Václav Bělohradský: Disidenti – pokus o definici

                                                                                                                 

V rozhovoru s A. J. Liehmem říká Jiří Voskovec: „Za války existovala přímá souvislost mezi tím, co země dělala, a americkým humanismem, americkou historií. Vnitropolitický i mezinárodní postoj USA byl v souladu s nejlepšími tradicemi amerických dějin. Od atomové bomby se těžiště posunulo... Hitler byl pryč, ale fašismus žil dál. S ním i fašistická amorálnost. Stalinismus vrcholil..., reakční kruhy v USA se okamžitě přizpůsobily..., začal agresivní militarismus a mccarthyovská hysterie... Jak to začalo? Já myslím, že neočekávaným nástupem reakčního, konzervativního postoje, který je dědictvím fašismu.“

Jedna často citovaná věta Martina Heideggera říká, že problémem dnes není nedostatek hodnot, ale to, že „vše se stalo jen hodnotou“. Hodnoty vedou mezi sebou vyhlazovací válku, protože nejsou, ale chtějí platit, uskutečnit se. V globálním hypertechnologickém prostředí, kde příroda postupně mizí a prudce narůstá napětí mezi technicky realizovatelným a lidsky udržitelným, vytvářejí hodnoty toxické prostředí, kde se navzájem znehodnocují a vyvracejí. Svět nemění filosofové, jak si přál Marx v 11. tezi o filosofii dějin, ale (bio)technologie, obchodní řetězce, internet, globální tržní imperativy. Formuje se svět extrémně otevřený lidské volbě: stále větší počet lidí může volit mezi stále větším počtem možností. Tato chaotická masa možností volby vyvolává poptávku po jejím ospravedlnění; v hypertechnologickém prostředí poptávka po dobrých důvodech volby přetéká přes břehy křesťanské a osvícenské tradice. Je stále těžší zdůvodnit vlastní volbu.

Diskurz o hodnotách vyplňuje prázdno, které nastalo po zmizení přírody. Stále více oblastí světa je vydáno lidské vůli, lidé hodnotí a snaží se realizovat to, co si vyhodnotili jako „správný cíl“. Hodnocení je uspořádávání cílů podle důležitosti: menší cíle se stávají prostředky k uskutečnění těch velkých. Celé národy či lidské skupiny se tak snadno mohou stát jen prostředkem k realizaci velkých cílů.

Společnosti, které se rozvíjejí v hypertechnologickém prostředí, charakterizují tři nepřekonatelné deficity: Zaprvé permanentní deficit režimů ospravedlnění svobodné volby jednotlivců, skupin, států, korporací; veřejný prostor je přetížen, šíří se teorie spiknutí, legitimnost rozhodování prudce klesá. Zadruhé permanentní deficit smyslu, který je důsledkem toho, že západní civilizace identifikovala smysl života s objevem originálu, s jedinečností, autentičností, neopakovatelností, tedy s tím, co nazýváme aura; rostoucí převaha kopií nad originálem, reprodukovatelného nad jedinečným, nápodoby nad autentickým, recitace nad komunikací rozpouští auru všeho; mezi aurou a smyslem se otvírá mezera, kterou označím formulí postauratická krize. Zatřetí permanentní deficit práce jako záruky identity. V hypertechnologické společnosti je práce prekarizována, tj. znehodnocena jako „povolání“ člověka k realizaci „velkých cílů“.

Disident je vpleten do stále rychleji se točícího kola diskurzů o hodnotách, často hraje v obecném mediálním reji roli reprezentanta hodnot bojujícího s cynismem moci. Jeho specifickou rolí ale není boj za hodnoty proti „nositelům nehodnot“, ale svědectví o rozdílu mezi hodnotami a smyslem.

Disident vydává svědectví, že smysl je něco jiného než hodnota, že smysl není ani cílem, ani hodnotou, že je to něco, co nelze uskutečnit, jen se s tím setkat a chvíli setrvat v jeho světle.

Psáno pro SALON. Celý text k přečtení zde Bělohradský