DANIEL SZABÓ: Hanekeho "utajená" Láska

února 22, 2013

Poslední film Michaela Hanekeho s názvem Láska (2012), patří do kategorie těch snímků, o kterých nemá smysl psát recenze, ale má smysl je vnímat. Tento film se musí vidět a divák musí mít něco "odžito", aby dokázal pochopit (alespoň z části) Hanekeho kódy. Láska není jen filmem o stárnutí a nemoci, ale především o smíření, naplnění a hledání Boha. Prostředkem k hledání těchto hodnot je cit, který chováme vůči svým blízkým. Nezáleží ani tolik na tom, jestli tento film získal Zlatou palmu v Cannes a Evropskou cenu pro nejlepší film roku 2012. Láska by obstála i bez jakýchkoliv ocenění a to pro svou uměleckou nadčasovost a vysokou estetickou hodnotu. Haneke natočil film ve stylu pravda - život - smrt.

Haneke od počátku filmu po divákovi "nic" nechce. Pouze koncentraci a vnímavost. Vypráví příběh dvou lidí (manželů), kteří si v průběhu života vybudovali respektované postavení v intelektuální společnosti a užívají si stáří. Anne (Emanuelle Riva) a Georges (Jean-Louis Trintignant) jsou spokojený manželský pár, který je schopen i v pokročilém věku, dát si najevo lásku. Láska - slovo a čin, které je v postmoderním světě devalvované a považované za jedno z největších klišé, ale zároveň obtížně dosažitelné a definovatelné. Láska - zároveň největší a nejobtížnější z citů, které můžeme projevit a jen málokdo ji opravdu umí dát najevo. Láska - to co umí nejlépe popsat a vyjevit umění a samo lidské bytí.

Anne a Georges jsou na počátku příběhu postaveni před novou skutečnost, kterou je nemoc. Ukazuje se, že nemoc smrtelná, která vyžaduje naprostou oddanost a péči. Anne zpočátku vyprávění ochrne na pravou polovinu těla, poté už se z ní stává jen ležící člověk - pacient, přidává se demence a totální anti komunikace s okolním světem. Georges to z počátku zvládá sám, v dalším stádiu si najímá ošetřovatelky a slíbí Anne, že ji neumístí do ústavu. Poslední třetina příběhu už je jen o utrpení Anne a Georgese, kterým ale zároveň směřují ke svému vysvobození. Georges uzavírá svou ženu před okolním světem i před dcerou (Isabelle Huppert) a rozhodne se, zvládnout tíhu osudu sám.

Láska je Hanekeho "nejčistší" film, který zobrazuje člověka naprosto "nahého a odzbrojeného". Nežádajícího od okolního světa nic, žádnou pomoc, žádný soucit. Haneke velmi volně navazuje na svůj film Utajený (2005). A to ne jen jmény hlavních postav (Anne a Georges), ale především smyslem pro oddanost, kterou člověk pociťuje vůči druhému. V Utajeném se ještě postava Georgese musí prokousávat bojem s okolím a dokazovat své žene nevinnu a lásku. V Lásce se virtuálně můžeme přenést o čtyřicet let života dále a sledovat naplnění podstaty pojmu láska. Lidské podstaty, která by nás měla naplňovat dobrem, pokorou a pomocí vůči našim blízkým i "dalekým". Fatální láska může také končit "nucenou" vraždou (vysvobozením) jako v případě Hanekeho. Potom už je na každém divákovi, jak přijme tuto skutečnost a jestli zmíněný čin není protislužbou za lidskou obětavost a trápení. Láska je tak "prostá", až nám velmi často zůstává utajena.