18. 10. 2012

DANIEL SZABÓ: Caesar musí zemřít aneb „pojďme zkoušet, ať neztrácíme čas“…



Tak zní jedna z replik postavy, která vystupuje v posledním filmu bratrů Tavianiových Caesar musí zemřít (2012).Pronese ji režisér vězeňského amatérského divadla Fabio Cavalli. Doživotně odsouzený člověk, který ztvárnil jednu z hlavních postav v dramatizaci Shakespearova textu, mu odpovídá ironickým tónem, že „není kam spěchat, když jsem tu na doživotí“. Svůj trest si odpykává (stejně jako další nebezpeční zločinci) v římské věznici Rebibbia. Tavianiové v ní sledují skupinu vězňů, kteří zkouší tragédii Julius Caesar, pojednávající o zavraždění římského vládce skupinou jeho přátel v čele s jeho adoptivním synem Brutem. Film získal Zlatého medvěda na letošním Berlinale a stal se jednou z hlavních filmových událostí roku 2012. Tavianiové jako klasici světové kinematografie tak navázali na své nejlepší filmy jako Alonzanfán (Allonsanfan1973), Padre padrone (Zlatá palma v Cannes 1977), Noc svatého Vavřince (La Notte di San Lorenzo, 1982), Kaos (1984) a Slunce i v noci (Il Sole anche di notte, 1990).

Tavianiové původní Shakespearův text zkrátili a upravili, ale jeho hlavní myšlenky a síla nezmizely, ale naopak se ještě umocnily. Přispívá k tomu i zhuštěná stopáž filmu (76 minut, bez úvodních a závěrečných titulků jen 70), která ale jen potvrzuje, že nezáleží na délce filmu, ale na sdělení, formě, obsahu a myšlence díla.Caesar  musí zemřít by se dal považovat (a bývá tak nejčastěji označován) za dokumentární drama, ale po jeho zhlédnutí bych žánr dokumentu z jeho označení vypustil. Definoval bych film jednoduše jako psychologické drama. Dokumentárního není na filmu prakticky nic. Začátek filmu nám ukazuje inscenační provedení Julia Caesara a pomocí střihu s titulkovým komentářem sledujeme vězně (herce) na inscenovaném castingu, kde si režisér vybírá typy pro jednotlivé postavy dramatizace Julia Caesara. Forma jednoduchých monologů a černobílého obrazu nám navozují pocit určité přímočarosti vyprávění, která v další hodině filmu bude postupně gradovat. Tavianiové od začátku strhnou diváka na svoji stranu použitím černobílé sugestivní obrazové koncepce, nadčasovým textem přizpůsobeným současnosti, emotivní hudbou a nečekaně dobrými hereckými výkony neherců. Není určitě bez zajímavosti, že představitel Bruta Salvatore Striano po svém propuštění hrál ve významném italském filmu poslední doby Gomora (Gomorra, 2008).


Klíčem k pochopení (a uchopení) podstaty filmu Caesar musí zemřít může být prostředí, ve kterém se odehrává. Chlad, syrovost a realita věznice dávají hercům (a ještě více Tavianiům) možnost neustále sledovat psychologii svých postav a nutit sebe i diváky k přemýšlení o nich. Typologicky si tvůrci nemohli vybrat lepší představitele Caesara, Bruta, Marca Antonia nebo Cassia. Uvěřitelnost postav, jak je ztvárnili nejtěžší zločinci, je až fatální. Divák ani na chvíli nezapochybuje, že vidí římské bojovníky, kteří v sobě skrývají hrdost a podlost zároveň. Každý z vězňů (herců) si nese svůj životní příběh, který v souvislosti s textem Shakespearovy hry nabývá až existenciálních rozměrů. Osobní zrada, zneužití moci, přátelství, trest, vina, pokání – to všechno jsou otázky, které nacházíme v textu Julia Caesara, ve filmu (obrazu) bratrů Tavianiových i v expresivním herectví a osobních výpovědích jednotlivých vězňů (herců).  Film citlivě a bezprostředně stírá hranice mezi člověkem, hercem (nehercem) a vězněm. Trpkost a bolest vlastního bytí umožňuje vězňům (hercům) prostřednictvím shakespearovských dialogů hlubší vhled do podstaty jejich existence.

Samotné provedení představení ve vězeňském divadle je nasnímáno barevně, ale převážná část filmu (průběh zkoušení hry) je černobílá. To svádí k metaforickému výkladu štěstí vězňů, když hrají představení (barevnost) a denní černobílé rutině, která je ozvláštněna zkouškami Julia Caesara. Zároveň musíme ocenit i nadhled a lehkost, s jakou bratři Tavianiové proces zkoušení hry pozvedli na úroveň samotné inscenace a velmi citlivě a přirozeně s ním pracují jako s hlavní narativní linií filmu. Film působí jako celek neuvěřitelně soudržně a zároveň na zjevných příkladech dokáže bez patosu a banality vyjevovat základní lidská témata bytí, na která se jen složitě hledají odpovědi. Tavianiové nám ukazují sílu a nadčasovost textu anglického dramatika, který sám o sobě obstojí i dnes. Často se stává, že různé dramatizace Shakespearův text znehodnotí svou snahou o pompéznost. V případě filmu Caesar musí zemřít se tak nestalo a bratrská režisérská dvojice se zařadila po bokKurosawova Krvavého trůnu (Kumonosu jô, 1957), Wellesova Othella (1952) nebo Wajdovy Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (Sibirska Ledi Magbet, 1962).



Psáno pro filmový časopis 25FPS 


Cesare deve morire (Caesar musí zemřít)

Režie a scénář: Paolo Taviani, Vittorio Taviani
Kamera: Simone Zampagni
Střih: Roberto Perpignani
Hudba: Guliano Taviani, Carmelo Travia
Hrají: Cosimo Rega, Salvatore Striano, Giovanni Arcuri Antonio Frasca, Fabio Cavalli a další Itálie, 2012, 76 min  
Česká premiéra: 27. 9. 2012 (Artcam)


Okomentovat