27. 9. 2012

DANIEL SZABÓ: Kam nás ten vítr zavane?


Maďarský režisér Benedek Fliegauf (1974) je jedním ze solitérů současného evropského filmu. Neřadí se do žádné filmovévlny, ale mohli bychom vystopovat určitou podobnost jeho posledního filmu Je to jen vítr (Csak a szél, 2012) se snímky bratří Dardennů, Tsai MingLianga nebo Démanty noci Jana Němce. Fliegauf patří společně s Nimródem Antalem (Revizoři), Szabolcsem Hajdu (Bílé dlaně, Bibliotheque Pascal) nebo György Pálfim (Škyt, Taxidermia) k nejvýraznějším tvůrcům maďarské kinematografie posledních deseti let. Je to jen vítr jeho pozicizázračného dítěte maďarského filmu(v tuzemských poměrech tomu říkámenový Bressonjako v případě Václava Kadrnky) potvrdil, ale neznamená to, že by vyznění filmu nebylo rozporuplné a diskutabilní.


Fliegauf je často srovnáván s maďarským velikánem filmové režie Bélou Tarrem. Což je značně zavádějící a nepřesné jen kvůli tomu, že Fliegauf a Tarr preferují odlišnou práci s herci, jejich filmy mají rozdílný rytmus a odlišný myšlenkový a umělecký záměr. Fliegaufův film Je to jen vítr můžeme vnímat ve dvou rovinách. V rovině lidskoprávní (společenské) a estetické (filmové). V té první film obstojí téměř bezvýhradně. kvůli svému námětu, kterým se staly rasově motivované vraždy Romů v Maďarsku. Fliegauf nijak nedémonizuje minoritní ani majoritní společnost. Nikoho přímo neobviňuje, posouzení a odsudek nechává na divákovi. Nesnaží se ukazovat utrpení Romů a xenofobiibílých, ale jemnými narážkami a konsekvencemi zobrazuje rozdíly obou etnik. Během celého filmu nevidíme jediný násilný střet mezi majoritou a minoritou, ani nám nejsou odhaleny důvody rasově motivovaných činů, ke kterým v průběhu vyprávění dojde. Můžeme odvozovat pouze z krátkého rozhovoru mezi dvěma policisty (jeden ze tří vrcholů filmu společně se sekvencemi pobytu syna v lese a závěrečnou katarzí), kteří mají být na straně zákona, ale myšlení jednoho z nich je silně xenofobní. Minimum informací se dozvídáme také o romské rodině, jejíž členové jsou hlavními postavami filmu. Žena se dvěma dětmi a svým otcem, kteří bydlí v jakémsi nespecifikovaném romském teritoriu a chystají se na odjezd do Montrealu za hlavou rodiny. Matka pracuje jako pomocná síla na údržbě zeleně a uklízí ve škole, dcera poctivě navštěvuje školu, syn je typický flákač a děda trpí zvýšenou nepohyblivostí. To je zhruba vše, co se o postavách dozvíme. Z filmového hlediska to není na škodu, ale mám obavy z toho, že jako instruktážní film o Romech, který chce Člověk v tísni promítat na školách, to příliš fungovat nebude. Paradoxně by mládež mohla mnohem více akcentovat umělecké kvality díla než jeho společenské problémy. Což by mohlo sloužit jako komparační materiál pro potřeby jednotlivých škol.

 
                                                
Druhá rovina filmu, nazvěme ji umělecko-estetická, je zajímavější propochopenítvůrčího záměru díla. film budeme vnímat jakoartový, nebo ho označíme jako sociální (či psychologické) drama, jeho shlédnutí nám bude navozovat určité otázky. Proč se po většinu filmu nic dramatického neděje? Není vyprávění příliš předvídatelné? Bojují postavy ještě o něcohmatatelnéhoadůležitého? Je nutné stále dokola sledovat chodící postavy, které příběh nikam neposouvají? Fliegauf se ve svém vyprávění o romské rodině značně odlišuje od filmového stylu, který mají třeba Emir Kusturica nebo Tony Gatlif. Jejich některé filmy jsou eposy o Romech a do značné míry respektují podobu antické tragédie. Je to jen vítr není primárně filmem o Romech, ale spíše podobenstvím jednoho dne života sociálně slabé rodiny, která je odsunuta na okraj společnosti (a to doslova). Fliegauf klade velký důraz na použití ruční kamery, pomocí které divák sleduje postavy a postavy sami sledují vnější svět a filmový čas. V některých částech filmu je to bezmála samoúčelné, ale v podstatě to splňuje cíl, kterým je vtažení diváka do příběhu a sdělení určité specifické estetické hodnoty. Konstrukce se začne určitým způsobem bortit ve chvílích, kdy Fliegauf nepřímo začíná moralizovat (ženské postavy zobrazuje jako zodpovědné, pracovité a pomáhající si, zatímco muži jsou líní a nepracují; místní policista je xenofobní; školník trpí potlačenou agresivitou), a tím diváka navádí, jak by měl o určitých situacích ve filmu přemýšlet.


Pokud budeme respektovat pravidlo, že formu a obsah od sebe nelze oddělit, splňuje tuto jednotu uměleckého díla Fliegaufův film naprosto jednoznačně. Ke zvolenému vyprávění si nelze představit lepší obrazovou, zvukovou a montážní formu, než která je ve filmu použita. Zvukové ruchy s minimalistickým hudebním podkresem,intimnípoužití ruční kamery, dokumentární použití střihu a naprostoodcizenéherecké výkony s minimálními projevy exprese a citu, dokazují promyšlenou tvůrčí koncepci celého díla. Tím Fliegauf navazuje na nejkvalitnější maďarské filmaře jako jsou Miklós Jancsó, István Szabó, Márta Mészaros nebo Zoltán Fábri. Tím, co filmu zoufale chybí, je určitý filozofický a spirituální přesah, který by otevíral i jiné otázky, než jen rasové a filmové. Velká koncentrace použitých uměleckých prostředků na malé vyprávěcí ploše ještě nutně nemusí vytvářet nadčasovost díla. Což je i případ filmu Je to jen vítr, který je vizuálně dotaženým a zajímavým dílem, ale nemá narativní schopnost přesvědčit diváka o své výjimečnosti v dějinách kinematografie. Nepochybně ale zůstane jedním z nejvýraznějších filmů letošního roku, o kterém má smysl vést polemiku a přemýšlet o něm.  



Csak a szél (Je to jen vítr)

Scénář a režie: Bence Fliegauf
Kamera: Zoltán Lovasi
Hrají: Katalin Toldi, Gyöngyi Lendvai, Lajos Sárkány, György Toldi a další 
Maďarsko, 2012, 87 min. 
Česká premiéra: 13. 9. 2012 (Artcam) 
Recenze psána pro filmový časopis 25FPS  http://25fps.cz/              

       






Okomentovat