpečit formální fungování rodiny, ale z velké části postrádá empatii a schopnost předávat svým dětem duchovní a citové vzorce a hodnoty. To je podle mého vidění to zásadní, co se Malick pomocí Stromu života snaží sdělit. Doslovně to říká i postava matky, která pronáší ke svým synům nenucené poselství lidství. které rámcově zní "snažte se vidět v druhých lidech a dobro a milujte je z celého srdce". Tu hodinu filmu stojí za to vidět a nechat se vtáhnout do stylizovaně pojatého rodinného dramatu, který je ale neskutečně blízký reálné životní existenci. Malick sice nedosahuje velikosti spirituálních autorů jakými jsou Sokurov, Dreyer nebo Tarkovskij, ale nelze mu upřít specifický režijní styl, kterým se snaží propojit se základními otázkami lidského bytí a pokouší se interpretovat pomocí filozofických textů. Škoda jen, že v těchto intencích nepojal i zbylých 80 minut filmu...