17. 10. 2012

DANIEL SZABÓ: Barbara: Dobře odvedené řemeslo, ale…



Letošní přehlídka (17. - 21. 10. 2012) německy mluvených filmů Das Filmfest  představí nejúspěšnější německý film roku 2012 Barbara od Christiana Petzolda. Snímek je nominován na Oscara (bude soutěžit s filmem Ve stínu Davida Ondříčka) v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film a získal také Stříbrného medvěda za režii na letošním Berlinale. Ocenění jistě významné a zasloužené, ale nemohu se zbavit dojmu, že Barbara je až nekriticky přeceňovaným filmem.
Christian Petzold si bezesporu natočil svůj „velký“ film a může se řadit mezi úspěšné německé režiséry střední generace. Zatímco Andreas Dresen a Tom Tykwer se prosadili už v 90. letech, Petzoldových „15 minut slávy“ přichází až v letošním roce. Na Oscara by to stačit mělo, ale otázkou je, co s ním. Prestiž, popularita, úspěch? Dost možná to Petzolda čeká, ale progresivnější by bylo, kdyby Barbaru nebral jako své „konečné“ dílo a pokusil se dál hledat a experimentovat. To by svědčilo o jeho tvůrčí prozíravosti.

Čím je tedy Barbara průměrná a v čem tento film vyniká? Zajímavý je především kvůli tématu (život v totalitním státu na konci 80. let) a také svým výsledným zpracováním (absence patosu, retro vyprávění a žánrového filmu – na rozdíl od zmíněného Ondříčkova Ve stínu), které vybočuje z obecné linie filmů, zabývajících se obdobím let 1945-1989 v komunistických satelitech Sovětského svazu. Petzold měl k dispozici kvalitní a silný scénář (jehož je také autorem), který také dokonale využil a přizpůsobil svému vidění problematické minulosti. Charakteristické jsou kratší, ale o to výstižnější dialogy postav, které spoléhají na přesnost a pravdivost. Slova znamenají vBarbaře všechno a zároveň ve společenském kontextu nic. Nejsou ovšem jen patetickými výlevy postav, které jednají v duchu „pravdy“ – žij podle toho, jak myslíš a co říkáš, ale jdou ruku v ruce s jejich jednáním a činy.


Lékařka Barbara je z berlínské kliniky vyhoštěna (kvůli své žádosti o vycestování na Západ) do venkovské nemocnice. Stejně je na tom i lékař André, který kvůli nepovedenému projektu na klinice, během něhož oslepne několik dětí, vede venkovskou nemocnici. Několik letních dní celého příběhu se odehrává v bývalém východním Německu roku 1989. Barbara přijíždí do maloměsta a zároveň plánuje emigraci do západního Berlína za svým milencem. Každý den je sledována a perzekuována příslušníky místní STASI. Postupně nachází vztah k Andrému a pracovní kolegialita přeroste v citovou náklonnost. Do Barbařina života nečekaně vstupuje mladá „problematická“ dívka Stella, pro kterou se Barbara stane jakýmsi „strážným andělem“. Nakonec se Barbara musí rozhodnout mezi emigrací a pomocí Stelle, potažmo láskou k Andrému.
Na půdorysu jednoduché zápletky je rozehráno fatální drama, kde Barbaře, Stelle i Andrému jde o samotnou životní existenci. Bohužel, je také od počátku patrné, že půjde o velkou „love story“ se šťastným koncem, který je až příliš předvídatelný a vyumělkovaný. S trochou nadsázky by se dalo říci, že jde o volnou variaci na legendárníCasablancu. Což je škoda, protože bezmála celý film je zbaven patosu a velkých gest. Naopak vyniká svou přímočarostí a zdánlivou jednoduchostí, za kterou je skryto jednání a rozhodování postav. Celkem zřetelně je odděleno dobro od zla a je také proveden jakýsi morální soud s tajným policistou Klausem (jehož žena má rakovinu), který je parafrází na „věčné boží mlýny“. Petzold měl výborný cit na výběr herců, kteří ztvárnili hlavní postavy. Nina Hoss i Roland Zehrfeld vytvořili naprosto uvěřitelné figury, které mají dobový přesah a fungují na diváky velmi autenticky. Snad jedinou výtkou může být fyzický vzhled obou postav, který nekoresponduje s koncem 80. let, ale zapadá spíše do současnosti.


Barbara rozhodně není politickým filmem ani nějakým kostýmním pseudo dramatem ve stylu seriálu Vyprávěj. Je to velmi profesionálně natočený film se silným příběhem, výborným scénářem a nadstandardními hereckými výkony. Ale už ničím víc. Nepostrádá sice dramatičnost a napětí, ale také se nijak hlouběji nezabývá totalitou  a fungováním jedince v ní. Tajná policie je ukázána jako neschopná k odhalení Barbařiných záměrů a útěk Stelly z výchovného tábora a její následná emigrace je jen těžce uvěřitelnou pohádkou. Stejně jako neomezené pravomoce Andrého a Barbary v nemocnici, kde v podstatě neprobíhá žádná kontrola jejich rozhodnutí. Tak benevolentní rozhodně komunistický režim nebyl. Petzold se zřejmě záměrně nepouštěl do kontroverzního zobrazování totalitní minulosti, ale příběh pouze zarámoval určitými „obecnými jevy“ tehdejší doby a převážně se soustředil na zobrazování vztahů mezi postavami. To není úplně málo, ve spojení s precizním obrazovým ztvárněním filmu, ale pohříchu zůstala nevyužita celá komplexnost scénáře, který nabízel zobrazení závažnějšího přesahu a zamyšlení než pouze otázku volby ze dvou možností. Proto nezbývá než počkat na další Petzoldův film a pro srovnání si pustit třeba Špačkova Pouta.


Psáno pro filmový časopis 25FPS.cz

Barbara
Režie a scénář: Christian Petzold
Kamera: Hans From
Střih: Bettina Böhler
Hudba: Stefan Will
Hrají: Nina Hoss, Ronald Zehrfeld, Jasna Fritzi Bauer, Rainer Bock a další
Německo, 2012, 105 min.
V ČR uvádí: Das Filmfest (19.10. Kino Art, Brno, 20. – 21.10. Kino Lucerna, Praha) 


Okomentovat