2. 8. 2016

Václav Bělohradský / EU v Epoše katastrofického unipolarismu

Text vyšel v Lidových novinách 23. 7. 2016

Připomenu na úvod tři okolnosti, které, myslím, vysvětlují současný propad jak mezinárodní autority EU, tak i loajality občanů vůči jejím institucím.
První je konec naděje na prosazení multilaterální správy světa, větší demokracie v mezinárodních vztazích, kterou si poválečné generace Evropanů s EU spojovaly. Po konci bipolarismu trvala krátce možnost ustavit pod vedením Evropy multilaterálnígovernance globalizujícího se světa, která by byla reakcí na deficit historického vědomí a hermeneutické kompetence (schopnosti porozumět jiným historickým světům), charakteristický pro zahraniční politiku USA. Důsledkem deficitu historického vědomí jsou katastrofické vojenské intervence a následný chaos v postbipolárním světě.
Naději na multipolární éru ale zhatilo rozšíření EU o postkomunistické státy, které byly ve velké většině rozhodnými stoupenci amerického unipolarismu jako záruky jejich svrchovanosti a jako jediného legitimního rámce mezinárodních vztahů. Ukázalo se tak, že rozšíření EU o postkomunistické země se významně lišilo od rozšíření z let sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých. V roce 1973 přistupují k ES Velká Británie a Dánsko, země s vyšší kvalitou demokracie, než byl evropských průměr; v roce 1981 a 1986 Řecko, Portugalsko a Španělsko, země, které se vypořádávaly s dědictvím diktatur a učily efektivnímu využívání demokratických institucí; a v roce 1995 se EU rozšířilo o neutrální státy Finsko, Rakousko a Švédsko, jejichž přistoupení zdůraznilo nezávislost struktur NATO a EU a nové bezpečnostní poměry v Evropě.
Rozšíření o postkomunistické „nesamozřejmé“ státy, zejména ty středoevropské a pobaltské, traumatizované častými ztrátami v minulých stoletích jejich historicky rozporné svrchovanosti, přineslo zlom. Nesamozřejmé státy těchto regionů charakterizuje hledání ochránce před hrozbami „ze všech stran“, včetně evropských sousedů, přijímají proto bez námitek roli „ochotných pomahačů“ amerického úsilí o proměnu „unipolar moment“ v „unipolar era“ – okamžiku unipolarismu po pádu SSSR v éru americké unipolární moci. Polsko například přijalo bez větší kritiky sub-imperiální roli v okupaci Iráku, kterou jim nabídla Bushova administrativa a přispělo tak k roztržení EU na pacifickou „old Europe“ a intervencionistickou „new Europe“, jak to ¨vyjádřil D. Rumsfeld.
Typickým příkladem politické filosofie „ochotných pomahačů USA“ je tato úvaha jednoho významného českého komentátora: „Správná otázka pro českého prezidenta proto nezní, co udělá pro to, aby se Němci nemohli roztahovat v českém prostoru, ale co udělá pro to, aby se Němci a Francouzi museli o prostor v Evropě dělit s Američany, co uděláte pro to, abychom tu s Němci nezůstali sami“. Odpověď je jasná: podepíšete (Dopis osmi) jako Václav Havel, který připomíná Američanům, že mají v Evropě i bezvýhradné spojence“ (Daniel Kaiser v LN). Takovýto postoj nedůvěry k evropským sousedům je v neřešitelném rozporu s ideou samostatné role EU v mezinárodní politice.
Druhou okolností, která vysvětluje rostoucí nepopularitu EU v očích Evropanů je fakt, že Maastrichtskou dohodou začalo přebudovávání EU podle marxistické formule, podle níž (kulturní) nadstavba se musí přizpůsobit (materiální) základně, společenské vědomí ekonomickým podmínkám. EK jako osvícený „předvoj evropských národů“ mění materiální základnu – například zavádí společnou měnu bez referend a proti názoru ekonomů – a této materiální základně se vědomí většiny musí přizpůsobit. Je to zcela mylná vize, nadstavba není pasivní příjemce „změn základny“, ale naopak je generuje ve svobodné legitimizující komunikaci ve veřejném prostoru, která má mnoho forem a své vlastní rytmy.
Političtí sociologové Almond a Verba odhalili v knize Civic culture (1960) klíčovou roli politické kultury v demokracii. Od té doby se v různých podobách neustále vrací otázka, jaké společenské vědomí vyžadují demokratické instituce, za jakých kulturních podmínek efektivně fungují? Mnoho empirických výzkumů ukázalo (například R. D. Putnam v knize Making Democracy Work. Civic Traditions in Modern Italy, 1993), že demokratické instituce fungují efektivně jen ve společnostech, v nichž je dost sociálního kapitálu, jako je například důvěra, angažovanost v obraně veřejných statků a obecně sdílená ochota ke spolupráci. Znamená to, že efektivní fungování institucí závisí na legitimnosti, kterou jim připisuje, společenské vědomí, ta nechvalně známá „pouhá nadstavba“.
Socialismus zkrachoval proto, že diktatura jedné strany obrátila poměr mezi společenským vědomím a politickými institucemi – demokratická legitimnost socialistických institucí přijde sama sebou „potom až“ bude pod diktaturou proletariátu dobudována „materiální základna“ socialismu. Rozhodující poučení z neúspěšného pokusu o řešení „krize socialismu“ v šedesátých letech a pak z jeho rychlého zániku v letech osmdesátých, bychom mohli shrnout v tezi, že „demokratická legitimnost institucí je hlavní podmínkou jejich efektivity“. Bojím se, že pokusy o řešení krize „evropského projektu“ zkrachují z podobných důvodů jako socialismus.
Třetí okolností je fakt, že evropské občanství nezačalo být vnímáno jako jediné odpovídající řešení identitární paniky, kterou globalizace vyvolala; naopak, EU je sama vnímána jako identitu ohrožující instituce, spíše než odpověď na identitární krizi. V konfrontaci s masovou imigrací kulturních cizinců se evropská identita zdá příliš abstraktní, proto obrat k „evropským kořenům“, ke křesťanství, k etnické identitě, dokonce k neorasismu. Má to své hluboké důvody. V roce 1976 formuloval německý právní filosof Böckenförde tezi, kterou jsme si zvykli nazývat „Bockenforde-dictum“. Zní asi takto: „Liberální, sekularizovaný stát může fungovat jen díky podmínkám, které sám neumí nastolit. Svoboda, kterou chce svým občanům zaručit, musí být zevnitř regulována morálním kódem jednotlivců a homogenností společnosti, kdyby se ale stát sám pokusil tyto regulující síly nahradit prostředky státní moci a autoritativních morálních příkazů, stal by se státem totalitním“ (Staat, Gesellschaft, Freiheit).
Prudký nárůst heterogennosti společnosti ve věku ekonomické globalizace, její rychlá fragmentace do potenciálních ghett a relativizace etických kódů jednotlivců –- zejména elit – vyvolává strach, že podmínky liberálního státu, které stát sám nastolit neumí, budou zničeny. A strach vyvolává poptávku po silné identitární leadership a neliberální demokracii, kterou přelepujeme povšechnou formulkou „populismus“.
Řekl bych, že slabost EU jako identitotvorné instituce je nejnebezpečnější aspekt současné krize autority EU.

Národní stát jako škola
V románu Muž bez vlastností Roberta Musila říká hrabě Leinsdorf, že Kakánie, mnohonárodní střední Evropu sjednocující Rakousko-Uherská říše, existuje, i když pro něj ještě není žádné správné pojmenování a kakánský lid je třeba teprve vynalézt a vytvořit. Jeho heslem bylo, že „kdo nechodí do školy, je záškolákem, ale škola že zůstává školou, i když do ní nikdo nechodí“. Paralelní akce, velkolepá oslava sedmdesáti let panování Františka Josefa, měla být oslavou pedagogického poslání Rakouska-Uherska. Musil tu postihl rozhodující rys moderních států, totiž jejich pedagogickou funkci: každý úspěšný moderní stát je školou, v níž si stát vychovává svůj národ, ne naopak. Americký federální stát vychoval americký národ, francouzský centralismus národ francouzský, italská republika, zrozená z boje proti fašismu, nakonec vychovala své komunistické a postfašistické strany k demokracii, i když nepříliš vzorné.
Moderní národní stát byl školou, která dělala z etnicky různorodých obyvatel určitých území jeden politický národ, občany jednoho státu. Čtyři úkoly se v té škole řešily: zaprvé budování kulturních a infrastrukturálních podmínek národní jednoty, jednotného jazyka, jednotného veřejného prostoru, jednotného vzdělávacího systému a sítě komunikací, propojující centrum s perifériemi; zadruhé participace mas na výkonu moci; zatřetí integrace národní ekonomiky do mezinárodní dělby práce a státu do systému mocenských aliancí; začtvrté „sociální otázka“, jejímž efektivním řešením byl vývoj práv občanů od práv občanských (omezujících moc), přes práva politická (účast na moci) až k právům sociálním (účast všech na materiálním bohatství společnosti).
Masarykův stát například byla narychlo postavená škola, v níž se překotně učil demokracii národ, poznamenaný „rakušáctvím“, nedůvěrou ke státu a výchovou k „nepolitické politice“. Většina nejlepších žáků toho státu zahynula v rukou gestapa, STB nebo končila v exilu. Pražské jaro bylo možná posledním pokusem pilných žáků první československé republiky o návrat k jejímu historickému raison d´état – demokratickému socialismu.

Evropa a její starý školní program
Je EU školou ve stejně silném smyslu, jako byly národní státy? Myslím, že v bipolárním světě „stará Evropa“, o níž se tak pohrdavě vyjádřil D. Rumsfeld, školou k výchově evropských občanů byla. Připomeňme si její učební předměty.
Ve staré Evropě se Němci učili mít identitu, která by neděsila jejich sousedy, Francie se učila vidět v evropské integraci jediný reálný způsob, jak naplnit své „velmocenské ambice“ a konkurovat americké světové hegemonii s nadějí na úspěch; Italové se učili jak se modernizovat bez nebezpečných konfliktů a jak se nebát své třicetiprocentní antisystémové komunistické strany ani postfašistických hnutí a jak překonávat demokratickými prostředky propast mezi severem a jihem země; malé evropské země byly nadreprezentovány, učily se tak mít důvěru ke svým velkým sousedům, s nimiž neměly dobré zkušenosti, a překonávat společně „provincialismus velkých národů“, jak to kdysi nazval A. J. Liehm.
Rozšířením sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let se učební program „staré Evropy“ prohloubil, ale nemusel se měnit v žádném zásadním ohledu. Vstup Velké Británie a Dánska obohatil evropskou politickou kulturu o zkušenosti národů se starou parlamentní demokracií; přistoupení post-diktátorských zemí v osmdesátých letech vedlo k prohloubení otázek spjatých se sociálně-politickými předpoklady úspěšného přechodu od autoritativních režimů k demokracii, a přistoupení zemí neutrálních bylo symbolickým stvrzením konce studené války a vzájemné nezávislosti EU a NATO, jak jsme už řekli.
Přistoupení zemí postkomunistických do EU v desátých letech tohoto století ale prudce nasvítilo zastaralost učebního programu staré Evropy. Školní osnovy staré Evropy se aktualizovat nepodařilo, loajalita občanů k EU začala rychle upadat, v Itálii například klesla z 57 % v roce 2000 na 27 % v roce 2014, ve Francii na 32,7 %, ve VB na 26.5 %, ve Španělsku na 37,8 %. Více jak polovina občanů – 55 % – důvěřuje EU už jen v Německu, což svědčí o tom, že Němci vnímají (právem) EU jako jejich „cosa nostra“.
Národní průmyslový stát byl efektivní školou pro občany evropských demokracií po více jak dvě století, za jakých podmínek by současná EU mohla přebrat jeho funkci a být školou demokracie v novém tisíciletí?

Dva kroky do propasti
Krizi evropských institucí v postbipolární epoše předznamenaly dva chybné kroky.
Prvním bylo rozšíření EU namísto prohloubení EU. Prohloubení evropské jednoty bylo odsunuto na dobu po rozšíření, ale ukázalo se, že většina postkomunistických zemí vnímá prohloubení integrace jako ohrožení své „nesamozřejmé“ svrchovanosti, jako vývoj směrem k federalizaci, kterou odmítají. V EU navíc neproběhla žádná vážná debata o federalizaci jako „posledním cíli“ evropského sjednocování.
Zadruhé zavedení eura většinou bez referend, v rozporu s většinovým veřejným míněním v Německu a také v rozporu s ekonomickými zákonitostmi. Euro je politická měna, její fungování je zcela závislé na politické vůli ji podporovat, dlouhodobě ale měna bez státu možná není. Motivem zavedení eura byl strach ze sjednoceného Německa, ale jako všechno, co se dělá ze strachu, se obrátilo ve svůj opak – v nástroj německé hegemonie v Evropě.
Bolestivá nerovnováha mezi severem a jihem se zatím řeší na úkor jihu, nenáviděné slovo austerity maskuje utrpení celých generací v Řecku, Itálii, Španělsku nebo Portugalsku; takové jednostranné řešení nerovnováhy v eurozóně je dlouhodobě neudržitelné, nejen z ekonomických ale i morálních důvodů.

EU v epoše globalizace
Myslím, že má-li být EU v postbipolárním světě školou ve smyslu hraběte Leinsdorfa, je třeba zavést do jejího školního programu alespoň těchto pět nových učebních předmětů.
Prvním by měla být historická zodpovědnost Evropy za Třetí svět. Humanitární katastrofy Třetího světa a následné vlny uprchlíků jsou dědictvím evropského kolonialismu a studené války, která se vedla právě tam a která zmarnila proces dekolonizace. Odklizení toxických skládek studené války se nestalo po konci bipolárního světa prioritou Západu, Evropané se nenaučili vnímat holocaust židů jako epizodu v dějinách evropského imperialismu, jak chtěla například Hannah Arendt. Má EU povinnost být otevřena uprchlíkům z Třetího světa v rámci odčinění své historické viny za kolonialismus a za zfalšovanou dekolonizaci? A jakou míru integrace do národních států může EU legitimně vyžadovat na imigrantech ve srovnání s krutě vynucenou asimilací domorodců v evropských koloniálních říších?
Druhým učebním předmětem by měl být multilateralismus v mezinárodní politice, pojímaný jako jediné legitimní succedaneum bipolarismu. Mnohostranná governancesvěta (multipolarismus), jíž by EU měla být hlavním promotorem, není pro nás Evropany jen technickým aspektem mezinárodní politiky, ale základním předpokladem racionality v (mezinárodní) politice – každý unipolarismus je třeba pojednat jako příznak iracionální vůle k moci.
Třetím učebním předmětem v nové škole evropského sjednocování, by měla být teorie a historie „otevřených společností“. Pojem „otevřená společnost“ má pro nás Evropany hlubší smysl než třeba pro Američany, neznamená pro nás jen volný trh, dělbu moci a svobodný veřejný prostor, ale také přístup k vlastní historicitě, ke způsobu, kterým společnost sama sebe produkuje v procesu symbolické interakce. V evropském pojetí patří k otevřenosti i to, co nazýváme „hermeneutická kompetence“, umění interpretovat lidské jednání jako odpovědi na otázky, které nejsou jednajícímu člověku zřejmé, musí je teprve objevit. A objevuje je především v setkání s uměleckým dílem, které v evropském veřejném prostoru hraje výjimečně velkou roli – v něm se ustavuje kritický vztah k historickému kontextu vlastního jednání. Rozumět sobě i druhým se učíme v setkání s uměleckým dílem.
Čtvrtým učebním předmětem v evropské škole musí být sociální práva pojatá jako předpoklad plného občanství demokratického státu – na rozdíl od americké společnosti, kde privatizované zdravotnictví pohlcuje 14 % HDP a přesto jsou desítky milionů lidí bez lékařského pojištění. Sociální práva patří neoddělitelně k evropskému pojetí demokracie, boj o globální konkurenceschopnost nutí evropské státy je silně omezovat. Jak smířit evropské pojetí sociálních práv s globalizací?
Pátým učebním předmětem by měla být „biofilní kultura“, jak to nazývá Josef Šmajs. Ekonomický růst pojatý jako proces, který je hrozbou pro lidské společnosti na planetě Zemi, pokud není podřízen nějakému kulturnímu modelu, v níž příroda není nepřítel, kterého je třeba si podmanit a zapojit do růstu HDP.
Jsme ještě schopni vytěžit z dialogu, který my Evropané vedeme s historickými tradicemi lidstva, kulturní model, v jehož rámci by ekonomický růst měl lidský smysl?

Bludy střední Evropy
Středoevropská kultura byla v osmdesátých letech velkou euroamerickou intelektuální módou, ale na jejím módním (sebe)obraze byla zamalována odvrácená strana staré monarchie – její zkamenělá sociální struktura, klerikalismus a hluboká antidemokratičnost. Rakousko-Uhersko byl stát postavený na hegemonii šlechty, církve, byrokracie, armády a úzkých finančních elit. Tyto klečící, stojící a sedící armády (kněží, vojáků a úředníků) byly „nadnárodní“, pohrdaly demokracií, ale vyznávaly „právní a morální řád“ jako svého druhu náboženství; deficit demokratické legitimnosti chtěly překonat kompetentností státních úředníků, vznešenou uměřeností elit a obecnou úctou k legalitě a dobrým mravům. Nechutí k demokracii jako „politické politice“ pragmatických kompromisů mezi nositeli různých zájmů se nakazili i intelektuálové a umělci, kteří přejali od šlechty přezíravý postoj k demokratickému tisku a masovým hnutím („parlamentarismus je kasernování politické prostituce“ a „Žurnalismus … hubí duchovní vnímavost potomstva“ – napsal například Karl Kraus). I v současné střední Evropě jsou intelektuálové nositeli bacilu „pohrdání masovou demokracií“.
Franz Werfel napsal, že Rakousko-Uhersko nebylo melting pot, tavicí pánví, v níž by se národy v překotném rytmu průmyslového věku přetavovaly v novou jednotnou hmotu; bylo spíše humusem, do něhož národy měly padat pomalu jako tlející podzimní listí. Místo dlouhého podzimu  středoevropských národů přišla v roce 1914 krutá zima a pak krátké hlučné „jaro malých národů“. Stará monarchie se rozpadla do „nesamozřejmých“ států, heterogenních nehistorických útvarů, v nichž se menšiny cítily smrtelně ohroženy přítomností „pokrevně“ cizích elementů a pro které byly hrozbou i sousední státy. Prudce v nich rostla poptávka po vůdcích bojujících za ustavení „antipolitické“, cizími elementy neznečištěné, pospolitosti pravdy a krve. A s poptávkou roste nabídka, antipolitičtí vůdci přišli.
Demokracii v nesamozřejmých státech střední Evropy ohrožují tři staré bludy, které nikdy nevymizely, jen se převlékly do nových kostýmů. Zaprvé stále se vracející bludná víra, že spása přijde z nějakého čistého vnějšku politiky, že politikou nezkažený hrdina ve službách „vyšších než politických“ hodnot nastolí „pravdu a lásku“. Zadruhé etnická ne politická definice národa: národ jako uzavřená pokrevní pospolitost sobě si navzájem (jazykově, kulturně, rasově) podobných, kterou je třeba bránit před „příliš“ otevřenou a „příliš“ rozpornou občanskou společností „sobě si nepodobných“ – imigranti a přistěhovalci ohrožují národní identitu, i když respektují ústavu a umí česky! Třetím bludem je pohrdání intelektuálních elit masovou kulturou, v níž jejich elitářské cítění nedokáže vidět než „ohrožení vyšších kulturních hodnot“. Tato polarizace na elitní „kulturu na stupínku“ a zpotvořenou masovou kulturou, o níž ti na stupínku mluví s pohrdáním, vede k oslabení demokratické politické kultury, oba póly tohoto napětí si totiž snadno zdůvodní neliberální demokracii. Jedni proto, že těm na stupínku nerozumějí, jsou to paraziti veřejných rozpočtů, dotovaní žvanilové; a druzí proto, že těmi prvními pohrdají, musejí být vedeni, jinak si zvolí špatně své vůdce.
Nejdůležitější podmínkou rozvoje demokratické politické kultury je vzájemná prostupnost vyšší a nižší kultury ve veřejném prostoru.
Okomentovat