29. 10. 2016

DANIEL SZABÓ: Osm důvodů volby Miloše Zemana aneb tahle kampaň má známý hlas

 




















28. říjen byl očekávanou událostí, která odhalila stav současné tuzemské společenské a politické situace. Situace notně upatlané, rozplizlé a nedůstojné. Negativní podíl na stavu věcí má prezident Zeman i jakási "kulturně politická alternativní fronta". Tento týden také můžeme považovat za začátek prezidentské kampaně, byť jsou volby na pořadu až za rok a čtvrt. Pokud se Miloš Zeman rozhodne kandidovat, bude mít jeho protivník, s největší pravděpodobností, známý hlas a známou tvář. Michal Horáček ovšem "uchopil" celou situaci jaksi vágně a nešikovně. Postavit alternativu vůči prezidentovi na odporu a nenávisti, je krátkozraké a politicky nepromyšlené. Zeman v celém prezidentském období nemá mnoho co nabídnout. O to více se nabízela strategicky zvládnutá a promyšlená příprava a kampaň jednoho kandidáta, která by představovala alternativní možnost volby v roce 2018. Času na to bylo mnoho, ale schopných lidí málo. Cílit na "pražského" menšinového voliče, mixem propagandy a osobních postojů a názorů,  nedává žádný smysl. Pokud chce Michal Horáček a jeho tým kandidovat a uspět v druhém kole prezidentské volby, musí masivně změnit strategii a přístup. Jinak celá "politická alternativa" zůstane jen prázdným gestem směšnosti.    


Níže je uveden text z roku 2013   


Je týden po volbě nového prezidenta a média zaplavilo nekonečné množství seriózních analýz i bulvárních článků, které se věnují průběhu kampaně a samotným výsledkům voleb. Zaměřme se na psychologické hledisko volby hlavy státu a na důvody, proč Miloš Zeman porazil Karla Schwarzenberga.

Prezidentská volba vyvolala určitou míru politizace ve společnosti. Můžeme spekulovat o tom, jestli byla z velké části povrchní nebo z menší části hlubší, ale nic to nemění na faktu, že lidé se snažili porozumět prezidentským kandidátům v jejich jednání a chování a v určitém politickém kontextu a systému. Pravdou také je, že jim to samotní kandidáti a média nijak neulehčovala. Kampaň se příliš nezaměřovala na profesní, politické a vzdělanostní předpoklady kandidátů, ale spíše na názory na jakékoliv témata a na osobní život kadidátů. Uveďme tedy pár příkladů, proč se nakonec prezidentem stal Miloš Zeman.

Zaprvé byl nejvíce racionálním kandidátem. Dokázal obratně ospravedlňovat své chování a vytvořil si neproniknutelný obranný mechanismus. Pasoval se do role levicového humanisty, kterému nechybí ekonomické a historické znalosti. 

Zadruhé dokázal být jako jediný opravdovým politickým aktérem, politickým člověkem a politickým vůdcem. Uměl těžit ze své politické minulosti a neváhal své zkušenosti zužitkovat pozitivně i negativně. V diskuzích se snažil zabývat se politickými jevy a zaujímat k nim určitá stanoviska.

Zatřetí uměl nejlépe řídit své myšlení a jednání k určitému cíli (funkci prezidenta). Jeho osobnostní rysy měly konzistentní povahu a jeho styl byl a je snadno zapamatovatlný ostatními lidmi. 

Začtvrté se snažil prostřednictvím své inteligence tvořivě řešit situace, které vznikaly. Jeho schopnost samostatného myšlení byla třídu výš oproti ostaním kandidátům. 

Zapáté dokázal nejlépe ovládat kolektivní nevědomí voličské masy a dokázal jí vnutit svůj pohled na různé pojmy, symboly a mýty. Prosazoval tím pádem své zájmy, které byly zaměřené na jeden konkrétní pragmatický prvek, kterým bylo vítězství ve volbách.

Zašesté si udržel konstantní postoj k určitým otázkám a dokázal neustále reagovat na podněty, situace, ostatní kandidáty i sebe sama. Stal se symbolem jakéhosi příkladu konzervativního socialisty. 

Zasedmé se jedním ze symbolů volby stala Zemanova dcera. Tím prokázal, na rozdíl od Schwarzenberga, který své blízké prakticky neukazoval, že mu není lhostejný důležitý socializační prvek společnosti, kterým je rodina. Zdánlivě banální rozdíl, který ale citelně ovlivnil určitou generační vrstvu voličů.

Zaosmé dokázal nejlépe využít propagandy, pomocí níž ovlivňoval a manipuloval hodnoty tak, aby změnil postoje a politické aktivity lidí. Většinou nemluvil přímočaře o kontroverzních tématech, ale útočil různými postranními metodami, které splnily svůj účel. Uvědomil si, že politická témata jsou u veřejnosti vytvářena masovými médii. Dokázal tomu přizpůsobit svou kampaň a využil masová média jako trhu s politickými inormacemi. 

Miloš Zeman rozhodně není představitelem moderní evropské levice, tak jak ji reprezentuje třeba SPÖ, SPD nebo Labour Party. Ale jako jeden ze dvou kandidátů (společně s Jiřím Dientsbierem) pochopil, že je výhodou, mít za sebou viditelnou politickou stranu, popřípadě být jejím lídrem. Lidé vnímali SPOZ jako menší sestru ČSSD a měli celkem konkrétní představu, jakou politiku provozuje. Tím se Zeman velmi lišil od Schwarzenberga, který měl v zádech pouze nápis TOP 09, který je lidmi vnímám v negativních konotacích. V neposlední řadě se Miloš Zeman projevoval jako nejschopnější veřejný politický činitel, kterému je blízká sociální politika, prostřednictvím které se snaží ovlivňovat sociální realitu. Bohužel, voliči již příliš nevnímali to, že tuto politiku často ilustruje na příkladech Německa nebo Rakouska, které jsou typickými představiteli konzervativního pojetí režimu.  

Autor upzorňuje, že nebyl voličem Miloše Zemana a přál si na postu hlavy státu ženu...



 
Okomentovat