1. 9. 2012

MILOSLAV PETRUSEK (15. 10. 1936 – 19. 8 2012): Demokracie v časech postmoderny





Demokracie v časech postmoderny

Miloslav Petrusek

Postkomunismus a postmodernismus

K politickým dějům, procesům a proměnám většinou přistupujeme s přiměřenou dávkou naivity, která je dílem vrozená, dílem získaná neblahou zkušeností s „politikou jako svinstvem“ a dílem vyprodukovaná masovými médii.S tímto typem naivity přistoupili jsme po roce 1989 k faktu, že „komunismus padl“, z čehož jsme vyvodili příliš optimistický závěr (protože zatroleně předčasný), že dveře k demokracii jsou otevřeny dokořán. Nebyly a nejsou. Jak však rozumět tomuto kacířskému tvrzení, které je přece v rozporu se vším, co se kolem nás děje – máme demokraticky volený parlament, máme demokratické volby, máme demokraticky povolovaná shromáždění levicových i pravicových extremistů, máme demokratický tisk s novináři-demokraty, kteří hlídají demokracii ne-li jako pitbulové, tož rozhodně jako němečtí ovčáci. Tak odkud ta skepse?
Inu – kontexty, v nichž se náš těžký přerod k demokracii děje, jsou totiž minimálně dva – ten první je vskutku postkomunistický1 a tedy specifický pro země, které učinily zkušenost s „totalitarismem komunistického typu“, ten druhý je postmoderní a tedy původně specifický pro země, které měly jiné starosti než bořit vládu partajní monokracie, pro země, které se nacházely ve fázi přechodu od industriální společnosti ke společnosti postindustriální a – co je ještě podstatnější – od společnosti dostatku ke společnosti nadbytku, ke spotřební společnosti v pravém slova smyslu2.
Společnost tohoto typu totiž řeší i v oblasti politiky poněkud jiné problémy než společnost nedostatku (termín maďarského ekonoma Janose Kornaie) nebo „pouhého“ dostatku, protože je řeší v podstatně odlišném kulturním, morálním a intelektuálním klimatu: tím klimatem (nebo jeho podstatnou součástí) je postmodernismus3. Ale nejen to: postkomunismus podstatně změnil politickou mentalitu nejen na Východě, ale i na Západě. Někteří autoři (například známý Ulrich Beck) konstatují, že v době studené války „bylo vše jasné“ – hranice mezi „našimi“ a „cizími“ byly jasně definovány, všichni věděli „co dělat“, v tomto ohledu tedy „nebylo o co vést spor: antagonismus Východ – Západ zrušil politiku v původním a vlastním smyslu“ (Beck 2000: 104). Pád komunismu ale vedl k tomu, že se na Západě vytvořila „mentalita procházky růžovým politickým sadem“, v němž skončily dějiny a skončila politika. Proč a v jakém smyslu? Známý provokatér a mystifikátor Jean Baudrillard, nadaný ostatně mimořádnou předvídavostí (on to byl, kdo jako jeden z prvních analyzoval „spotřební společnost“ se vším všudy), již v roce 1983 konstatoval, že „skončily-li dějiny4, pak neexistuje ani žádná budoucnost“ a „není-li budoucnosti, nemá ani smysl vést boj za nějakou zásadní společenskou změnu, protože každý takový zápas je prostě apriori bezvýznamný“ (Baudrillard 1983: 101). Politika v Baudrillardově pojetí „neztratila smysl“, spíše se redefinovala, před očima se nám proměnila – a my si toho ani nevšimli. Zdá se, že cosi podobného se děje i u nás a s námi v přímé úměrnosti k tomu, jak vstupujeme do „ráje konzumní společnosti“, jak se složitě „integrujeme do svobodného světa“ a jak „vstřebáváme postmoderní mentalitu“ jako definiční znak nového životního stylu
V době moderní byla politika vždycky organickou součástí životního stylu – politizovalo se od dob národního probuzení na všech úrovních a ve všech možných souvislostech, dvě dominantní mužská témata zůstávala nezměněna, totiž sport a politika… Stačí se ale porozhlédnout kolem sebe a snadno seznáme, že „konec politiky“ máme téměř jakoby na dlani: v mladší generaci, která nemá zkušenost s „totalitarismem“5, se konverzačním tématem stává kromě sportu (budiž) celá nepřehledná sféra „nového komunikačního prostoru“, v němž je politiky jako šafránu, a je-li tam, pak přecezena mediálními klipy. O politice se nemedituje, politika se „stříhá“ do kratinkých atraktivních záběrů, které hlavně nesmějí – nudit. Toť první znak postmoderního přístupu k politice – ale ten samozřejmě není ani jediný, ani podstatný. Jinak a důrazně řečeno – dnes z obou kontextů, postkomunistického a postmoderního, hraje pro určení „povahy politiky“ podstatnější roli ten druhý, protože ten vytváří základní „herní pole“, jak by to nazval nedávno zesnulý Pierre Bourdieu.

Postmoderní kontext politiky: trocha teorie

Ti, kteří se vztahem postmodernismu a politiky zabývali dávno před pádem berlínské zdi a před pražským zvoněním klíči, upozorňovali na některé podstatné souvislosti mezi postmoderním filozofickým pohledem na svět, postmodernismem jako životním stylem a politickou aktivitou. Zopakujeme-li abecedu postmodernismu, lze dospět k těmto jednoduchým zjištěním:
1. Postmodernismus odmítá jakákoliv privilegia, jakoukoliv hierarchizaci zejména v sociálním a politickém smyslu jako diskriminaci. Pozitivum tohoto pohledu spočívá v tom, že poukazuje na fatální omyl modernity, který pokládal některé „nerovnosti“ a některá „privilegia“ za normální: důsledkem takového pohledu byla nejen diskriminace žen, ale i etnických menšin, neustálé napětí mezi sociálně a ekonomicky vzdálenými vrstvami atd. Negativum „deprivilegovaného“ a „dehierarchizovaného“ světa (nebo přesněji: jeho vidění) spočívá pak v tom, že v takovém světě se nejen stírají rozdíly (postmodernismus ovšem tvrdí – rozdíly ano, nerovnost ne), ale mizí také to, co bylo tradičně sankcionováno jako nezpochybnitelná autorita – deprivilegovaný je nejen „bílý muž“, ale i „rodič“, učitel…6 V takto „deprivilegizovaném“ světě samozřejmě pozbývá smyslu mluvit o „politické hierarchii“ – postmodernismus je paradoxně rovnostářský.
2. Erbovním heslem postmodernismu je tolerance skloňovaná ve všech pádech a ve všech myslitelných souvislostech. Je jistě svatým právem „práva na dějiny“ tvrdit, že idea tolerance byla idea prapůvodně moderní a modernistická a že postmoderna ji přibalila do svého příručního konceptuálního zavazadla s důvody ne vždycky nejčistšími. Idea tolerance je totiž jako idea podobna půvabné ženě: je stejně přitažlivá jako nebezpečná. Její přitažlivost je všeobecně známa a zejména zkušenost z doby totalitních režimů hodnotu tolerance vynáší vysoko na piedestal hodnot vážených, ctěných a žádoucích: demokracii si bez tolerance představit nelze, ačkoliv – a snad to ani není nezajímavé – náš „největší demokrat“ TGM pojem tolerance ve svém slovníku vlastně ani neměl, použil jej několikrát zcela marginálně. Znamená to ale asi, že tolerance sama o sobě hodnotou není – protože vždycky je nutné se ptát, co tolerovat a odkud pokud. Nebezpečí tolerance je dvojí – to první Masaryk znal a nazýval je liberálním indiferentismem, tedy lhostejností, lhostejností zejména k těm mravním hodnotám, na nichž demokracie stojí na straně jedné, a lhostejností k osudu jiných lidí, k osudu chudých, bědných, persekvovaných – prostě těch, jejichž utrpení je od nás dostatečně daleko, abychom se jím nemuseli zneklidňovat, na straně druhé. Ale ono žádné nebezpečí není nikdy dost daleko – a dnes, v době „globalizace“ to víme stonásob důrazněji, než by Masaryk jen mohl tušit. To druhé nebezpečí se nazývá permisivismem, dovolíte-li novotvar, tedy – všedovoleností: podle Masaryka i podle poststrukturalisty Tzvetana Todorova je nejlépe známa od dob Dostojevského „karamazovského principu – vše je dovoleno“ (srv. Todorov 1996: 292). Taková permisivní tolerance toleruje nejen odlišnosti (to je základní postmoderní étos: úcta a tolerance k odlišnosti, slovo diference je vposledku téměř modloslužebným zaklínadlem), nejen nejrozmanitější „deviace“ (odchylky) od normy, ona snášenlivost se přenáší až tam, kde bychom ji trpět neměli a nemuseli a kde se většinou divíme až koncům, k nimž vede. Příklad trochu nepolitický: proč a z jakých důvodů se v postmoderním kontextu objevuje jako „hrdina“ markýz de Sade? Jeden z pronikavých analytiků postmoderního étosu ruský filozof Jurij N. Davydov konstatuje: „Princip uspokojení – libido, pod knutu jehož vlády nás postmodernisté ženou – a podařilo se jim jím kolonizovat vlastně téměř celou každodennost – má jednoho zatroleného nepřítele: je jím nuda, která vzniká jako důsledek nepřiměřeného opakování téhož způsobu uspokojování libida. Nudě je možné se postavit potom jen tím, že rozkoš je nutné nějak povzbudit – a to se dělá také tím, že se použije deviace, která nabízí jiný druh orgasmu. A klasiky tohoto druhu vzpoury proti této hedonistické nudě přece byli markýz de Sade a Sacher-Masoch“ (Davydov 2001: 12).7 Poststrukturalistický filozof a sémiotik Tzvetan Todorov nepokrytě a evidentně poněkud znechuceně píše: „Víme, že máme dost oné morálky (ne-morálky), podle níž se všechno smí, protože jsme pocítili její důsledky, ale je třeba najít něco nového, co se nesmí, nebo novou motivaci pro to staré, abychom si uvědomili, jaký to má smysl“ (Todorov, c.d.: 291). Politická dimenze této úvahy není zkratkovitá: demokracii ohrožuje to, co kanadsko-arménský sociolog Tyriakian nazval únavou demokracií a únavou z demokracie. Ona je demokracie nakonec – proč bychom si to nepřiznali – přece jen nudná, funguje-li totiž aspoň tak dobře, abychom ji neztotožnili s právem na korupci, zlodějnu, obcházení zákona či jeho přímé porušování, na podvod a klamání voličů.
3. Tolerance a relativismus spolu úzce souvisejí: tolerance předpokládá schopnost pochopit „jinakost“, odlišnost, diferenci a respektovat ji. Pochopení odlišnosti ale v sobě vždycky zahrnuje jistou míru relativismu, protože odlišnost většinou vyplývá z toho, že onen jiný či ono jiné patří do jiného „vztahového rámce“, do soustavy odlišných relací, než jsou naše vlastní. Idea relativismu vznikla jako každá idea bona fide, z pohnutek ušlechtilých (cožpak my Evropané jsme měli někdy jiné?), totiž v souvislosti s výzkumem tzv. preliterárních (dříve se říkalo primitivních, prvobytných apod.) společností, prostě společností, které se zdály být „níže“, na „nižší kulturní a civilizační úrovni“ než naše. Kulturní antropologové (mimochodem nezřídka pracující ve službách britského koloniálního impéria – to jsou ty paradoxy!) prokázali, že i tyto kultury jsou „komplexní“, že jsou vybaveny institucemi sice složitými a od našich odlišnými (například složitými strukturami příbuzenství nebo odlišným pojetím daru, vlastním výkladem funkce a smyslu totemu a mýtu), ale nikoliv „nižšími“. Relativismus se zrodil z úcty k jinakosti a degeneroval ve zpochybnění všech hodnot: v krajní podobě totiž tvrdí, že hodnoty, například a zejména mravní, neplatí „absolutně“, ale vždycky jen a jen podmíněně, a že záleží na tom, v jakém kontextu a z jakého zorného úhlu je posuzujeme, případně jich užíváme. I na tom je cosi pravdy, ale dovedeme-li relativismus do krajnosti, neobdržíme nic jiného než ne-řád, pád každé autority, devalvaci každé hodnoty. Anglický sociolog (českého původu) Ernest Gellner konstatuje, že absolutizovaný relativismus (!) není nic jiného než prosté zneužití prokazatelného faktu, že každé vědění a každá morálka jsou situovány v určité kultuře a v určitém civilizačním systému. Z toho ale nikterak neplyne, že musím nutně za každou cenu tolerovat cokoliv, co prostě „pochází odjinud“. Ptejme se totiž – odkud bychom vzali právo kritizovat sovětský totalitarismus, jestliže přece vznikl ve specifických podmínkách ruského tradičního absolutismu? Odkud by se vzalo právo mluvit o porušování lidských práv, když bychom předpokládali (a mnozí právem předpokládají), že koncept lidských práv je specificky evropský a v kontextech čínských, afgánských, ba dokonce ruských nemá týž smysl, jaký mu přikládají tzv. mezinárodní organizace. Mimochodem – i sociolog tak vzdělaný jako je Leonid G. Jonin píše: „ Politika a propaganda lidských práv se ukázala v Rusku jako typicky ambivalentní a nadto je situována do kontroverzní situace. Vyplývá to především z toho, že sama idea lidských práv je ambivalentní. Není žádných logických důvodů pro to, aby světu dominovala jako univerzální a absolutní idea, která je naprosto partikulární a je produktem pouze a jen moderní Evropy moderní doby. Protože je ideologématem vstupuje zcela nutně do konfliktního vztahu k autochtonními ideologiemi, jež mají vlastní, svou tradicí a náboženstvím jaksi posvěcené představy o svobodě a důstojnosti člověka. Je sice možné tyto ideologie odsuzovat jak libo, zejména jako projev omezenosti a nacionální uzavřenosti, to však nebude znamenat, že přestanou ve vědomí tamějších lidí působit“( Jonin 2000: 350).
Co na takovou tezi odpovědět? Pouze to, že demokracie je tolerancí, ale i relativismem, současně je však i ctěním určitého nezpochybnitelného hodnotového řádu, protože jinak by si jen zapalovala šňůru, která vede k časované bombě, již má v sobě každá tolerance zabudovánu. Znamená však úcta k názoru jiného ale nutně – každého názoru, jenom proto, že je „jiný“? Nemění se tak postmoderní idea v taškařici, na niž nakonec doplatí nejvíce systém, který postmodernismus zrodil a toleroval – totiž demokracie?
4. Trošku složitější je to s ideou, která sice tvoří jádro postmoderního diskurzu, ale kterou v tomto kontextu vykládat je možná nadbytečné. Snad jen tolik: postmodernisté (ale nejen oni) právem poukázali na to, že část sociální skutečnosti, která se nám jevila odedávna jako „daná“, „objektivní“ a v tomto smyslu neznepochybnitelná, je do značné míry lidskou sociální konstrukcí. Prostě řečeno – kromě „objektivní reality“ existuje ta část sociální skutečnosti, která je výsledkem našeho vnímání a interpretace světa, našeho užívání slov, našeho „dohadování se“ atd. Řečeno v té nejklasičtější a nejjednodušší podobě – sociální „věci“ jsou sociální potud, pokud je lidé jako sociální chápou, mají pro ně sociální význam a oni tento význam dešifrují, či ještě jinak – sociální situace jsou sociálními v tom smyslu, jak je lidé definují (jak jim rozumějí), protože podle toho jednají. Lidé nejednají pod vnějším tlakem (nebo – jednají nejen pod vnější tlakem), jednají na základě své zkušenosti, svého „rozumění situaci“: domnívají-li se, že bude pršet, berou deštník, domnívají-li se, že banka je v úpadku, vyberou své úspory. Dávno bylo doloženo, že právě toto konstruované chování může mít důsledky (pro demokracii) nedozírné: lidé mohou situaci definovat „nesprávně“ a rozhodovat se tedy také „nesprávně“. Mohou, zdá-li se jim, že korupce je příliš vysoká, úpadek morálky příliš nebezpečný, ekonomická situace příliš vratká a zahraniční politika navýsost pochybná – zvolit Le Pena nebo…Podstatné na věci je to, že korupce může být ve skutečnosti „v normálu“, morálka vcelku velice podobná tomu, jaká byla v minulosti, a ekonomická situace stabilnější než kdykoliv jindy. Postmodernisté nás poučili – a právem – že to, čemu se kdysi říkalo subjektivní faktor, je činitel nadmíru důležitý a zahrávat si s ním není radno.
5. Každý jen trošku pozorný čtenář již dávno vzkřiknul – a co média, kde máš televizi s jejím brakem, násilnostmi a pornografií? Inu, právě tady a zde. Jedna z jiných podobně centrálních idejí postmodernismu je idea tzv. krize reprezentace. A opět a znovu – původně to neznamenalo nic zlého a nic zavrženíhodného: někteří významní autoři zdůraznili pouze to, co věděli fyzikové již zhruba od 20. let 20. století, že totiž naše vědomí není pouhým zrcadlem, v němž se odráží vnější, na nás nezávislý svět (tak si to představovali klasičtí osvícenci, ale ještě i soudruh Lenin), ale aktivním činitelem, který poznávání světa spoluutváří. Vyjádřeno v terminologii poněkud složitější, ale příznačné: „Reprezentace je sociální proces reprezentování; reprezentace jsou produkty sociálního procesu reprezentování, což znamená, že pojem reprezentace se vztahuje jak k procesu, tak k produktu tvoření znaků a stanovení jejich významů“ (O´ Sullivan et al. 1996: 263). Postmodernisté prostě zdůrazňují to, co se od dob de Saussurových (1910) sice vědělo, ale explicite ne vždycky říkalo, že totiž znaky a jejich významy jsou arbitrární, jsou lidskými (sociálními) produkty, které proto nemusejí mít v realitě žádného „referenta“, nemusejí k ničemu odkazovat a takto a především takto se stávají součástí ideologické a politické rétoriky. Spor se dnes v tomto kontextu nevede o to, „co to znamená“, ale „kdo a proč to říká“ a zejména jak, totiž jak přesvědčivě to říká. Je přirozené, že radikální teorie reprezentace musí nutně vyústit ve zpochybnění konceptu pravdy – zejména v oné klasické podobě „pravdy jako shody výroku s realitou“: takový předpoklad je pokládán za absurdní, protože prý nic takového jako na poznávajícím subjektu nezávisle existující realita neexistuje, takže „spor o pravdu“ není sporem kognitivním, noetickým, poznávacím, ale primárně bojem mocenským. Je bojem v pravém slova smyslu a v tomto boji se používá všech možných zbraní – od vybroušené (nebo naopak vulgární) rétoriky (v demokraciích) po mocenské donucení k přihlášení se k Jediné Pravé Pravdě (v totalitních systémech). Na tomto postmoderním předpokladu je jistě mnoho podnětného již tím, že fenomén reprezentace v kognitivním smyslu byl spojen s fenoménem moci (zejména u Derridy a Foucalta), ale i tím, že se jasně prohlásilo, že reprezentace v noetickém a politickém významu toho slova jsou úzce spřízněny: „Termín reprezentace má také politickou konotaci, která je odvozena z parlamentní rétoriky, kde se vztahuje k fikci demokratické reprezentace, v jejímž rámci profesionální lídři sociálně jednají (vykonávají moc) tak, jakoby jednali ve jménu jiných, jež údajně reprezentují“ (c.d.: 266). Richard Harvey Brown říká, že „spíše než upozorňovat na nemožnost objektivity nebo jakési totální, úplné pravdy, je plodnější porozumět podmínkám, za nichž je určité tvrzení nebo jednání přijato jako objektivní, validní a legitimní. To, že nějaký znak je ještě znakem pro něco jiného, může mít dalekosáhlé politické důsledky, jestliže se totiž pohneme od Saussurovy otázky Co zastupuje co? k Leninově otázce Kdo zastupuje koho? a odtud k otázce Jaké diskursivní a kulturní praktiky by mohly podporovat nějakou osobu, která vlastně zastupuje jenom samu sebe? (Brown, in: Brown, ed. 1995: 7). Ta věc má tedy dosti přísnou logiku: tak jako za znakem nemusí být „nic“ (znak reprezentuje pouze to, co chceme, aby reprezentoval), tak za onou zdánlivě parlamentně reprezentovanou osobou či skupinou osob (obvykle voličů) nemusí být taky nic – demokratická reprezentace se tak stává „skutečně“ (v rámci této logiky či tohoto „diskurzu“) fikcí. Postmodernistické myšlení ovšem vyprodukovalo dvě linie také v pojetí reprezentace – linii „fikcionalistickou“ (reprezentace je fikce, v horším případě vědomý ideologický podvod, např. stanovisko Edmunda Morgana) a linii „rekonstruktivistickou“, která chce dosáhnout (dnes samozřejmě zejména s pomocí moderních technologií) nějaké formy přímé demokracie.
6. Celá postmodernistická konstrukce je ovšem nemyslitelná bez ještě alespoň tří pojmů, které jsou jejími ideovými egidami – interpretace, pluralismus a multikulturalismus. Pojem interpretace je v jistém smyslu klíčový – povaha sociální reality a způsob našeho jednání závisí na tom, jak skutečnost interpretujeme. Ačkoliv idea interpretace vznikla původně mimo politický kontext, totiž v literární vědě (zejména přičiněním Umberta Eca), její přesah do sociologie a politické vědy je evidentní: podobně jako je možný v podstatě neomezený počet interpretací daného literárního díla8, je „neomezený“ také počet interpretací politických fenoménů. Mnohost, pluralita možných interpretací (která nebyla obvyklá ve starých dobrých časech modernity, o tradiční společnosti nemluvě) zakládá ovšem také významovou neurčitost a současně legitimizuje deprivilegovanost určitých diskursů. Jak rozumět této jen zdánlivé slovní šarádě? Takto: „Protože určitost není možná, protože neexistuje žádná pravda a protože všechny interpretace jsou více či méně zajímavé, musí být také všechny názory brány stejně vážně: odtud plyne radikální egalitarismus postmodernity a neustálé podněcování k politické participaci“ (Botwinik 1990: 140). Na jedné straně je tento politický postoj (dokonce étos) sympatický – zrovnoprávňuje všechny diskursy, všechny interpretace, všude hledá něco „zajímavého“, co mohlo být případně opomenuto atd., na druhé straně v sobě skrývá latentní nebezpečí, že se totiž bude přikládat relevance opravdu všemu – pitomostmi počínaje a nebezpečnými extremními bláboly konče. Postmodernita tak uměle zvýznamňuje i to, co by mělo projít bez povšimnutí a nezřídka, ba téměř zpravidla soustřeďuje pozornost na to, co je fakticky irelevantní. Oprávněná otázka, kterou každý cvičený postmodernista položí, pak zní – a odkud právě ty víš, co je „objektivně relevantní“ a co je „pitomost“ nezasluhující nejmenší pozornosti? Přímo odpovědět se nedá – protože sociologie (a sociální vědy obecně) dávno vědí alespoň to, že existuje rozdíl mezi tím, co je „skutečně důležité“ a co za důležité pokládají lidé: od dob Millsovy Sociologické imaginace víme, že mezi historickými událostmi a osobními problémy může být, ale nemusí být spojitost. Tedy – nejde o pseudoproblém, ale o nebezpečí, které spočívá v degradaci („deprivilegizaci“) vědeckého poznání, jež se snaží hierarchii relevance ve sféře sociálních faktů ustavit. Tento těžký, smrtelný hřích modernity chce postmodernismus napravit vymýtáním ďábla belzebubem: kritériem relevance se stává „aktér sám“ a co nad to jest, od zlého jest.
7. Pluralita interpretací zakládá a zčásti zdůvodňuje postmodernistický pluralismus a velmi obecně taky ideu multikulturalismu, jež jsou obě na první pohled nezpochybnitelné (bylo by „politicky nekorektní“ zpochybnit názorovou pluralitu a soužití odlišných kultur, to jistě), současně však vykazují znak, který je pro postmodernu typický - postmoderní myšlení je na jedné straně ideologií a teorií ambivalence a na druhé straně je současně samo bytostně ambivalentní, což v tradičním jazyce znamená asi toto: každý fenomén naší doby vykazuje takové znaky, že o něm můžeme současně (ta současnost je podstatná!) vyslovit soud pozitivní i negativní a zaujmout k němu emocionální stanovisko kladné i záporné, což platí o postmoderním myšlení samotném, neboť téměř o každé ideji v rámci postmoderního diskurzu můžeme prohlásit, že „má racionální jádro“, ale že je současně (z nějakého hlediska) nepřijatelná. Pluralismus sám o sobě je jistě názorovým i politickým ideálem, absolutizovaný pluralismus ale téměř nevyhnutelně vede k anarchii – ve vědě i v politice. Postmodernisté nikdy nepřijmou ideu, že například věda není „demokratická instituce“ v tom smyslu, že by se tam mohla (ba snad měla) prezentovat všechna myslitelná stanoviska – některá jsou prostě z hlediska „normální vědy“ (Thomas Kuhn) nepřijatelná, některé alternativy jsou dokonce nebezpečné (například v medicíně). Podobně nejednoznačně se věci mají s multikulturalismem, který se někdy mytologizuje do té míry, že vede ke zkreslování historických skutečností. Ale o tom jindy a jinde.
Na závěr připomeňme hrůznou, ale vážnou myšlenku francouzského filozofa Lipovetského, který ve slavné Éře prázdnoty konstatuje, že „postmoderní osobnost je fundamentálně antidemokratická“…

Povaha české politiky v postmoderním světě

Nechceme-li propadnout mýtu, že čeští politikové jsou ve své většině vzděláni ve společenských vědách natolik, že ve vlastní politické praxi uvádějí do života postmoderní teorie, musíme formulovat jednu poměrně silnou, ale pravděpodobnou hypotézu.
Pod pojmem postmodernita se rozumí několik odlišných fenoménů, zejména
  1. charakteristika určité epochy, která se liší v některých podstatných znacích od epochy předchozí (tedy od modernity),
  2. určitý myšlenkový (kognitivní) styl, určité „paradigma“ poznávání světa, které zpochybňuje některé stereotypizované představy o realitě, o povaze pravdy, o podstatě vědy, o roli metody atd.,
  3. osobitý životní styl, který odpovídá zejména aktuálnímu vývojovému stadiu spotřební (konzumní) společnosti s jejími moderními komunikačními, informačními a reprodukčními technologiemi a který se projevuje v nových formách interpersonální komunikace a konečně
  4. určitá specifická mentalita, která je „novým postojem ke světu“, mentalita výrazně individualistická, hedonistická, antiheroická, permisivní a antiautoritativní.
Tato specifická postmoderní mentalita se utváří jako průnik řady sociálních, ekonomických, technologických, komunikačních a psychologických faktorů spontánně, „neřízeně“, „neprogramovaně“ – není prostým výsledkem záměru, sociálního inženýrství ani politicky či ekonomicky motivovaného importu, jakkoliv právě tento činitel jako jeden z hybatelů konstituce postmoderní mentality nelze podcenit. Jinými slovy – postmoderní mentalita se jeví v mnoha ohledech jako „amerikanizace“ životního stylu a do jisté míry jí nepochybně je (proto se mluví „žertovně“ i vážně o mcdonaldizaci, hollywordu atd.), není však na tuto svou viditelnou, manifestní dimenzi redukovatelná.
Je spíše – a zejména ve světě politiky – něčím, co připomíná epistémé ve významu, který tomuto pojmu dal Michel Foucault: jde o kulturní atmosféru, která disponuje určitými specifickými kulturními (dorozumívacími) kódy, jež ji odlišují od atmosféry předchozí epochy9, která komprimuje historickou zkušenost a reinterpretuje ji (nebo ji – to spíše – ignoruje), která se vyjadřuje specifickým jazykem a osobitě (většinou kriticky a distancovaně) se vztahuje k dosavadní tradici, která vytváří určité myšlenkové stereotypy, jež jsou ale srozumitelné jen a jen v jejím rámci: epistémé nazírané zvnějšku“, případně – což je přesnější – z pozice jiného epistémé, je de facto nesrozumitelné. Elementární demonstrací může být kulturně politické milieu (ostýchám se mluvit o epistémé, ačkoliv není ani zde důvodů se tomu pojmu úplně vyhýbat) totalitního režimu: jeho „kulturní kódy“ přestávají být srozumitelné a kontexty, v nichž jsou situovány určité aktivity, které překračují dobové režimní omezení (například Šostakovičova hudba), přestávají sloužit jako klíč k porozumění danému fenoménu.10
Naše doba není a nemůže být výjimkou. Jestliže podám zkratkovitou charakteristiku postmoderní dimenze české politiky, pak nikoliv proto, abych dehonestoval „demokratické výdobytky“, ale abych ukázal, jak je možné – ze sociologického hlediska – poměrně přirozeně vysvětlit jevy zdánlivě nepochopitelné. Jaké jsou tedy charakteristické rysy české politiky – pokud a nakolik jsou produktem a součástí postmoderního epistémé?
  1. Narcisismus: Postmoderní mentalita je bytostně narcistní, postmoderní člověk chce být viděn a chce být viděn v tom nejlepším nebo aspoň v nějakém výjimečném světle . Demonstroval to před lety Christopher Lasch, který doložil, že „být znamená být viděn“, což platí pro všechny oblasti sociálního života bez výjimky, v každé oblasti tato deviza prochází pouze specifickými transformacemi (ve vědě například platí poněkud prostoduché publish or perish). Česká politika jako každá politika provozovaná v postmoderní době je primárně politikou mediální, je politikou dělanou pro média a médii. Právě proto se vede zápas o to, kdo bude častěji v tom či onom publicistickém pořadu, přičemž pramálo záleží na obsahu sdělení: podstatná je image, to, aby „politik“ dobře vypadal, aby byl sympatický atd.
  2. Bulvarizace: Logickým důsledkem narcistního postoje je i ochota nechat nahlížet do svého soukromí. Každá bulvarizace se dá využít a „kapitalizovat“: z největšího zostuzení lze vytloukat politický kapitál. Ale odtud také plyne obsahové vyprazdňování politického diskurzu, protože o obsah nejde – lze se spolehnout na to, že je důležité býti viděn (pokud možno v mediálně atraktivní situaci), nikoliv býti slyšen, protože mediální působení má své zákonitosti, jimž se obsah sdělení snadno podřizuje.
  3. Adolescentní populismus: Dominantní role médií si přímo vynucuje, aby politik komunikoval s veřejností jako se souborem nedospělců. Lze doložit, že myšlenka, že postmoderní společnost směřuje k tomu, aby adorováním mládí jako absolutního ideálu na straně jedné a vytěsňováním existenciálních otázek (zejména smrti) na straně druhé vytvořila bytost, která nejenže nikdy nebude dospělá, ale která nikdy nebude chtít dospět. Vysvětlení je prosté: dospělost je v podstatě totožná s odpovědností a adolescence naopak s hravou nezralostí. A postmoderní společnost je hravá – „ludická“. Adolescentní publikum (ve smyslu mentální nezralosti, nikoliv biologického věku) samozřejmě bytostně nesnáší vážná témata a zejména o nich odmítá dlouhodobě uvažovat: diskusi o Benešových dekretech ale nemůže kompenzovat seberafinovanější klipová kultura. Ba co víc, v adolescentní populaci se lze spolehlivě spolehnout na nespolehlivost paměti: adolescent ji dokonce ani nemá – kde by ji vzal?
  4. Hodnotový relativismus: Přijmeme-li jako východisko postmoderní představu hodnotového relativismu (lhostejno zda umírněného nebo radikálního), pak je nesmírně obtížné kohokoliv silně motivovat k aktivitě, která by směřovala – řečeno modernistickým slovníkem – k „naplnění nějaké ideje“. Není velkých idejí (v Lyotardově dikci: skončila velká vyprávění jako legitimizační akty pro heroický modus života), není tedy ani velkých cílů a není proč bychom si měli cokoliv odříkat, v čemkoliv se omezovat, protože smysl má jen a jen dnešek a tak „velká slova“ znějí dutě, dokonce i ta, která nejsou ani velká, ani dutá… Jenom nemáme čas a chuť je soustředěně poslouchat.
  5. Fragmentárnost a krátkodechost: Zygmunt Bauman věnoval značnou část svého pozdního díla tématu „fragmentarizovaného života a světa“ nikoliv pouze proto, aby tento fenomén konstatoval, ale aby k němu našel adekvátní alternativní životní strategie. Nakolik uspěl v teorii, lze dnes ještě těžko posoudit, naší „žitou skutečností“ je však nepochybně svět, který nemá „osu“, svět bez nebes a svět jakéhosi bezčasí, svět, který nezná a nechce znát dlouhodobé perspektivy, životní a sociální vize a nedejbože strategické plány… I kdybychom se v nejvyšší myslitelné míře chtěli vyhnout moralizování (například úvahám typu, že život individua i společnosti bez dlouhodobé vize je pouhým animálním reagováním a nikoliv „weberovským“ jednáním, jež je vždycky definováno záměrem a cílem), nemůžeme popřít, že nechuť k dlouhodobosti a „systémovosti“ (celkovosti, komplexnosti) je značně obecná a projevuje se v neposlední řadě v tom, že stranické politické programy jsou si tak podobné. Jejich podobnost nevyplývá pouze z toho, že všechny reagují na v zásadě tutéž sociálně-ekonomickou situaci, ale také z toho, že nedokáží nabídnout alternativní „scénáře“, protože jim dlouhodobá časová dimenze prostě chybí: je ostatně zčásti zabudována v tom, že politické subjekty se chovají „od voleb k volbám“, že „časový horizont“ jejich uvažování je do značné míry limitován rytmem politického času. V tomto a jedině v tomto smyslu žijeme „na konci dějin“ ve Fukuyamově smyslu: neřešíme „velké problémy“ (jakoby nebyly), pečujeme – řečeno s Voltairovým Candidem – o svou zahrádku, jako bychom již žili v nejlepším z možných světů.
  6. Vulgarizace: Masaryk jistě do postmoderního kontextu nepatří, ale přece jen připomenu jednu z jeho nejméně známých prací, totiž jeho studii O slušnosti v Čechách z roku 1925, kterou psal nepochybně z vnitřní potřeby – uvědomoval si totiž, jak důležitá je pro demokracii slušnost ve všech podobách a ve všech společenských, zejména veřejných souvislostech: „Buď se lidé spravují násilím a násilností nebo nenásilím, rozumem a slušností. Spolužití vyžaduje, abychom dbali citů jiných lidí, abychom jejich citů neuráželi; chceme, aby se lidé s námi cítili dobře, chceme, aby lidé vůči nám byli milí a příjemni a tudíž musíme být milí a příjemní také jim… Není rozdílu mezi morálkou tzv. větší a menší“ (Masaryk 1992: 439). Výrazná, pro postmodernismus příznačná tendence egalitarizovat zejména v oblasti umění (konec rozlišování mezi „vysokým uměním“ a masovou kulturou, jak jej pozorujeme v tzv. cultural studies dokonce jako filozofický, estetický a etický kánon) se nutně projevuje i v oblasti veřejné morálky. Demokracie není jenom politická forma, ale taky mravní norma – řečeno aforisticky: průnik vulgárnosti z oblastí původně periferních téměř do centra soudobého politického diskurzu (kde je například zamlčování, dokonce lhaní, podvádění jeho jakoby organickou součástí, která už nikoho příliš neudivuje) je jejím vážným ohrožením.

Slovo závěrem

Vyznívá-li naše uvažování o demokracii v postmoderních časech poněkud pesimisticky, není to proto, že bychom si nevážili toho, co máme a čeho se nám tak dlouho nedostávalo – svobody slova, projevu a jednání, otevřené veřejné sféry, práva shromažďování a participace na věcech veřejných. Naopak – s úctou k těmto nesamozřejmým hodnotám vyjadřujeme názor: postmoderní doba je dobou vnitřně rozpornou, která právě proto umožňuje, připouští a dokonce vyžaduje volbu. Aby ta volba byla rozumná, perspektivní a masarykovsky slušná, musíme své době aspoň trochu rozumět. To je jediný, skromný smysl tohoto příspěvku.


Literatura:

Baudrillard, J. 1983.In the Shadow of the Silent Majorities. New York: Semiotext(e)

Beck, U. 1998. Democracy without Enemies. Cambridge U.K.: Polity

Bertens, H. 1995. The Idea of Postmodernism: A History. London – New York: Routledge

Brown, R. H. 1995. Postmodern representations: Truth, Power and Mimesis in the Human Sciences and Public Culture. Urbana and Chicago: University of Illinois Press

Bourdieu, P. 2002. Od vůle jednotlivce k „vůli veřejné“. In: Prostor, 53, 89-97

Botwinik, A. 1990. Skepticism and Political Participation. Philadelphia: Temple University Press

Davydov, J. N. 2001. Patologičnost sostojanija postmoderna. In: Socis, No 11, 3–12

Jirásek, J. 2002. Demokracie nebaví. In: Prostor, 53, 12-17

Jonin, L.G. 2000. Sociologija kultury: puť v novoje tysjačeletije. Moskva: Logos

Lyon, D. 2002. Ježíš v Disneylandu. Náboženství v postmoderní době. Praha: Mladá fronta

Masaryk, T. G. 1992. O slušnosti v Čechách. In: Masarykův sborník VII, Praha: Academia

Nebeský, J. J. K. 2002. Vůle k ab/normalitě. In: Biograf, No 26, 25-38

Panarin, A. S. 2000. Iskušenije globalizmom. Moskva: Ruskij nacionalnyj fond

Rosenau, Pauline Marie. 1992. Post-modernism and the Social Sciences: Insight, Inroads and Intrusion. Princeton, N.J.: Princeton University Press

Sim,S. (ed.). 2001. The Routledge Companion to Postmodernism. NewYork – London: Routledge

Staniszkis, Jadwiga. 2001. Poststalinizm. Warszawa: Slowo – obraz – terytoria

O´Sullivan, T. et al. 1996. Key Concepts in Communication and Cultural Studies. London – New York: Routledge

Todorov, T. 1996. Dobytí Ameriky: Problém druhého. Praha: Mladá fronta

Ulč, O. 2002. Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů. In: Prostor, 53, 29-32




1 Nejlepší, ale nepříliš čtivou analýzu postkomunismu podala polská socioložka Jadwiga Staniszkis (2001), která přesvědčivě dokládá, že „pád komunismu byl revolucí shora“ – se všemi následky, jež tento typ revoluce s sebou nese.
2 Rozlišuji společnost dostatku, v níž žijeme nyní – kdy většina (či aspoň značná část) populace je dostatečně saturována nejen základními, ale i „nadstandardními“ produkty (je to – negativně řečeno – společnost, v níž se na pomeranče nestojí fronty a v níž na džínsy není třeba tuzexových bonů), od konzumní společnosti, v níž ve struktuře spotřeby začíná dominovat tzv. demonstrativní spotřeba, kterou klasický sociolog Thorstein Veblen charakterizoval tím, že už nejde o to nakupovat to, co potřebuji, ani o to, abych doložil svůj vysoký sociální status, ale o to, abych prostě měl to, co se právě nosí a abych nezaostal „za Jonesovými“ (Novákovými, Potměšilovými, Kakabusovými…).
3 Právě těmito atributy – konzumním způsobem života a novými technologiemi – definuje „měnící se společenské podmínky“ také David Lyon (2002: 15), který podobně jako já má za to, že postmodernismus se týká především „intelektuálního a estetického rozměru života“, rozumíme-li oběma pojmům – kultura a estetika – dobře a dostatečně široce.
4 Idea „konce dějin“ není nová: to, že se dnes spojuje se jménem amerického politologa Fukuyamy a jenom s ním, dokládá pouze naši nevzdělanost: o konci dějin inspirován Hegelem mluvil francouzský filozof Alexander Kojève (jak se později ukázalo – agent KGB) a na něho navazuje Baudrillard. Proto ten rok 1983.
5 Používám uvozovek nikoliv proto, že snad nesdílím představu, že jsme žili v totalitním režimu, ale proto, že „pozdní totalitarismus“ měl se stalinským totalitarismem už opravdu jen málo společného – odtud také ona trestuhodná nostalgie po „báječných letech pod psa“, jak nám je prezentují jinak roztomilé Pelíšky… Právě, že roztomilé.
6 Nezapomeňme, že postmodernismus má dvě základní verze: afirmativní, kategorickou, která žene postmoderní premisy do krajnosti, a skeptickou, umírněnou, která vidí v každé postmoderní tezi „obě strany“, dobrou i problematickou, a zejména upozorňuje na možné negativní důsledky postmoderního radikalismu. Budu zde pracovat s onou trochu karikovanou verzí, aby věc byla názornější. Nejsem v tom ovšem sám – někteří autoři, i čeští, vidí v postmoderním myšlení zplozence pekla – třebas Jiří Krupička, František Koukolík nebo Ota Ulč (žije v USA). V tom jsou zajedno – aniž si to přejí – s ruskými kritiky postmodernismu, kteří v něm vidí „zločinnou ideologii globalismu“.
7 O tom, že sadomasochismus je fenomén téměř „masový“, svědčí i analýza, kterou provedl mladý autor „zajímající se o sociologii“ J. K. Nebeský, jenž zkoumal fenomén BDSM (oficiální zkratka fenoménu) na internetových stránkách. Příznačně nazvaný článek Vůle k abnormalitě je následován replikou pod ještě příznačnějším názvem – Majorita neexistuje a abnormalita je jenom slovo (srv. Nebeský 2001). Titulky samy neříkají vše, ale v klipové postmoderní době říkají možná více, než chtějí.
8 Jistá omezení samozřejmě existují, ale do těchto fines nemá smysl vstupovat: každé literární dílo (ale i sociální fakt) může být interpretováno sice různě, ale vždycky jen v určitých mezích – ony meze vymezují „smysluplnost“ interpretace. Vystoupení předsedy vlády můžete interpretovat na sto možných způsobů, ale nemůžete je interpretovat úplně mimo politický (literární, „textový“) kontext.
9 Např. kulturním kódem, jímž se vyjadřoval citový vztah, byl donedávna Máchův Máj, dnes jím ani zdaleka není. Jsou jím texty populárních písniček, klipové slogany a esemeskové „zprávy“ dokonce v podobě grafických (poněkud infantilních) zkratek.
10 Názorným příkladem je slavný román Josefa Škvoreckého: některé velmi žertovné partie, například jak důstojnické paničky skládají zkoušky na Fučíkův odznak, přestávají mít s odstupem času smysl (i vtip), protože téměř nikdo už neví, co to Fučíkův odznak vlastně byl.
Okomentovat