26. 5. 2018

Teorie politické a sociální spravedlnosti na základě společenské smlouvy






"Ducha doby nelze postihnout kategoriemi lidského rozumu."       

C. G. Jung







Vyprázdněnost politických stran a absence idejí nás vede k otázkám. Mnoho lidí pochybuje o smyslu ekonomického, společenského a politického systému, ve kterém žijí. Ztráta jistot, udržujících rovnováhu. Hledání odpovědí, které odhalují souvislosti mezi pojmy jako demokraciesvobodaspravedlnostvolnostrovnostPospolitost jako společenský systém, který zahrnuje potřeby celku i každého svého člena. Demokracie jako míra moci rozhodovat o pravidlech, podle kterých budou lidé žít. Svoboda, ve které nám není  bráněno v uskutečňování naší vůle. Nebrání nám v tom nikdo jiný, ani nebráníme sami sobě. Rovnost zacházení se všemi stejně. Jsme si rovni před Bohem? Lze chápat jen v souvislosti s konečností života – smrt. Daleko více jsme si rovni v rovinně zákonné, občanské a právní.  Rovnost jako utilitarismus – z morálního hlediska má největší význam užitek a štěstí, oboje v maximální míře.  Pojem rovnosti úzce souvisí s pojmy jako dostatek nebo sebeúcta. Spravedlnost jako práva a povinnosti. Volnost vnímaná ve smyslu fyzického pohybu, nebo také ve smyslu neoliberalismu - laissez-faire. 


Stručný prolog jako nahlédnutí na základní pojmy bytí, nás přivádí ke společenské smlouvě. Paktu, který uzavíráme v rovině politické i sociální. Často nemá ani formu písemného závazku, ale jen jakousi nepsanou šablonu souborů a pravidel, které se udržují na základě společenského konsenzu. Pokusme se podívat na společenskou smlouvu, tak jak se utvářela v historii času a dějin. 




Svoboda a rovnost

Uskutečňovat spravedlnost v pravém slova smyslu, se v dějinách nepodařilo nikomu, snad kromě Krista. Přitom se spravedlnost vyskytuje ve filozofii již od dob Aristotela. Sociální a politické kontury pojmu spravedlnosti dostávají jasnější obrysy až v 17. století díky Thomasu Hobbesovi. Rozmach zkoumání spravedlnosti na základě společenské smlouvy přichází v 18. století díky osvícenství. Pod pojmem společenská smlouva je třeba si představit „fiktivní koncept, který pomáhá vyložit a zdůvodnit jisté uspořádání společenských vztahů. Dohodu mezi autonomními, svobodnými a rovnými individui, která se zřeknou části svých soukromých práv ve prospěch jimi zřízené či legitimované suverénní moci tak, aby byla trvale zajištěna práva obecně žádoucí“ (Swift, 2005).



Základní problém sociální spravedlnosti leží v napětí mezi formální svobodou a materiální rovností. Při konkrétním utváření systému sociální spravedlnosti jde o překonání tohoto napětí demokraticky přijatelným způsobem. Prvním způsobem je liberální a neoliberální tendence. Ta se snaží jménem formální svobody přenechat sociální spravedlnost svobodnému trhu a redukovat ji na ekonomickou spravedlnost výkonu. Druhý způsob je ideou rovnosti v blahobytu, který se zasazuje o co možná největší vyrovnání životní úrovně občanů. Třetí způsob je liberální rovnost zdrojů vycházející z teorie Johna Rawlse. Snaží se o vyrovnání startovních a základních podmínek občanského života.


       
Absolutistická politická filozofie Thomase Hobbese

Významným novověkým filozofem, který se důkladněji zabýval teorií společenské smlouvy a detailně ji popsal, byl anglický filozof Thomas Hobbes (1588-1679). Prvním Hobbesovým politicky laděným dílem byly Základy práva přirozeného a politického (první část tvoří slavné pojednání O lidské přirozenosti) z roku 1640. Stěžejním Hobbesovým dílem v oblasti teorie společenské smlouvy je Leviathan z roku 1651. Pro název díla si Hobbes zvolil biblickou mořskou nestvůru, která mu symbolizuje společnost, přesněji řečeno stát. Název díla sám o sobě vypovídá o tom, že jeho teorie má k liberalismu daleko, jejím účelem totiž bylo zdůvodnit panovnický absolutismus.

Příčinami lidských sporů, jež plynou z lidské přirozenosti, jsou vzájemná soupeřivost a touha po slávě. Každý je každému nepřítelem, člověk je člověku vlkem. Tento stav, Hobbesem nazývaný stav přírodní, v němž vládne absolutní svoboda a egoismus. Zmíněný stav není uspokojivý pro nikoho, dokonce ani pro ty nejsilnější, které může časem oslabit nemoc či samotné stáří. V přírodním stavu tak žijí lidé se strachem o svůj život, jsou osamělí a jejich život je ubohý. Hobbes dále rozděluje dva pojmy - přirozené právo a přirozený zákon. Přirozené právo je svoboda každého člověka uplatňovat svou moc, jak sám chce, k zachování své vlastní přirozenosti, to znamená svého vlastního života. Přirozený zákon je obecné pravidlo objevené rozumem, které člověku zakazuje dělat to, co ničí jeho život nebo ho zbavuje prostředků nezbytných k jeho zachování, a opomíjet to, pomocí čeho by se mohl nejlépe zachovat.

Přirozený stav je podle Hobbese válkou všech proti všem, je to stav, v němž není žádných zákonů, lidé si dělají, co chtějí. Pokud lidé chtějí žít v míru, musí opustit tento stav – musí se vzdát některých svých práv a přijmout určité závazky v podobě zákonů. Jediným východiskem z válečného stavu je uzavření smlouvy, prostřednictvím které si lidé navzájem postupují svá práva za účelem zajištění života. Člověk se některých svých práv vzdává a jiná odevzdává ve prospěch druhých. Činí však z vlastní vůle, proto své rozhodnutí nemůže již nikdy zrušit. Smlouvu tedy nelze svévolně zrušit, a v souladu se třetím přirozeným zákonem by lidé měli sjednané smlouvy vykonávat.

K tomu, aby byly přirozené zákony dodržovány, je třeba ustanovit nějakou veřejnou moc. Tedy stát, který bude dodržování přirozených zákonů trvale vyžadovat, dohlížet na ně a trestat jejich porušování. Důvodem, proč lidé zakládají stát je snaha vymanit se ze stavu války. Tento stav trvá, pokud neexistuje žádná společná moc, která by zajišťovala dodržování zákonů. Cílem státu je tedy vlastní bezpečí jeho občanů – jedině stát umožňuje mír a právně chráněné vlastnictví lidí. Hobbes pokládal za nejlepší formu státu monarchii.


   Individualistická sociálně - politická filozofie Johna Locka


Jeho nejvýznamnějšími díly v oblasti politické filozofie byly spisy Dopisy o toleranci (první vyšel roku 1689, druhý roku 1690, třetí roku 1692) a Dvě pojednání o vládě (1690). Vymezením přirozeného stavu se Locke zabývá ve Druhém pojednání o vládě. Jedná se o stav, který předchází vzniku jakékoliv politické moci. Základní charakteristikou přirozeného stavu je dokonalá svoboda jedince v řízení jeho jednání a nakládání se svým majetkem, a to v mezích přirozeného zákona. V tomto stavu panuje rovnost lidí od přirozenosti, a právě tato rovnost tvoří základ vzájemné lásky jednotlivců. V přirozeném stavu není svoboda stavem libovůle. Člověk sice má nekontrolovatelnou svobodu sám nad sebou a nad svým majetkem, ale svobodu zahubit sám sebe či jinou osobu nikoliv.

Lockova smluvní teorie

Základní nevýhodou přirozeného stavu je, že při vzniklých sporech chybí nestranný soudce. Každý je soudcem ve vlastní věci a výkon trestu není příliš objektivní. Chybí moc, která by podporovala spravedlivý rozsudek. Výsledkem je, že v přirozeném stavu trvá válečný stav, kdy se jedna křivda oplácí další křivdou. Aby se lidé vyvarovali tohoto válečného stavu, vytvářejí společnosti. Tento důvod pro vytvoření společnosti, tedy únik před válkou všech proti všem, jež hrozí v přirozeném stavu, je u Locka a Hobbese stejný. U Locka je navíc dalším důvodem pro vytvoření společnosti ochrana nezcizitelných přirozených práv na život, svobodu a majetek, jež Locke v souhrnu nazývá vlastnictví, a snaha lidí užívat své vlastnictví v míru a bezpečnosti.

Pojetí lidských práv u Locka je značně individualistické a má řadu nedostatků. Jednotlivce staví mimo společnost, práva člověka vidí jako daná, neměnná, mající podobu nároků jedince vůči společnosti. Locke nevidí a ani nemůže vidět nutnost vývoje samotných lidských práv v průběhu dějin, nevidí odlišné pojetí práv v různých třídních kodexech. Tyto nedostatky jeho myšlení jsou nejvýrazněji vidět na jeho představě spravedlivého rozdělení majetku podle práce.


 Racionalistická teorie přirozeného práva Jean - Jacques Rousseau

 Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi - toto pojednání napsal Rousseau koncem roku 1753 a počátkem roku 1754. Jedná se o zdrcující kritiku sociálních poměrů, které tou dobou vládly v předrevoluční feudální Francii. Rousseau hledá a nachází příčiny sociální bídy v kultuře a civilizaci, které podle jeho názoru činí člověka nešťastným. Hlavní příčinu politické a společenské nerovnosti viděl Rousseau v soukromém vlastnictví. Rousseau dokázal rozlišit dva druhy nerovnosti – jednu nazývá přirozenou nebo tělesnou (je vytvořena přírodou a spočívá na rozdílnosti pohlaví, věku, apod.). Druhou nazývá nerovností mravní či politickou (společenskou), protože závisí na jakési úmluvě a je schválena souhlasem lidí, spočívá ve výsadách jedněch a omezení druhých. Rousseau dospěl k přesvědčení, že společenská nerovnost mezi lidmi neexistuje odjakživa, ale vznikla až s vývojem soukromého vlastnictví.

 


Teorie společenské smlouvy dle Rosseaua
        
Teorií společenské smlouvy se Rousseau zabývá ve svém díle nazvaném O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, které dopsal v roce 1761 ve Francii, v roce 1762 vyšlo v Amsterdamu první vydání tohoto díla. Rousseau byl zastáncem koncepce společenské smlouvy jako zdroje legitimity státu. Byl obhájcem rovnosti lidí, ostře kritizoval feudální vztahy a despocii. Proti osvícenskému zbožštění rozumu, kultury a civilizace vyzvedl přírodu a cit. Za jedinou přirozenou společnost považuje Rousseau rodinu. Rodina je prvním vzorem státní společnosti – státu, přičemž hlava státu je obrazem otce a lid je obrazem dětí.  Opravdová demokracie podle Rosseaua je totiž možná jen tam, kde neexistuje soukromé vlastnictví. Navíc je proti přirozenosti, aby velký počet vládl počtu malému. Lid by tak musel být neustále shromážděn a rozhodovat o věcech veřejných, což si lze jen těžko představit.


   Liberální politická filozofie Johna Rawlse

   John Borden Rawls (1921-2002), profesor harvardské univerzity, je považován za jednu z nejvlivnějších osobností politického myšlení 20. století. Jeho dílo výrazně oživilo a reformovalo celou politickou filozofii. Mělo vliv na morální a sociální filozofii, politologii, právní vědu a zásadně ovlivnilo vnímání spravedlnosti. Zásadní událostí, která na Rawlse silně zapůsobila, byla druhá světová válka. Odsuzoval nacistické Německo a jeho spojence, a také svržení atomové bomby na Hirošimu, které jako voják sám zažil.

   

Teorie spravedlnosti – spravedlnost jako slušnost (férovost)

 Teorií spravedlnosti se Rawls zabýval ve své první knize Teorie spravedlnosti (1971). Tato kniha je Rawlsovým stěžejním dílem – jsou v ní shromážděny jeho články a práce napsané za celkem dvanáct let. Hlavním předmětem tohoto díla je tedy pojem spravedlnosti, dále zde Rawls definuje utilitarismus (štěstí a užitek jako morální hledisko), se kterým v díle polemizuje, a také definuje podmínky tzv. původního stavu, které jsou nezbytným východiskem pro rozvinutí teorie společenské smlouvy v oblasti spravedlnosti.

 Rawls pokládá spravedlnost za základní ctnost veškerých společenských institucí, na které jsou založena nedotknutelná práva jednotlivců. Svou teorií navazuje na teorii společenské smlouvy 17. století – neměl ambice přinést do oblasti teorie spravedlnosti nějakou novou závažnou myšlenku, spíše se snažil o systematizaci myšlenek dřívějších teoretiků společenské smlouvy. Jeho teorie je teorií procedurální spravedlnosti, kde hlavní otázkou je, na jakých principech spravedlnosti se mohou svobodní a rozumní lidé v rovné výchozí situaci shodnout.

      Rawls vychází z tzv. původní situace či původního stavu, kdy lidé, svobodní, rovnoprávní a racionálně jednající, hypoteticky uzavírají s ostatními lidmi společenskou smlouvu. To probíhá za tzv. závojem nevědomosti, jelikož nikdo z těchto lidí netuší, jaké místo bude v budoucí společnosti zaujímat, nezná své třídní postavení nebo sociální status, zároveň ani nezná své vlastní vlohy či schopnosti. Nezávisle na svých zájmech tak lidé rozhodují o pravidlech, která by v budoucí společnosti měla platit pro všechny. Tím je podle Rawlse zajištěna férovost jejich rozhodování a nikdo nebude zvýhodněn ani znevýhodněn na základě přírodních daností či společenského statusu.

    Rawls definoval i principy pro jednotlivce ve společnosti. Těmito principy jsou v první řadě princip slušnosti a dále princip přirozené povinnosti. Princip slušnosti zavazuje k tomu, aby člověk jednal v souladu s danými pravidly určité spravedlivé instituce, pokud chce využívat výhody, které mu nabízí. Princip přirozené povinnosti se týká všech lidí a platí mezi nimi nezávisle na institucionálních vztazích. Jedná se zejména o povinnost vzájemné pomoci či povinnost neubližovat ani nepoškozovat druhou osobu, apod.

 Fungování spravedlivé společnosti je založeno zejména na politickém uspořádání společnosti, důležitými aspekty jsou svoboda, tolerance a zákonitosti. Dobré společenské uspořádání tedy musí zajistit odpovídající rozdělení všech práv a povinností a musí zajišťovat vhodné rozdělování společenských statků pro své členy. Všichni členové dané společnosti musí znát a uznávat stejné principy spravedlnosti a základní společenské instituce musí tyto principy spravedlnosti obecně splňovat. Rawlsovo společenské uspořádání zaručuje svobodu všem. Zaručuje, že i to nejhorší společenské postavení bude přijatelné, každému se dostává uznání a nikdo není nikomu pouhým prostředkem. Tím je zároveň zajištěna stabilita systému a smysl pro spravedlnost.


   Shrnutí a srovnání teorie společenské smlouvy

    Přirozený stav v pojetí Hobbese je čistě hypotetická konstrukce, kde vládne libovůle. Z lidské přirozenosti plynou příčiny sporů, které v přirozeném stavu vyúsťují ve válku všech proti všem. Přirozený stav v pojetí Locka je stavem rovnosti a svobody. Stav, kde vládne přirozený zákon, který představuje rozum. V přirozeném stavu Rousseaua byl člověk dobrý, zlom nastal díky vynálezu železa a zemědělství, člověk začal vyrábět více, než sám spotřeboval, což ve svém důsledku zapříčinilo majetkovou nerovnost. Původní stav u Rawlse je stavem svobody a rovnosti mezi lidmi, který musíme chápat jako čistě hypotetickou situaci. K jejím podstatným vlastnostem patří, že nikdo nezná své místo ve společnosti, své třídní postavení, ani sociální status, nezná své šance při rozdělování přírodních vloh a schopností.


        Společným důvodem pro vytvoření společenské smlouvy je snaha o vymanění se ze stávajícího nevyhovujícího stavu. Výsledkem společenské smlouvy je u všech představitelů teorie společenské smlouvy stát. U Hobbese společenskou smlouvou vzniká absolutní stát s neomezenou a nedělitelnou mocí. U Locka vzniká občanská společnost a stát, který má moc omezenou (zákonodárnou). Rousseaua pro svou demokracii nepřipouští žádný systém reprezentace v podobě zastupitelské demokracie a trvá na přímé demokracii

       Co se týče pozdějších vlivů představených teorií, Hobbesovo myšlení mělo značný vliv na fašismus a nacismus, Locke ovlivnil různé liberální a konzervativní směry, Rousseauovo dílo působilo na vývoj demokratické teorie, ale i kolektivistických doktrín. Jeho myšlení ovlivnilo marxisty a anarchisty, ještě později Novou levici a své kořeny u něj nachází socialismus. Rawlsova politická filozofie ovlivnila jak moderní liberály, tak sociální demokraty. Na Hobbese, Locka, Rousseaua a Rawlse navazuje von Hayekova teorie o nemožnosti sociální spravedlnosti a Nozickovo pojetí spravedlnosti jako oprávnění. Na závěr nezbývá než konstatovat, že naprostou sociální (ani žádnou jinou) spravedlnost nelze docílit nikdy a pomocí ničeho. Je možno pouze pomocí různých teorií společenských smluv, sociální spravedlnost ukotvovat ve společenském prostředí a zlepšovat, rozvíjet a udržovat její pozici v kontextu geopolitických změň počátku 21. století.



Literatura:

HEYWOOD, Andrew (2008): Politické ideologie. Plzeň: Aleš Čeněk.
HEYWOOD, Andrew (2002): Politologie. Praha: Eurolex Bohemia.
KREJČÍ, Oskar (2004): Politická psychologie. Praha: Ekopress.
RAWLS, John (1995): Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing.
SWIFT, Adam (2005): Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Praha: Portál.




Okomentovat