Daniel Szabó / Třetí a čtvrtá čtvrtina "vyvolených" veršů
PARALELNÍ SVĚT
Nechám se ničit nocí
Dnem budu tápat,
Houpat tě v bocích
Přežít v tvé moci
Opustit sám sebe,
Génia loci
Tvářím se jako strach
Ty pluješ větrem,
Bezvládný mrak
Tisíckrát ze spánku
Křičím tu větu
Přežijí jen slušní a samota
Vyloď se se mnou na březích nekonečna
Kde nejsou žádná jména
Kde zvuk se roztříští o křídla plačících andělů
Ne, nejsem smutný,
Když míjím noční mosty
Když otevírám okno po ránu
A všude jen zdánlivé ticho
Už se to stalo
A já nechci stát mezi jedním ani druhým
Nechci slyšet tikat čas
V uplynulých hodinách trestu
Možná bude pršet,
Ale teď ještě ne
Teď nechme tryskat slova
A modleme se
Aby po nich nezůstalo nic
Ani zmařený život
Na jehož konci stojí otázka,
Ale také slzy,
Které se vám nepodobají
A já marně pátrám, proč.
PÍŠI
Píši všem pohanům
Bojícím se přijmout smrt v
paternosteru
Tam, kde splyneme s časem
spojitých nádob
Naslouchajíce klepotu tichosti
v obejmutí
Rozprchlý dusot deště
Odtéká z blátivého davu
Současnost držena v dlaních
večerů
Omotána znepokojivou
bezejmenností
Vyrovnat nenapravené vinny,
jako bych se loučil se světem
Nepředstavitelně odcizeni
Nezvěstni sami v sobě
Studený pot zabíjí kouzlo dne
Pulsující marnosti v pravé
poledne
POSLEDNÍ
Nebezpečně otevírá svou mříž
Kdekdo je podroben jejím plánům
Pokus se a zapomeň
Tryzna není světlem tvým
Nevěšet hlavu, říkají,
Ale kvůli čemu ne
Kvůli lidem, kvůli ženě, kvůli
smrti za živa?
Postavit se čelem, říkají,
Ale proti čemu?
Proti utrpení?, které lze jen
zmírnit
Nic a všechno jsou východiskem,
Ale ani jednoho nelze dosáhnout
A my jsme mezi těmito dvěma póly
Kde jeden pro druhého oheň
zažehává
PROMĚNA
Proč
se nikdy neprotínáš
S
tím s kým chceš být
Kolem
ostatním hlavy stínáš
A
stále reálně sníš
Obsáhnout
vše co tě obepíná
Obejmout
sílu,
Která
se vzpíná
Tak
mávej, mi mávej
Dlaně
si odlož do kapes
Můžeš
li, vstávej
Z
hloubky do nebes
Stále
si házej
Padne
li krása nebo děs
Vždyť
už to víš
Jak
má se tu žít
Vždyť
už to znáš
Jak
na nohou stát
Marně
se ptáš
Jak
všechno znát
Dávej
si, dávej
Tenhleten
marnivej svět
Skláněj
se, skláněj
Nad
tím kdo nepozná hned
Zkoušej
to, zkoušej
Složit
slovo z několika vět
Lehce
se loučíš
S
tím co nemáš
Trpce
se vracíš
Minulost
si chytáš
A
čas stále běží
Tam
kam nemá
Zachytit
ho
To
chvíli trvá
Chodíš
a bloudíš po okrajích
Led
se tenčí
A
dech se tají
Kam
až teď dojdeš
Sama
nevíš
Jen
snad doufej,
Že něco změníš
Mám pocit, že jsem vzhůru
Barmský stařík mi drží nad hlavou červený deštník,
pod nímž v podřepu vyprazdňuji své útroby
A příval vody smývá nečistou bolest světla
Přehnala se první letní bouřka
a vyloupila svůj denní příděl
Ptáci si začali skládat stejné účty jako za rozbřesku
Anděl milosrdenství
dál zapisoval krvavé romány.
Sny
Sny, které bych rád spatřil
Za mne sni
Sny utopené
Tajemstvím obestři
V klidu a pokoji
Opij se drahým francouzským vínem
Sny se ničeho nebojí
Ať je vinen kdokoliv
Protnout se v průsečíku
Zatemňujícím střed světa
v němž je černý střevíc víc,
než jen otiskem své doby
Připnout si odvahu
na klopu saka
a v rytmu večerního cvrkotu hmyzu
nechat si dlaní projít čáru pokory
TOBĚ
Jen jednou
Zjeví se Ta,
která tě přiměje k návratu
K návratu z úzkosti
do situace života…
… Mít hodně rád
a mít k tomu dost síly! (Orten)
… Sílu dávat, ne brát…
TOTOŽNOSTI
Kde je ten šašek
Co procházel
se tu s tulačkou
Studeným pokojem
V němž lži zhořkly
Záhadně a krátce
Se zraňujeme
V zahradě u hranic ticha
Snídám své srdce
Na stříbrném podnose dějin
Rozcuchané páže se na mě směje
A já začínám důvěřovat všednosti
Žijeme z času ukradeného jiným,
Řekl bych,
I když nic podotknout nechci
Jen vejdi…
ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU
Stáváme se účastníky zájezdu
Na týden, na věčnost
Ze scény mizí tichost
Tělem sotva slyšitelná
Sluneční třpyt
obrazí se v zorničkách
a spatřuji siluety tam,
kde jsem byl věčný rádce
Postavit vzduch
Na úroveň kvílení kočky,
která je plná symbolů
a symboly jsou taženy vírou
nahoru,
ven z času a prostoru.
VÍTR NÁS ODVANE
V
podivuhodné noci
Prostoupené
žalem
Kdy
vítr má intimní hodinu se stromovým listím
Je
cítit strach z pustoty
Poslouchej,
Vítr
povykuje temnotou
Bdím
bez dechu
S
podivuhodným vetřelcem zdejšího štěstí
Jsem
oddán vlastní beznaději
Poslouchej,
Poslouchej
šťastně!
Slyšíš
povykující temnotu?
Temné
peklo a
Kosící
se vítr nám jde cestou naproti
V
podivuhodné noci
Nepokojný
rudý měsíc na střeše
Pln
strachu
A
okamžik se může proměnit
v
hromady truchlících oblak
zlomených
očekáváním padajícího deště
a
po něm nic
jen rozbitá
noc
a
země tiše stojí
za
oknem neznámá,
od hlavy až k patě
Vlož
své hořící ruce
Do
paměti mé
Svěř
své rty
stejně
horlivé citu
mým
líbajícím rtům
milovnice
rtů a citu.
Click on the link Daniel Szabó / Básně I
Click on the link Daniel Szabó / Básně II
Click on the link Daniel Szabó / Básně I
Click on the link Daniel Szabó / Básně II
Komentáře