17. 1. 2018

Daniel Szabó: Drahoš spasitelem národa? Rozhodně ne, stejně jako Zeman ne...





"V hospůdce páté cenové skupiny.
V hlavě mám pivo, ale ne piliny.
Tam venku zmeškal jsem start.
Co mi svět dává, nespletu do věnce.
To všechno vzal by bezrukej z kredence.
Čmárám si na umakart, na umakart, na umakart."



Vést debatu o tom, že kdokoliv bude lepším prezidentem než Zeman, nemá valnou relevanci. To berme jako holý fakt. Otázkou je, proč se Drahoš stal protikandidátem Zemana ve druhém kole. Východisek se nabízí několik.

První kolo prezidentských voleb nebylo volbou pro někoho, ale volbou proti někomu. Nevolit Zemana, ale kohokoliv jiného. To bylo poselství posledních měsíců. Ale čeho se tím dosáhlo? V podstatě jen toho, že Zeman nemá ve druhém kole silného protikandidáta. To ovšem neznamená, že Drahoš nemůže Zemana porazit. Ale opět to nebude volba pro Drahoše, ale proti Zemanovi.


Silné osobnosti typu Fischera nebo Horáčka, zůstali mimo hru. Důvod? Většina voličů jim prostě nerozuměla. Což není nic překvapivého, většina voličů politice rozumí minimálně. Ale to není problém Horáčka ani Fischera, že jim lid nerozumí. Je to především ostuda a problém lidu. O to větší je překvapení, že do druhého kola postoupil vzdělaný akademik a ne vzdělaný diplomat, nebo vzdělaný sociální antropolog. To je jen další utvrzení toho, že volba nebyla o kandidátech, ale proti jedinému kandidátovi - proti stávajícímu prezidentovi.



Fischer i Horáček mohli být silnými protikandidáty Zemana na domácí politické a společenské scéně. Která bude další čtyři roky stěžejní pro tuto zemi. Andrej Babiš nebude brát ohledy na nikoho, ani na prezidenta. Pokud vyjde vítězně z kauzy Čapí hnízdo a podaří se mu získat důvěru poslanců pro jeho vládu, jeho vliv a moc se ještě posílí. S Drahošem by do prezidentského úřadu přišel nejspíše konzervatismus a formálnost. Už samotný fakt, že se Drahoš obklopil "armádou" poradců, která čítá třináct hlav, nesvědčí o jeho přílišném politickém sebevědomí. Doufejme, že Jiří Drahoš, pokud by se stal prezidentem, byl silným protihráčem vlády i parlamentu a především premiéra. Ale silně o tom pochybuji, že by překročil svůj akademický stín...

Už před mnoha lety Egon Bondy konstatoval, že "žijeme ve společnosti, kterou řídí mafiánské oligarchie". MartinJirous k tomu dodal "na reformní komunisty jsme měli, máme a budeme mít s Bondym stejný názor, je to všechno svoloč...".

Autor upozorňuje, že nebyl voličem Miloše Zemana...

Povolební "prezidentská" kocovina kopíruje předvolební i povolební vyprázdněnost voleb parlamentních. Politickou i společenskou. Jen se nám trochu proměňují ochotnické figury. Trapnost a demagogie voličů jsou jen zrcadlem oligarchy a absolutisty v podobě slizkého estébáckého agenta a jeho hesla "všechno nám tady rozkraďli". Zdatně mu sekundují fialový Petr s modrým ptákem, který je jen o něco málo kultivovanějším alter egem Topolánka a Nečase. V posledních týdnech je jeho oblíbená fráze "musíte si zvykat".

Dalším do "party hic" je pirát Ivan, který v malém připomíná stranu jednoho muže. Jen místo Agrofertu propaguje jakousi pofidérní otevřenost. Xenofobní individuum Schmitzerovského typu "Japonec, ty vole, ty vole, Japonec" útočící na nejnižší lidské pudy, je výstavním kusem dobytka. Pak tu máme matadora Filipa, který je mazaná liška, ztrácející dech a už si nevystačí s jednou frází o důležitosti parlamentu, kterou tak věrně představuje už 21 let. Luboš se rozhodl udělat revizi partaje a objede s Chovancem kraje. Ještě někam uklidit dosluhujícího premiéra Bohouše a "reorganizace" soc. dem. může začít.

"Křesťan" Pavel pokračuje v Luxově strategii vyčkávání a braní postů za každou cenu. Pomoc bližnímu svému je přeci křesťanskou povinností. Politický šíbr nejhrubšího TOP zrna, král Miroslav, je nahý. Sice nechce uhnout, ale komu to vadí. Všichni ho překročí. Tak aspoň složil funkci a bije na poplach proti ohrožení demokracie, kterou tolikrát sám zašlapal do země. Faktickými vítězi voleb jsou Farský a Gazdík, kteří si udrželi alespoň nějakou morální a etickou tvář.

Říjen 2016

28. říjen 2016 byl očekávanou událostí, která odhalila stav současné tuzemské společenské a politické situace. Situace notně upatlané, rozplizlé a nedůstojné. Negativní podíl na stavu věcí má prezident Zeman i jakási "kulturně politická alternativní fronta". Tento týden také můžeme považovat za začátek prezidentské kampaně, byť jsou volby na pořadu až za rok a čtvrt. Pokud se Miloš Zeman rozhodne kandidovat, bude mít jeho protivník, s největší pravděpodobností, známý hlas a známou tvář. Michal Horáček ovšem "uchopil" celou situaci jaksi vágně a nešikovně. Postavit alternativu vůči prezidentovi na odporu a nenávisti, je krátkozraké a politicky nepromyšlené. Zeman v celém prezidentském období nemá mnoho co nabídnout. O to více se nabízela strategicky zvládnutá a promyšlená příprava a kampaň jednoho kandidáta, která by představovala alternativní možnost volby v roce 2018. Času na to bylo mnoho, ale schopných lidí málo. Cílit na "pražského" menšinového voliče, mixem propagandy a osobních postojů a názorů,  nedává žádný smysl. Pokud chce Michal Horáček a jeho tým kandidovat a uspět v druhém kole prezidentské volby, musí masivně změnit strategii a přístup. Jinak celá "politická alternativa" zůstane jen prázdným gestem směšnosti.     


Níže je uveden text o volbě prezidenta z roku 2013   

Je týden po volbě nového prezidenta a média zaplavilo nekonečné množství seriózních analýz i bulvárních článků, které se věnují průběhu kampaně a samotným výsledkům voleb. Zaměřme se na psychologické hledisko volby hlavy státu a na důvody, proč Miloš Zeman porazil Karla Schwarzenberga.

Prezidentská volba vyvolala určitou míru politizace a polarizace ve společnosti. Můžeme spekulovat o tom, jestli byla z velké části povrchní nebo z menší části hlubší, ale nic to nemění na faktu, že lidé se snažili porozumět prezidentským kandidátům v jejich jednání a chování a v určitém politickém kontextu a systému. Pravdou také je, že jim to samotní kandidáti a média nijak neulehčovala. Kampaň se příliš nezaměřovala na profesní, politické a vzdělanostní předpoklady kandidátů, ale spíše na názory na jakékoliv témata a na osobní život kandidátů. Uveďme tedy pár příkladů, proč se nakonec prezidentem stal Miloš Zeman.

Zaprvé byl nejvíce racionálním kandidátem. Dokázal obratně ospravedlňovat své chování a vytvořil si neproniknutelný obranný mechanismus. Pasoval se do role levicového humanisty, kterému nechybí ekonomické a historické znalosti. 

Zadruhé dokázal být jako jediný opravdovým politickým aktérem, politickým člověkem a politickým vůdcem. Uměl těžit ze své politické minulosti a neváhal své zkušenosti zužitkovat pozitivně i negativně. V diskuzích se snažil zabývat se politickými jevy a zaujímat k nim určitá stanoviska.

Zatřetí uměl nejlépe řídit své myšlení a jednání k určitému cíli (funkci prezidenta). Jeho osobnostní rysy měly konzistentní povahu a jeho styl byl a je snadno zapamatovatelný ostatními lidmi. 

Začtvrté se snažil prostřednictvím své inteligence tvořivě řešit situace, které vznikaly. Jeho schopnost samostatného myšlení byla třídu výš oproti ostatním kandidátům. 

Zapáté dokázal nejlépe ovládat kolektivní nevědomí voličské masy a dokázal jí vnutit svůj pohled na různé pojmy, symboly a mýty. Prosazoval tím pádem své zájmy, které byly zaměřené na jeden konkrétní pragmatický prvek, kterým bylo vítězství ve volbách.

Zašesté si udržel konstantní postoj k určitým otázkám a dokázal neustále reagovat na podněty, situace, ostatní kandidáty i sebe sama. Stal se symbolem jakéhosi příkladu konzervativního socialisty. 

Zasedmé se jedním ze symbolů volby stala Zemanova dcera. Tím prokázal, na rozdíl od Schwarzenberga, který své blízké prakticky neukazoval, že mu není lhostejný důležitý socializační prvek společnosti, kterým je rodina. Zdánlivě banální rozdíl, který ale citelně ovlivnil určitou generační vrstvu voličů.

Zaosmé dokázal nejlépe využít propagandy, pomocí níž ovlivňoval a manipuloval hodnoty tak, aby změnil postoje a politické aktivity lidí. Většinou nemluvil přímočaře o kontroverzních tématech, ale útočil různými postranními metodami, které splnily svůj účel. Uvědomil si, že politická témata jsou u veřejnosti vytvářena masovými médii. Dokázal tomu přizpůsobit svou kampaň a využil masová média jako trhu s politickými informacemi. 

Miloš Zeman rozhodně není představitelem moderní evropské levice, tak jak ji reprezentuje třeba SPÖ, SPD nebo Labour Party. Ale jako jeden ze dvou kandidátů (společně s Jiřím Dientsbierem) pochopil, že je výhodou, mít za sebou viditelnou politickou stranu, popřípadě být jejím lídrem. Lidé vnímali SPOZ jako menší sestru ČSSD a měli celkem konkrétní představu, jakou politiku provozuje. Tím se Zeman velmi lišil od Schwarzenberga, který měl v zádech pouze nápis TOP 09, který je lidmi vnímám v negativních konotacích. V neposlední řadě se Miloš Zeman projevoval jako nejschopnější veřejný politický činitel, kterému je blízká sociální politika, prostřednictvím které se snaží ovlivňovat sociální realitu. Bohužel, voliči již příliš nevnímali to, že tuto politiku často ilustruje na příkladech Německa nebo Rakouska, které jsou typickými představiteli konzervativního pojetí režimu.  

Autor upozorňuje, že nebyl voličem Miloše Zemana a přál si, na postu hlavy státu, ženu...
Okomentovat