DANIEL SZABÓ: Epický příběh Jaroslava Dietla a rozhovor s Magdalenou Dietlovou



Na konci června uplynulo 31 let od odchodu Jaroslava Dietla. Fenomén Dietl, stejně jako fenomén Hubač, ale zůstává stále aktuálním. Vzhledem k jeho tvůrčí kvalitě, kterou můžeme porovnat se současnými scenáristickými díly, vyniká Dietlova nezpochybnitelnost snad ještě více, než v dobách vzniku jeho nejvýznačnějších děl. Na konci textu, za poznámkami, následuje rozhovor s Magdalenou Dietlovou.
 
Scenárista a spisovatel Jaroslav Dietl (22. 5. 1929 – 29. 6. 1985) vystudoval v letech 1950 – 1955 dramaturgii na FAMU, do roku 1962 byl dramaturgem v Československé televizi, poté odešel do Československého státního filmu a později se stal spisovatelem. Popularitu a prestiž si získal především jako autor původních televizních seriálů.1 Vedle těchto rozsáhlých prací napsal Dietl také filmové scénáře, které měly různou kvalitativní úroveň. Dietl byl multižánrovým scenáristou, který psal scénáře jak komedií,2 tak pohádek,3 satirických moralit4 nebo kriminálních filmů.5 Vedle toho napsal i scénáře k ideologickým dílům jako Cesta hlubokým lesem (Štěpán Skalský, 1963) nebo Zbraně pro Prahu (Ivo Toman, 1974), která podporovala komunistickou propagandu.
Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnost a zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení televizního a filmového publika. Jako první autor u nás vytvořil specifický žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém vyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitého sociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), které rámuje chování a vztahy postav. Vedle specifičnosti svého psaní měl Dietl i druhou polohu, rozporuplnost, která se nejvíce projevovala v ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, pod kterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření prorežimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku (samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a satirických replik postav v nich vysílal autoritativnímu systému.
Seriály vytvořené Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnou syntézu melodramatické, historicko - společenské a ideologické tvorby. Prostřednictvím svých postav nabízely společnosti určité lidské vzory. Podle společenského diskurzu, který je ustaven současnou českou společností, bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu komunistické strany, pomocí postulátů socialistického realismu,6 kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost a stranickost. Hlavní postava měla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry měly být hlavní postavy i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normy a hodnoty komunistické společnosti. Druhou (a pro samotného autora důležitější) rovinou byly osobní vztahy postav. To bylo Dietlovo téma, které procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh, který jeho postavy prožívaly.
Scénáře Dietlových seriálů (Okres na severu není výjimkou) obsahují velký počet postav, ve kterých se může divák hůře orientovat. Velmi často končí části jeho seriálů dramatickým momentem, který díl uzavře. Postavy a jejich typologie a psychologie jsou velmi detailně rozpracovány. To dává divákům větší možnost identifikace s určitou seriálovou postavou. Dva charakteristické rysy se objevují v Dietlově tvorbě a provázejí jeho postavy ve všech jeho seriálových scénářích. První vlastností Dietlových postav je částečná partnerská odcizenost ve vztahu muž – žena. Většina jeho postav jedná v partnerských vztazích s potlačenými emocemi, bez patosu, velmi často chybí i jakýkoliv tělesný akt. Můžeme to pozorovat v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, kde Dietl tuto charakterovou linii postav začíná vytvářet. Postava Jana Hamra je silně citově orientována na rodinu, ale nedokáže svůj cit plně promítnout do svých partnerských vztahů (to se projeví v neschopnosti udržení si rodiny). Stejný motiv (selhání v podobě rozpadu rodiny) se opakuje i u jiných Dietlových postav (Sova mladší, Anna Holubová, Zbyněk Kořínek).

Postavy Hamra (Nejmladší z rodu Hamrů), Sovy (Nemocnice na kraji města), Kořínka (Inženýrská odysea), Anny Holubové (Žena za pultem), Bavora (Muž na radnici) a Pláteníka (Okres na severu) jsou nositeli druhého společného charakterového rysu, který Dietl svým hlavním postavám vtiskl. Je to velká vnitřní síla a vyzrálost těchto postav, které sice jednají zdánlivě mechanicky a na úkor citu a efektních scén pro diváka, ale to vše má své logické opodstatnění. Tím je již zmíněný socialistický realismus v podobě nového socialistického člověka. Charakteristickým příkladem takové postavy je Pláteník. Oddaný člověk, který zasvětil svůj život straně, ale zároveň se snaží žít rodinným životem. Právě rodinné vztahy vytváří v Okrese na severu příčiny pro vytvoření jednotlivých příběhů, které postava Pláteníka prožívá. Pomocí nich se stává pro diváky přijatelnou postavou, která má mimo stranické funkce i soukromý život, který se ale často stává součástí jeho pracovní roviny života.
Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní dekódovat sdělení, že už v Nejmladším z rodu Hamrů přecházel komunistický režim do interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jako sledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěch Nemocnice na kraji města se dá považovat za stabilizaci a rozkvět života v socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriály Muž na radnici a Okres na severu, kde byla politika strany implantována přímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukromé problémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukromého a rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavní postavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností, pevnými postoji a důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobním životě.
Nedílnou součástí tvorby Jaroslava Dietla byl režisér Evžen Sokolovský (8. 8. 1925 – 14. 6. 1998), který se svou profesí začínal nejdříve v divadle (Horácké divadlo v Jihlavě, 1947–1954). Poté působil jako režisér v Divadle S. K. Neumanna v Praze a v letech 1959–1967 byl hlavním režisérem Státního divadla v Brně, kde vytvořil inscenace her Bertolta Brechta Zadržitelný vzestup Artura Uie nebo Kavkazský křídový kruh. Současně také vedl Satirické divadlo Večerní Brno (1961–1967). Sokolovský byl v letech 1967–1969 režisérem činohry Národního divadla v Praze, poté uměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Ke stálé spolupráci s televizí seSokolovský uvázal až v roce 1976.
Evžen Sokolovský se nesoustředil jen na rozsáhlé epické celky, ale natočil i celou řadu televizních inscenací a filmů, které se svými tématy soustředily na současnost a mezilidské vztahy. Jmenujme alespoň ty významné:Služební cesta (1981) a Kdo si hraje nezlobí (1982). Další Sokolovského tvorba už nese označení propagandistická a zaměřuje se na umělecké vykreslení moci KSČ.7
Po roce 1989 byl Sokolovský označen jako prorežimní tvůrce a jeho pracovní uplatnění nebylo téměř žádné. Nelze ale zapomínat na jeho ceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třeba Ludvíku Kunderovi v normalizačním období (kdy Kundera nesměl publikovat), když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry.
Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Dietlovi a Sokolovskému jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace, kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jak byl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímání Dietlových a Sokolovského seriálů v normalizačním období, který jednoznačně upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míru ideologické angažovanosti. Což byla Nemocnice na kraji města, Žena za pultem, Plechová kavalerie nebo Synové a dcery Jakuba skláře. Na těch se režijně podílel Jaroslav Dudek, druhý dvorní Dietlův spolupracovník. Daleko hůře byly recipienty přijímány Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pracovní pozici, jak tomu bylo v Nejmladším z rodu Hamrů a Muži na radnici, nebo přímo stranickým funkcionářem jakým byl Pláteník v Okrese na severu. Zmíněný společenský diskurz přetrval dodnes a je platný i v současné české společnosti. Nahlédnout na Dietlovu scenáristickou práci jinou ohniskovou optikou a určitou hloubkou ostrosti, by naší postkomunistické společnosti, často mylně se považující za západní rozvinutou demokracii, nepochybně slušelo.

Poznámky:
  1. Rodina Bláhova (Jaroslav Dudek, 1959–1960), Tři chlapi v chalupě (J. Dudek, F. Filip, M. Zachata, J. Vašta, V. Hudeček, J. Nesvadba, 1961–1963), Eliška a její rod (František Filip, 1966), Píseň pro Rudolfa III. (Jaromír Vašta, 1967–1968), Dispečer (1971–1972), Byli jednou dva písaři (Ján Roháč, 1972, podle Gustava Flauberta), Nejmladší z rodu Hamrů(Evžen Sokolovský, 1975), Muž na radnici (Evžen Sokolovský, 1976), Žena za pultem (Jaroslav Dudek, 1977), Nemocnice na kraji města (Jaroslav Dudek, 1977, pokračování 1981), Plechová kavalerie (Jaroslav Dudek, 1979), Inženýrská odysea (1979), Okres na severu (Evžen Sokolovský, 1981), Doktor z vejminku (Zdeněk Podskalský, Václav Hudeček 1982–1983, 1985), Rozpaky kuchaře Svatopluka (František Filip, 1985), Velké sedlo (František Mudra, 1987), Synové a dcery Jakuba skláře (Jaroslav Dudek, 1985), Malý pitaval z velkého města (Jaroslav Dudek, 1982, 1986) [↩]
  2. Ženu ani květinou neuhodíš (Zdeněk Podskalský, 1966), Nejlepší ženská mého života (Martin Frič, 1968) nebo Křtiny (Zdeněk Podskalský, 1981) [↩]
  3. Falošný princ (Dušan Rapoš, 1982), Pehavý Max a strašidlá (Juraj Jakubisko, 1987, scénář společně s Joachimem Hammannem, Jozefem Paštékou, podle Allana Rune Peterssona; též TV seriál) [↩]
  4. Hrdina má strach (František Filip, 1965, podle vlastního dramatu Nehoda) [↩]
  5. Druhý tah pěšcem (Vít Olmer, 1985) [↩]
  6. Umělecký směr, který byl v roce 1932 schválen Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu [↩]
  7. Pro ilustraci uveďme příklady: Venkovan (1984, podle scénáře J. Dietla) – vesnické drama, ve kterém vrcholí v roce 1947 politický zápas o moc; Parcela 60, katastr Lukovice (1983) – politické drama o událostech roku 1968; Nositelé zeměkoule (1980) – zobrazuje události těsně po 2. sv. válce, kdy se upevňovala moc KSČ; Rána jistoty (1978) – příběh se odehrává v letech 1947–1951, kdy dochází ke kolektivizaci;Střílej oběma rukama (1977) – drama z období kolektivizace českých vesnic; Panská 8 (1985) – TV hra k výročí osvobození od fašismu;Kremelský orloj (1977) – adaptace sovětské divadelní hry o V. I. Leninovi; První máj 1890 (1981) – televizní film o událostech manifestace 1. května 1890 [↩]
Rozhovor s Magdalenou Dietlovou
Velmi mě zajímá (pokud je možné na to odpovědět) jak se pan Dietl vyrovnával s vyloženě propagandistickými tématy seriálů, které psal (Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Okres na severu, Žena za pultem...)?
MAGDALENA DIETLOVÁ (dále jen M. D.): Nemůžu  odpovídat za něj – jak se s čím ve svém „vnitru“ srovnával, věděl jen on . Můžu jen říct, co jsem viděla já. Čirou náhodou jsem moderovala jeho pořad v ostravském studiu rok 1973, v době, kdy byl v Praze nežádoucí. Jednoho dne mě pozval k sobě do hotelového pokoje a já poprvé uviděla jeho písmo. Na stole ležela tlustá ohmataná kniha a vedle papíry hustě popsané jakýmsi rodokmenem. Byl to Bassův Cirkus Humberto. „Cirgus“, říkal Jaroslav, ten příběh budu dramatizovat s obrovskou chutí. A pak mi vyprávěl, že režisér Oldřich Lipský ho seznámí s jakýmsi náměstkem, a toho pak spolu přesvědčí, aby Jaroslav tu knížku dramatizoval a Lipský režíroval.
Z Prahy se vrátil silně otráven. Řekl, "náměstek (Vladimír Diviš - bývalý pracovník sekretariátu ÚV KSČ a první náměstek ředitele ČST Jana Zelenky odpovědný za program ČST) teď hlavně potřebuje televizní seriál o úspěších socialistického zemědělství." Jestli ho Jaroslav napíše, ať si pak ten Cirkus udělá. A na papírku mu dal jméno jakéhosi pana Zajíčka i s adresou. Pár dní s tím útržkem chodil Jaroslav jak s outěžkem, aby jednoho dne oznámil, že za tím Zajíčkem pojede. Buď má ten chlap dobrej příběh, já ho napíšu a pak si budu moc udělat toho Humberta – nebo nebude nic, řekl a odjel.
Vrátil se s tím, že bohužel chlap nosnej příběh má. Tak vznikli Hamři. Vytouženého Basse ho dramatizovat nikdy nenechali. Naopak. Nutili mu stranického sekretáře, starostu města. A on znovu a znovu hledal příběh, který by vyprávěl tak, aby diváky zajímal, bavil a dojímal. Od nich pak očekával, že jeho úlitby tehdejším bohům pochopí. On jim a oni jemu rozumějí. I oni se přece od rána do večera ve stejných srágorách potácejí.
A jak to bylo se seriálem Žena za pultem?
M. D.: Žena za pultem byl úplně jiný případ. V jedné z prvních brněnských „sámošek“ prodávala moje maminka ze svého statku vyhozená statkářka. A nás při každé návštěvě historkami od lahůdkového pultu přímo zaplavovala. Až jednoho dne Jaroslav u oběda zvolal. ůTak dost, babi, teď už o tom tvým kšeftě vím tolik, že mi nezbejvá než to napsat." A pro změnu zase on svým papalášům vnutil sámošku.
A když ji dopsal (v jeho představě za pultem Jana Hlaváčová, její nápadník o něco mladší Abrhám), bylo mu z vyšších míst sděleno, že neexistuje důvod, aby se točil tak „neangažovaný“ příběh.. Ledaže by.. (pozor) …hlavní hrdinku …hrála Jiřina Švorcová. Která si přece takovou roli zaslouží.
Ptáte jestli oba s Jaroslavem Dudkem zuřili, bránili se a vzdorovali ? To víte, že to dělali. Nedávno, když jsem se znovu dívala na Formanův film Goyovy přízraky, mi tyhle věci znovu zas lítaly hlavou.
Jaký měl Jaroslav Dietl názor na úroveň ostatních seriálů, na kterých se nepodílel?
M. D.: Miloval Ságu rodu Forsythů. Ostatní seriály dosti kritizoval. Blbé ho deprimovaly a lepších tehdy moc nebylo. Když se dětem líbily veselohry někoho jiného, myslím že žárlil.
Jak jste oba dva nesli fakt, že televize je mocenským nástrojem, který mnohdy přetvářel historická fakta ve prospěch komunismu?
M. D.: O tom byl náš každoden. Toho se týkaly naše debaty u snídaně, v autě, kdekoliv. Jen pro ilustraci - můj otec jako majetku zbavený statkář byl označen jako kulak a reakcionář a šoupnut jako dělník do brněnské Královopolské. Vůbec jsem třeba netušila, jak dopadne jejich první setkání. I my s Jaroslavem jsme občas s údivem narazili na to, jak podivná cesta to byla , co nás dva z tak rozdílných poměrů k sobě svedla.
Co Vás i pana Dietla motivovalo k tomu, se podílet na tvorbě televizních seriálů v socialistickém režimu?
M. D.: Pamatuji si, že jsme jeli z Mostu, z komunistického sekretariátu, kam mě Jaroslav vzal s sebou, když měl psát příběh stranického tajemníka. Já jsem se domnívala, že se to vůbec nedá napsat. Absurdní se mi zdálo už to, kolikrát za den řeknou čest práci soudruhu – jak se tomu vyhneš – ptala jsem se. "Ničemu se nebudu vyhýbat, všecko tam bude." Už zase se rozhodl. Zas uvěřil, že našel skobu, která celou tu tíhu rozhodování a pochybností unese. Gottwalda ale odmítl. Zločince jako svého hrdinu nepřijal. Na mou otázku, jak jim to řekne, pravil: "nic jim neřeknu. Betla si s nimi zahraju. A to ti Véna písk, že ho vyhraju."
Jak dnes, s odstupem času, reflektujete manželovu seriálovou tvorbu co do obsahu a výběru témat?
M. D.: No, k tomu výběru témat. Když si sám mohl zvolit téma aprostředí, tak to byla třeba operace srdce,  samoobsluha, nemocnice. Spoustu dramatizací ještě chtěl dělat. Měl i dost nikdy nerealizovaných příběhů – třináctidílný seriál Doktor Marcus a jeho rod, sedmidílný seriál o počátku světových agentur – Na začátku bylo slovo a další… Ty poslední jmenované mám ráda.
A když opakují Písaře (Byli jednou dva písaři), Píseň pro Rudolfa III. nebo Nemocnici (Nemocnice na kraji města), tak se dívám. Jeho dialogy, jeho postavy, jeho moralizování mi leccos připomínají… vím, co a kde bylo připsáno , co škrtnuto a proč. Je to moje setkání s autorem, chcete-li. Hodně osobní.
Měl pan Dietl možnost ovlivnit způsob natáčení svých textů nebo se musel přizpůsobit koncepci režisérů, jejichž obrazové vidění bylo v mnoha případech velmi schématické, stereotypní a poplatné době?
M. D.: Sokolovského pojetí nesnášel, Dudek mu vyhovoval. Nudný mu rozhodně nepřipadal. Do natáčení nikdy moc nezasahoval. Seděl doma a psal. Už dávno ponořen do úplně jiného příběhu. Když se ale jeho nový seriál vysílal, pozorně se díval.
Byl pan Dietl za některé své seriálové texty totalitním režimem postižen a perzekuován?
M. D.: Perzekuován byl za své působení ve FITESU, za odmítnutí okupace, za nepodepsání ANTICHARTY, za poslední, okupační díl Rudolfa (Píseň pro Rudolfa III), za okupační tajné vysílání se Škutinou... To mu sečetli, když ho vyhazovali ze strany i z televize. Dost těsně po tom jsem ho potkala.
Jo, a po odeslání seriálu o agenturách do Hamburku byl předvolán k řediteli televize. Bylo mu řečeno, že Ústřední výbor strany  rozhodl, že ten příběh je oslavou nepřátelských nadnárodních imperialistických  tiskových monopolů. Že bude z koprodukční hamburské televize ihned stažen a nikdy  nebude realizován.
Zajímalo by mě (pokud se na to dá odpovědět a budete chtít na to odpovědět), proč vůbec do KSČ vstupoval. Jestli to bylo z politického přesvědčení, z nutnosti, z pracovních důvodů...? A jak těžké bylo vrátit se po vyhazovu zpátky do ČST a jakým způsobem se to podařilo?
M. D.: Do komunistické strany vstupoval jako mladý hoch z vlastního přesvědčení a z vlastní vůle. Tatínek byl dělnický kádr, zinkograf a přesvědčený komunista (v době krize odešel s celou rodinou za prací do Zagorje v Jugoslávii.) V době, kdy do té strany Jaroslav vstupoval, bydleli už v Brně v malém bytě v ulici Na Pískách a jeho maminka prala prádlo pro okolní partaje. Jaroslav vedl svazácký pěvecký soubor podobný jako Pavel Kohout a domníval se, že buduje spravedlivější svět.
Klapky s očí mu padaly postupně, po procesech, po sovětském odhalení, po maďarských událostech. Zajímavé je, že poslední kapkou bylo vyhození jeho milovaného pedagoga Milana Kundery z FAMU. To už tam Jaroslav studoval scenáristiku, a když se to stalo, protestoval tím, že odmítl složit zkoušku z marxismu. Na základě toho nebyl připuštěn ke státnicím a školu tak vlastně nedokončil.
Vyhazov ze strany přijal po vstupu vojsk docela s úlevou. Byl si vědom toho, že po různých neposlušnostech by k tomu dřív či později stejně došlo. Vyhazov z televize nesl podstatně hůř. No a o tom, jak se přes ostravské studio znovu do ní vlamoval, už jsem psala. A právě přes tu snahu o Humberta, setkání s náměstkem a následné Hamry, se mu to se střídavým úspěchem vlastně povedlo. Pracoval v ní externě, zaměstnán tam už nikdy potom nebyl. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

STRANA "22"

"Milionové chvilky" Andreje Babiše

DANIEL SZABÓ / Politická moc bezmocných ve filmech Papírový voják a Taxi, Teherán… aneb hra o lidskou identitu