19. 11. 2016

Daniel Szabó / Třetí a čtvrtá čtvrtina "vyvolených" veršů




PARALELNÍ SVĚT


Nechám se ničit nocí
Dnem budu tápat,
Houpat tě v bocích
Přežít v tvé moci
Opustit sám sebe,
Génia loci

Tvářím se jako strach
Ty pluješ větrem,
Bezvládný mrak
Tisíckrát ze spánku
Křičím tu větu
Přežijí jen slušní a samota

Vyloď se se mnou na březích nekonečna
Kde nejsou žádná jména
Kde zvuk se roztříští o křídla plačících andělů

Ne, nejsem smutný,
Když míjím noční mosty
Když otevírám okno po ránu
A všude jen zdánlivé ticho

Už se to stalo
A já nechci stát mezi jedním ani druhým
Nechci slyšet tikat čas
V uplynulých hodinách trestu
Možná bude pršet,
Ale teď ještě ne
Teď nechme tryskat slova
A modleme se
Aby po nich nezůstalo nic

Ani zmařený život
Na jehož konci stojí otázka,
Ale také slzy,
Které se vám nepodobají
A já marně pátrám, proč.




PÍŠI


Píši všem pohanům
Bojícím se přijmout smrt v paternosteru
Tam, kde splyneme s časem spojitých nádob
Naslouchajíce klepotu tichosti v obejmutí


Rozprchlý dusot deště
Odtéká z blátivého davu
Současnost držena v dlaních večerů
Omotána znepokojivou bezejmenností


Vyrovnat nenapravené vinny,
jako bych se loučil se světem
Nepředstavitelně odcizeni
Nezvěstni sami v sobě


Studený pot zabíjí kouzlo dne
Pulsující marnosti v pravé poledne




POSLEDNÍ


Nebezpečně otevírá svou mříž
Kdekdo je podroben jejím plánům
Pokus se a zapomeň
Tryzna není světlem tvým


Nevěšet hlavu, říkají,
Ale kvůli čemu ne
Kvůli lidem, kvůli ženě, kvůli smrti za živa?
Postavit se čelem, říkají,
Ale proti čemu?
Proti utrpení?, které lze jen zmírnit


Nic a všechno jsou východiskem,
Ale ani jednoho nelze dosáhnout
A my jsme mezi těmito dvěma póly
Kde jeden pro druhého oheň zažehává




         PROMĚNA


         Proč se nikdy neprotínáš
         S tím s kým chceš být
         Kolem ostatním hlavy stínáš
         A stále reálně sníš
         Obsáhnout vše co tě obepíná
         Obejmout sílu,
         Která se vzpíná

         
         Tak mávej, mi mávej
         Dlaně si odlož do kapes
         Můžeš li, vstávej
         Z hloubky do nebes
         Stále si házej
         Padne li krása nebo děs


         Vždyť už to víš
         Jak má se tu žít
         Vždyť už to znáš
         Jak na nohou stát
         Marně se ptáš
         Jak všechno znát


         Dávej si, dávej
         Tenhleten marnivej svět
         Skláněj se, skláněj
         Nad tím kdo nepozná hned
         Zkoušej to, zkoušej
         Složit slovo z několika vět


         Lehce se loučíš
         S tím co nemáš
         Trpce se vracíš
         Minulost si chytáš
         A čas stále běží
         Tam kam nemá
         Zachytit ho
         To chvíli trvá


         Chodíš a bloudíš po okrajích
         Led se tenčí
         A dech se tají
         Kam až teď dojdeš
         Sama nevíš
         Jen snad doufej,
         Že něco změníš




          Ragún


          Mám pocit, že jsem vzhůru
     Barmský stařík mi drží nad hlavou červený deštník,
          pod nímž v podřepu vyprazdňuji své útroby
          A příval vody smývá nečistou bolest světla


          Přehnala se první letní bouřka
          a vyloupila svůj denní příděl
    Ptáci si začali skládat stejné účty jako za rozbřesku
                          
          Anděl milosrdenství
          dál zapisoval krvavé romány. 
                             




           Sny


           Sny, které bych rád spatřil
           Za mne sni
           Sny utopené
           Tajemstvím obestři


           V klidu a pokoji
           Opij  se drahým francouzským vínem
           Sny se ničeho nebojí
           Ať je vinen kdokoliv 


           Protnout se v průsečíku
           Zatemňujícím střed světa
           v němž je černý střevíc víc,
           než jen otiskem své doby


           Připnout si odvahu
           na klopu saka
           a v rytmu večerního cvrkotu hmyzu
           nechat si dlaní projít čáru pokory




TOBĚ 


Jen jednou
Zjeví se Ta,
která tě přiměje k návratu
K návratu z úzkosti
do situace života…

… Mít hodně rád
a mít k tomu dost síly! (Orten)
         … Sílu dávat, ne brát… 




TOTOŽNOSTI


Kde je ten šašek
Co  procházel se tu s tulačkou
Studeným pokojem
V němž lži zhořkly

Záhadně a krátce
Se zraňujeme
V zahradě u hranic ticha

Snídám své srdce
Na stříbrném podnose dějin
Rozcuchané páže se na mě směje
A já začínám důvěřovat všednosti

Žijeme z času ukradeného jiným,
Řekl bych,
I když nic podotknout nechci
Jen vejdi…




ÚČASTNÍCI  ZÁJEZDU


Stáváme se účastníky zájezdu
Na týden, na věčnost
Ze scény mizí tichost
Tělem sotva slyšitelná


Sluneční třpyt
obrazí se v zorničkách
a spatřuji siluety tam,
kde jsem byl věčný rádce


Postavit vzduch
Na úroveň kvílení kočky,
která je plná symbolů
a symboly jsou taženy vírou nahoru,
ven z času a prostoru.




         VÍTR NÁS ODVANE



         V podivuhodné noci
         Prostoupené žalem
         Kdy vítr má intimní hodinu se stromovým listím
         Je cítit strach z pustoty

         Poslouchej,
         Vítr povykuje temnotou
         Bdím bez dechu
         S podivuhodným vetřelcem zdejšího štěstí
         Jsem oddán vlastní beznaději

         Poslouchej,
         Poslouchej šťastně!
         Slyšíš povykující temnotu?
         Temné peklo a
         Kosící se vítr nám jde cestou naproti

         V podivuhodné noci
         Nepokojný rudý měsíc na střeše
         Pln strachu
         A okamžik se může proměnit
         v hromady truchlících oblak
         zlomených očekáváním padajícího deště
         a po něm nic
         jen rozbitá noc
         a země tiše stojí
         za oknem neznámá,
         od hlavy až k patě

         Vlož své hořící ruce
         Do paměti mé
         Svěř své rty
         stejně horlivé citu
         mým líbajícím rtům
Okomentovat