Daniel Szabó / První čtvrtina "vyvolených" veršů

A NA MĚ JE, JEN ABYCH...

Ve Svaté zemi

Oslavují mrtvá těla

Země bez viníků

Kde zůstali jen oběti

Soucit,

nahrazen modlitbou o samotě

Nekonečnost pomsty

Stojící čelem k velké prázdnotě

Živý mlčky věnují slova mrtvým

 Nic, je jako skutečnost okamžiku

 O níž donekonečna metáme kostky

 Tak, jako o svou duši

COVER

Smyčce tiše bijí do ušních bubnů

Struny napjatě těkají temnotou

Čísla v knize snů

Jsou topena rukou ženy

Jazzem opojený citrónový incest

Roztaje v ledovém pramenu panny

Čerstvý vítr v těsném prostoru

Zachraňuje povadlé společenství všednosti

Enklávy strachu

Proudící až k vrcholu

V rovinách mlčení

chystají hodinu vlků. 

ČAS

Čas nás obešel třikrát dokola

na pohyblivých hranicích

vystavených z hořících dlaní

dotýkajících se obličeje

Znaveně volám a mávám

na sladký oceán nahořklé lihoviny

Vzdám se rány z milosti,

která mi opatří černobílé alibi

Kam až můžeme jít,

když ne do mraků,

kde sníh se mění v doutnající pochodeň

a touha chvěje se v myšlenkách

na zavřená ústa křiku

FILMOVÁ

Bojíme se nahoře,

na věži,

tam, kde leží Ederlezi

Cítíme se Obětmi a vrahy

Sami,

utopeni v Hotelu za milion dolarů

Cestujeme z města

Posedlí touhou,

spatřit Eliščinu divočinu

Někteří,

vedou po svém boku Velké zvíře

Jiní,

Černou kočku a Bílého kocoura

Zajmuti Chutí třešní

Tančíme v temnotách

V té jediné,

která nám v hluboké noci

zbývá v Havanském Social clubu

Dle Pravidel moštárny

se každé ráno schází Samotáři

převlečeni do Kůže Johna Malkoviche

a Cestují pustým lesem,

tak, jako kdysi cestovali Proroci a Básníci,

když vedli Bitvu o Život

Hej, Anděli Damieli

Vzpomínáš na Dolly Bell?

Na tu, která prožila v Domě k pověšení

polovinu svého života v Undergroundu

a na Pana Tadeuzse,

jenž nalezl v Kanálech Popel i démant,

ale tvářil se jako Člověk z mramoru

Každý měsíc si zajdeme k Lazebníkovi,

co stříhal Krále Ubu na Sibiři

a Znaveni sluncem

jdeme hledat Silnici vedoucí k Amarcordu.

Žijeme v oblouznění

Plni zbytečné krutosti

HIÁT

Pamatuješ, jak jsi stála na nádraží

Pršelo a vítr foukal

Odjížděl jsem s tím,

že se vrátím

Chtěl jsem k tobě natáhnout ruku,

ale cosi mě zadrželo

Byla to malá přeháňka,

která utrousí medovou kapku blaženosti

Po níž ochutnáš zalepené rty

a zjistíš podobnost chuti,

prostorově se rozpínající do všech stran